Moc peněz: 7,65 miliardy důvodů, proč Teherán ještě nehoří

Tohle je příběh o tom, jak se Itálie stala 51. státem USA, proč je hokejový turnaj jen cinknutá reality show a proč Tomahawky musí v rourách počkat, až inzerenti prodají poslední pickup.

Je únor 2026 a Milán se topí v ozonu, vysokopevnostním polymeru a specifickém pachu sedmi miliard dolarů, které se třou o zarezlé soukolí globální geopolitiky. Pro turistu s předraženým lístkem na krasobruslení je to svátek sportu. Pro kohokoliv, kdo se umí dívat pod povrch – ideálně přes dno sklenice vlažné grappy v hotelovém lobby, které už dávno nepatří Italům, ale americkému hedgeovému fondu – je realita mnohem grotesknější.

Tohle totiž není oslava lidského ducha. Je to dočasné příměří koupené za peníze, které by stačily na zvednutí menšího afrického státu z chudoby.

Tím rukojmím, o kterém se v hlavním vysílacím čase nemluví, je americká válečná mašinerie. Konkrétně ty úderné skupiny letadlových lodí a bombardovací křídla, která momentálně běží na volnoběh v pekelném horku jordánské pouště a Arabského moře. Jsou stočeny jako chřestýš na steroidech, nabité a křičící po uvolnění, zaměřené přímo na Íránskou islámskou republiku. Ale nemohou vystřelit. Ještě ne.

Nejsou drženy zpátky diplomacií, ani Organizací spojených národů, a už vůbec ne nějakým náhlým záchvatem humanitárního svědomí v Oválné pracovně. Jsou drženy zpátky silou, která je v 21. století mnohem mocnější než jaderný kufřík: vysílacím schématem „Prime Time“ televize NBCUniversal a čtvrtletní zprávou o ziscích korporace Comcast.

Vítejte v éře „Pax Mercatoria roku 2026“. Je to mír, který má na sobě cenovku a čárový kód. Dočasné, umělé příměří vynucené děsivým zjištěním, že nemůžete prodávat pickupy Ford F-150 a pilulky na erektilní dysfunkci během reklamní přestávky, pokud lišta „Breaking News“ ve spodní části obrazovky ukazuje Teherán hořící do základů.

Tahle hypotéza, které se v temných koutech zpravodajských webů říká „Olympijský štít“, je prostá: Válka je připravena. Aktiva jsou na místě. Ale v Miláně svítí červená kontrolka „On Air“, a dokud olympijský oheň 22. února nezhasne, rakety musí zůstat v silech.

Aby člověk pochopil, proč nejmocnější armáda v lidské historii sedí na rukou, zatímco její protivník balancuje na hraně, musí sledovat tok peněz. A v zimě 2026 vedou všechny peníze na jedinou adresu: 30 Rockefeller Plaza, New York.

NBCUniversal, mediální chapadlo telekomunikačního monolitu Comcast, zaplatilo královské výkupné za privilegium vysílat muže klouzající se z kopců. Částka činí neuvěřitelných 7,65 miliardy dolarů za balíček her sahající až do roku 2032. Tohle není jen nějaká vysílací smlouva; je to finanční krevní oběh Mezinárodního olympijského výboru. Bez NBC je olympijské hnutí jen parta nadšenců, co cvičí na louce za domem.

Ale investice sahá hlouběji než jen k poplatkům za práva. Pro hry v Miláně a Cortině dosáhla NBC stavu „vyprodáno“ u reklamního inventáře měsíce dopředu. Prodali každou vteřinu vysílacího času farmaceutickým gigantům, výrobcům elektroaut a pojišťovacím agentům. Odhady příjmů jsou astronomické, pravděpodobně přesahující 1,2 miliardy dolarů jen za toto dvoutýdenní okno.

Zde leží ten háček, ten skřípající písek v soukolí války, kterému se v branži říká „Make-Good“ (náhradním plnění). V lexikonu nákupu médií je to scénář noční můry. Je to smluvní závazek, který nutí televizní síť vysílat reklamy zdarma v náhradním čase, pokud původní vysílání nedosáhne slíbené sledovanosti nebo je přerušeno – například mimořádným zpravodajstvím o třetí světové válce.

