Projekce moci: Americká olympiáda v prodané Itálii

Donald Trump a jeho administrativa proměnili pět kruhů v pět okovů, kterými si připoutávají starý kontinent. Od agentů ICE hlídkujících v italských ulicích, přes americké hedgeové fondy vlastnící legendární fotbalové kluby, až po televizní program diktovaný divákům v Ohiu – vítejte na Olympiádě, která je ve skutečnosti jen nejdražší reality show v historii amerického imperialismu. Tohle není sport. To je projekce moci.

„Sedím v zapadlém baru v Cortině d'Ampezzo, vzduch je tu řídký a pivo drahé, a sleduju, jak se kolem prohánějí černé SUV s diplomatickými značkami, které v těchto úzkých alpských uličkách vypadají asi tak přirozeně jako jaderná ponorka v  pouličním kanálu Benátek. Místní hoteliér mi s nervózním tikem v oku vypráví, jak musel uvolnit celé patro pro „bezpečnostní poradce“ z Washingtonu. V televizi nad barem běží upoutávka na nový dokument Rivalita. Víte, ten hit, co měl premiéru těsně před hrami a mapuje historickou řežbu mezi USA a Kanadou na ledě, která má vyvrcholit právě tady v Itálii.

Je to fascinující, ale mrazivá podívaná. Kamera miluje ty hvězdy NHL, ten narativ souboje dvou severoamerických titánů. A Evropa? V tom dokumentu jsme jen kompars. Křoví, které se mihne v záběru, když je potřeba ukázat, koho ti hrdinové porazili cestou do finále. Evropané jsou tu divákem nutně vnímáni spíše jako zdroj levné pracovní síly pro NHL, zatímco hlavní tantiémy – a slávu – sklízí Američané.“

Pokud jste četli předchozí článek, víte, o čem mluvím. Psali jsme tam o tom, jak se politika Donalda Trumpa – ta transakční, chladná a bezohledně protievropská mašinérie – přelévá do každého póru transatlantických vztahů. Ale teprve tady, pod stínem Dolomit, vidíte ten „masterplan“ v plné nahotě.

Trumpova administrativa nebere Evropu jako partnera. Bere ji jako křoví. Jako hezkou, historickou kulisu pro svůj vlastní příběh, jako ten skanzen, kam vezmete děti na výlet, koupíte jim zmrzlinu, a když vás to přestane bavit, prostě ten stánek koupíte a personál vyhodíte.

Vzpomeňte si na tu frašku s Grónskem. Všichni jsme se smáli. „Haha, ten blázen chce koupit ostrov, jako by hrál Monopoly.“ Jenže smích nás přešel, když Trump uvalil cla na osm států NATO jen proto, že mu Dánsko odmítlo prodat svou zemi jako ojeté auto. Byla to zkouška. Testoval vodu. Chtěl vědět, jestli má Evropa páteř, nebo jen rosolovitou hmotu drženou pohromadě byrokracií z Bruselu. A výsledek? Evropa „reagovala střízlivě“, což v překladu z diplomatštiny znamená, že stáhla ocas a doufala, že to přejde. Nepřešlo. Trump tehdy jasně ukázal: pro něj neexistují spojenci, jen aktiva a závazky.

Dnes se podívejte na italskou Serii A. To není jen fotbalová liga, to je kulturní dědictví, to je náboženství. A komu patří? AC Milán drží RedBird Capital, Inter Milán spadl do klína Oaktree Capital, AS Řím vlastní The Friedkin Group, Fiorentinu Rocco Commisso, Atalantu Stephen Pagliuca. Seznam je delší než účtenka za státní dluh.

Více než 40 % ligy je v rukou severoamerického kapitálu. Nejde o to, že by Američané milovali calcio a rozuměli ofsajdu. Jde o to, že viděli podhodnocené aktivum v problémech – přesně tak, jak to Trump vidí s celou Evropou. Skoupili naše katedrály sportu za diskontní ceny, zatímco my jsme se hádali o tvaru okurek.

Je to „souvenir shop“ mentalita. Přijedete, líbí se vám to, koupíte to. Nechápete historii, nezajímá vás kontext, jen chcete ten lesklý předmět na poličku a výnosy z vysílacích práv. A teď, s Olympiádou, se tento model aplikuje na makroúrovni. Nejde jen o kluby, jde o celé regiony.

Investice do infrastruktury her v sobě nesou pachuť vazalství. Itálie dnes neopravuje silnice v Dolomitech proto, aby se babičce z Bolzana lépe jezdilo na trh. Opravuje je proto, aby VIP limuzíny amerických sponzorů neměly na cestě do VIP stanů drncavou jízdu. Je to přesně ta transakční politika, kterou Trumpova administrativa razí globálně: „Postavíme vám dálnici, ale mýtné budeme vybírat my.“

Pokud si myslíte, že harmonogram her v Miláně a Cortině určují sportovní komisaři na základě ideálních sněhových podmínek nebo biorytmů atletů, jste naivní jako prvnička na plese upírů. Rozvrh diktuje NBC. A NBC diktuje americký „Prime Time“.

Společnost NBCUniversal zaplatila 7,75 miliardy dolarů za práva do roku 2032. To nejsou drobné. To je HDP malé africké země. A za tyhle peníze si nekupují jen právo vysílat; kupují si právo režírovat. MOV se posunul od „plánování zaměřeného na události“ k „plánování zaměřenému na vysílání“.

Co to znamená v praxi? Finále krasobruslení, sjezdové lyžování, hokejové trháky – všechno se bude odehrávat v časech, které vyhovují divákovi v New Yorku nebo Los Angeles, ne fanouškovi v Miláně, natož sportovci, který musí podat životní výkon v dobu, kdy by normálně spal nebo snídal.

Zimní olympiáda se stala televizním produktem šitým na míru americkému trhu. Dochází k „amerikanizaci“ pravidel – zavádění akčních sportů, zkracování formátů, vše proto, aby se to vešlo do reklamních bloků mezi prodejce pojištění a léky na erekci. Evropa je zde pouze křoví.

Jsme ta malebná scenérie, to zasněžené pozadí, před kterým se odehrává americké drama. Naše hory jsou jen drahé rekvizity. Je to přesně ta role, kterou nám přisoudil Hollywood i Washington. Vzpomeňte si na Trumpovy výroky o evropských státech jako o „neschopných se bránit“, jako o parazitech, kteří potřebují americkou ochranu, ale nezaslouží si místo u stolu dospělých. V jeho očích nejsme hráči. Jsme NPC (non-player characters) v jeho hře.

PODPOŘTE NÁS: Pokud vás baví číst jiný pohled na svět, který občas bolí víc než pád na zledovatělou sjezdovku, zvažte prosím dobrovolný příspěvek pro naše editory. Vaše kafe nás udrží při životě, zatímco agenti NSA pravděpodobně čtou tento draft přes vaše rameno.

A teď se dostáváme k tomu nejtemnějšímu. K něčemu, co by ještě před deseti lety znělo jako zápletka špatného špionážního thrilleru. Pod záminkou „bezpečnostní spolupráce“ operují na italském území agenti americké ICE (Immigration and Customs Enforcement).

Ano, čtete správně. Ta samá agentura, která je v USA proslulá rozdělováním rodin, deportacemi a taktikami, které i v samotné Americe vyvolávají masové protesty, se nyní promenáduje po Cortině.

Italská vláda Giorgie Meloniové, ve své zoufalé snaze zalíbit se Washingtonu a hrát roli „spolehlivého partnera“ (čti: poslušného vazala), jim otevřela dveře. Oficiální verze? „Pomoc se zajištěním bezpečnosti her.“ Neoficiální realita? Extrateritoriální projekce síly. Agentura, která má na svědomí kontroverzní zásahy v Minneapolis, její šéf nosil „nacistickou uniformu“ a která je obviňována z „mimosoudních poprav“, nyní dohlíží na evropský sníh.

Když se zpráva poprvé objevila, italští úředníci ji označili za „fake news“. Pak ji potvrdila americká ambasáda. Reakce italské veřejnosti byla, mírně řečeno, výbušná. Ministr zahraničí Tajani se snažil situaci uklidnit větou, která vejde do dějin politického PR jako jeden z nejhorších výroků století: „Není to, jako by přicházeli SS“.

Bravo, Antonio. Tím, že jsi musel explicitně popřít, že jde o nacistické oddíly, jsi v hlavách všech Italů okamžitě vytvořil přesně toto spojení. A není divu, že jsou Italové pobouření. Italskými médii již dříve proletěl incident s Alexem Prettim, který měl přímý dopad na italské veřejné mínění, neboť novináři z italské veřejnoprávní televize RAI, kteří informovali přímo z Minneapolis, byli agenty ICE zastrašováni a bylo jim vyhrožováno rozbitím oken u auta, pokud nepřestanou natáčet.

ICE není neutrální policejní sbor. Je to politický nástroj, kladivo na imigranty, symbol Trumpovy „Pevnosti Amerika“. Jejich přítomnost v Evropě, na suverénním území Itálie, je jasným vzkazem: Hranice vaší suverenity končí tam, kde začínají naše zájmy. Starosta Milána Beppe Sala to řekl jasně: „Toto je milice, která zabíjí“. Je to klín vražený přímo do srdce evropské soudržnosti. Jak se asi cítí ostatní státy Schengenu, když vědí, že v jedné z členských zemí operuje cizí ozbrojená složka s pravomocemi, které jsou přinejmenším mlhavé a právně pochybné?