Pokud by Spojené státy zahájily kampaň „Shock and Awe“ proti Teheránu 15. února, éter by nebyl plný krasobruslení a hokeje. Byl by plný zrnitých záběrů protiletadlové palby nad pohořím Zagros a zachmuřených generálů ukazujících na mapy.

Válka sice přitahuje diváky, to ano. Ale válka je příšerná pro mediální a sportovní byznys. Nemůžete střihnout z reportáže o masových obětech v Isfahánu na veselou znělku o Toyotě RAV4 nebo na šťastnou rodinku snídající cereálie. Působí to nevkusně. Inzerenti by se vzbouřili. Požadovali by své peníze zpět. NBC by byla nucena vydat stovky milionů dolarů v „make-goods“, což by vymazalo ziskovou marži celého fiskálního čtvrtletí. Akcie Comcastu by se propadly do kráteru hlubšího, než jaký udělá bomba „bunker buster“.

V logice administrativy, která považuje index Dow Jones za jediný skutečný průzkum veřejného mínění, je toto nepřijatelné. Válka, která poškozuje akciový trh, je špatná válka. Válka, která počká dva týdny a pak začne – poté, co jsou příjmy zaúčtovány a dividendy zajištěny – je strategickým mistrovským tahem.

POZNÁMKA EDITORA: Pokud se vám líbí, názorové články, které nečerpají jen z oficiálních tiskových zprávách, zvažte podporu naší redakce. Investigativa není levná a právníci taky ne. Každý příspěvek nám pomáhá udržet světla rozsvícená a pravdu naživu.

Zatímco NBC drží prst na tlačítku „pauza“, v Itálii samotné se odehrává jiný druh invaze. Tichá, nekrvavá, vedená právníky a bankéři. Jak jsme detailně popsali v naší hlavní analýze o prodeji olympiády, Itálie pod vedením premiérky Giorgie Meloniové efektivně pronajala svou suverenitu Wall Streetu. Stala se, s trochou nadsázky, 51. státem USA, jen s lepším vínem a horší byrokracií.

Nejkritičtější infrastrukturou moderního světa nejsou silnice nebo mosty; jsou to data. A data Itálie – konkrétně pevná síť TIM (Telecom Italia) – byla prodána americkému fondu soukromého kapitálu KKR za 22 miliard eur. Tohle je „nervová soustava“ her. Každý mezičas, každý video přenos, každý signál z bezpečnostní kamery cestuje kabely, které nyní vlastní investiční fond z New Yorku založený Henrym Kravisem – mužem, který mimochodem daroval 1 milion dolarů na inauguraci Donalda Trumpa. Náhoda? V geopolitice na náhody věří jen amatéři.

Důsledky jsou ohromující. Italský stát postavil silnice a bobové dráhy (a nashromáždil masivní veřejný dluh), ale zisk ze sportovních klání a dat proudících skrz kabely jde do Ameriky. Navíc cloudové služby zpracovávající tato data poskytuje Microsoft Azure. Pokud by Írán v odvetě za útok USA provedl kybernetický úder, neútočil by na „americkou“ půdu. Útočil by na italskou síť vlastněnou Američany. Itálie se stala digitálním lidským štítem pro americký kapitál a tím pádem i pro Íránský režim, který mezitím hloubí hluboké nory v horách, kam zaleze až hry skončí a bouře se přižene.

Ale nezůstává jen u drátů a prodaných tiketů. „Legacy“ projekty her – olympijské vesnice a arény – jsou z velké části v rukou amerických developerů jako Hines a Oak View Group (OVG). Vezměte si olympijskou vesnici v Porta Romana. Navržená americkými architekty, vyvíjena společností Hines. Jakmile sportovci odejdou, okamžitě se transformuje na masivní komplex studentského bydlení – vysoce výnosné nájemní aktivum pro americké portfolio. Itálie zaplatila infrastrukturu, kterou budou dalších dvacet let kasírovat Američané.