Marco Rubio, ten uhlazený mluvčí apokalypsy, přijel do Mnichova a spustil svou píseň o „Západní civilizaci“. Mluvil o Mozartovi, Beatles, Sixtinské kapli a univerzitách. Znělo to krásně. Téměř dojímavě. Dokud si neuvědomíte, co tím ve skutečnosti říkal. Jeho poselství, přeloženo z diplomatického newspeaku do lidštiny, znělo: „Jsme v tom spolu, Evropo. Společně upadáme, společně čelíme barbarům u bran. Ale my, Amerika, jsme ten silnější bratr, který drží zbraň. Takže vy budete mlčet, platit a dělat křoví, zatímco my budeme řídit show.“

Rubio nám prodává iluzi „my“. Ale žádné „my“ neexistuje. Existuje jen „my“ (USA) a „vy“ (zákazníci/vazalové). Trumpova administrativa věří, že svět je nulová hra. Aby Amerika vyhrála, někdo musí prohrát. A Evropa je momentálně ten nejpohodlnější poražený. Jsme bohatí, ale slabí. Máme skvělé památky, ale žádnou armádu. Jsme ideální kořist.

Je to jako ve zvířecí říši. Amerika je lev, který už neloví gazely v savaně, protože je to moc namáhavé. Místo toho přišel do zoo (Evropy), kde jsou zvířata zvyklá na pravidelný přísun krmení a drbání za uchem, a rozhodl se, že si tu zřídí svůj osobní bufet. A my? My mu ještě otevíráme bránu a děkujeme za návštěvu, doufajíce, že nás sežere jako poslední. Rubio mluví o „duchovním spojení“, ale jeho činy – cla, hrozby anexí a zesměšňování „pravidly řízeného řádu“ – ukazují pravou tvář.

Vraťme se k té Rivalitě. Ten dokument je dokonalou metaforou dneška. Není to jen o hokeji. Možná jste si všimli, že zápasy píská hodně rozhodčích ze zámoří. Amerika si pro tuto olympiádu vymohla zrušení článku 1.9 o neutralitě rozhodčích. Nutně to u pozorovatele evokuje pocit, nutně ne pravdivý, že síla amerického kapitálu zajistila podmínky, aby „náhodou“ jejich hráči neprohráli s někým, kdo má na dresu jinou vlajku než hvězdy a pruhy nebo javorový list. Evropští giganti – Švédové, Finové, Češi – jsou redukováni na přihlížející, kteří ve správný čas a za správných podmínek „důstojně prohrají“.

Naštěstí sportovci mají moc vymazat tuto sílu politického a finančního nátlaku jedním máchnutím hole. Pokud by k tomu došlo, a neproběhlo by finále USA - Kanada, NBC přijde o desítky až stovky milionů dolarů z dnes vyprodaných reklamních časů, které kvůli poklesu sledovanosti bude muset nahradit formou náhradního plnění.

Dnešní vztah USA a Evropy není rivalita. Je to vztah majitele a nájemníka, který dluží na nájmu. Trumpova Amerika nepotřebuje Evropu jako partnera, který ji bude inspirovat nebo korigovat. Potřebuje ji jako odbytiště pro svůj břidlicový plyn, jako základnu pro své drony a jako kulisu pro své televizní show.

Když se podíváte na investice do infrastruktury pro tyto hry, vidíte masivní toky peněz. Ale nejsou to peníze na „rozvoj regionu“. Jsou to peníze na vybudování jeviště. A až cirkus odjede, nám zbudou dluhy, prázdné stadiony a pocit trapnosti, jako když se probudíte po večírku, kde jste dělali šaška pro pobavení bohatého strýčka z Ameriky, který vám nakonec ani nenechal dýško. A infrastruktura, která za něco stojí, jako jsou datové sítě, nebo olympijská vesnička? To už všechno patří Američanům, kteří začnou kasírovat ihned po skončení her.

Tato olympiáda bude velkolepá. Bude lesklá, hlučná a plná amerických vlajek. NBC nám ukáže dojemné příběhy sportovců, kteří překonali překážky. Ale ten skutečný příběh – příběh o tom, jak se starý kontinent stal pouhým komparzem ve svém vlastním domě – ten v televizi neuvidíte. Ten se píše v tichých kancelářích hedgeových fondů a v uzavřených jednacích sálech, kde se rozhoduje o tom, že „evropská suverénní obrana“ je jen roztomilý oxymóron.

Evropa je v pozici stárnoucí hvězdy černobílého filmu, která stále věří, že je hvězdou, zatímco studio už dávno přepsalo scénář pro mladší, dravější herečku, nebo v našem případě – pro dravého producenta, který chce jen využít její vilu pro natáčení porna.

Je čas se probudit. Protože až orel přistane, a on už krouží proklatě nízko, nebude se ptát na povolení. Prostě si vezme, co chce. A my mu k tomu pravděpodobně ještě zatleskáme, protože to bude v televizi vypadat tak hezky.

LÍBIL SE VÁM ČLÁNEK? Pokud ano, nenechte nás v tom samotné. Ostrá názorová žurnalistika je v době algoritmů a korporátního lisu ohrožený druh. Každý váš příspěvek je jako sněhová koule, která může spustit lavinu. Zvažte případně i pravidelnou podporu ve výši dvou kafí ve Starbucksu.

Napsáno: Felixem Frostem