A třešnička na dortu? Přítomnost ozbrojených agentů americké Immigration and Customs Enforcement (ICE) v italských ulicích. Pod záminkou „bezpečnosti pro delegaci USA“ získali američtí federální agenti pravomoci operovat v Miláně, jako by byli v Bronxu. Zatímco italská policie buzeruje ukrajinského skeletonistu za nápis na helmě, američtí agenti se procházejí po olympijských sportovištích se zbraněmi. Zpráva je jasná: Suverenita je pro ty, kteří si ji mohou dovolit. A Itálie, rozprodaná kus po kuse KKR a Hines, si ji už dovolit nemůže.

Zatímco v Miláně se řeší ubytování studentů a reklamní časy, ve stínech Levanty se staví scéna pro finální dějství. Americký vojenský „buildup“ v lednu a únoru 2026 popisují pozorovatelé jako „zběsilý“. Je to logistická křeč, která zastiňuje i přípravy na operaci Pouštní bouře.

Říká se tomu „Architektura nevyhnutelnosti“. Figury jsou na šachovnici rozestavovány s takovou těžkopádností a nákladností, která naznačuje, že nebudou staženy zpět, aniž by byly použity. Nebe nad Blízkým východem se stalo dopravníkovým pásem šedého kovu. Od poloviny ledna sleduje otevřené zpravodajství (OSINT) neúprosný proud transportních letounů C-17 Globemaster III a C-5M Super Galaxy proudících do regionu. Hovoříme o více než 150 letech těžkých transportních letadel během jediného měsíce.

Tato letadla nepřivážejí poštu. C-5M je leviatan, který spolkne tanky jako jednohubky. Přistávají na letecké základně Muwaffaq Salti v Jordánsku, v pevnosti v poušti, která se stala bijícím srdcem amerického válečného plánu. Čistá váha munice, která je zde ukládána, naznačuje kampaň „trvalých bojových operací“. Staví tam horu pum JDAM a „bunker busters“, dostatečnou na to, aby proměnila Íránskou vysočinu v parkoviště.

A pak je tu anomálie jménem „Warthog“. Mezi high-tech čarodějnictvím neviditelných stíhaček F-35A se nachází rušivá, téměř prehistorická přítomnost: A-10 Thunderbolt II. Tahle ošklivá titanová vana s křídly je navržena pro jedinou věc: ničení tanků a podporu pozemních jednotek z bezprostřední blízkosti. Její přítomnost v Jordánsku implikuje něco mnohem temnějšího než jen letecký úder. Implikuje „boty na zemi“. Nebo, což je možná pravděpodobnější, plán na zmasakrování „komáří flotily“ íránských člunů v Perském zálivu. A-10 je létající otvírák na konzervy. Přivést ho na večírek znamená, že máte v úmyslu nějaké konzervy otevřít.

Vše se sbíhá k jednomu datu: 20. únor 2026.

To je den, kdy USS Gerald R. Ford (CVN-78), nejnovější a nejsmrtelnější letadlová loď světa, dorazí na pozici v Rudém nebo Arabském moři, kde se připojí k USS Abraham Lincoln. Dvě úderné skupiny. Dvě paluby. Možnost nechat pršet oheň 24 hodin denně. A hádejte co? Je to dva dny před závěrečným ceremoniálem olympiády. Načasování je tak exkvizitní, že by se podle něj daly řídit hodinky.

Pokud je vojenský buildup skrytou rukou, olympijský hokejový turnaj je tou oslnivou rukavicí, která má odvést pozornost. Ale i ten cirkus je zmanipulovaný tak okatě, že by se i principál v severokorejském cirkuse začervenal.

Vstoupili jsme do éry, kdy sport už není o tom, kdo je rychlejší nebo silnější. Je o tom, kdo má lepší scénář. A jak jsme upozornili v našem hlavním reportu, scénář pro Milán 2026 byl napsán v zasedačkách NHL a NBC dávno předtím, než dopadl první puk na led. Potřebují „Finále snů“ mezi Spojenými státy a Kanadou. Potřebují, aby hvězdy zářily v hlavním vysílacím čase.

Takže co udělali? Zrušili neutralitu.

V kroku, který by byl v jakémkoli jiném odvětví považován za hrubou korupci, organizátoři „vypnuli“ pravidlo 1.9, které brání rozhodčím pískat zápasy vlastní země. Dne 12. února 2026 čelila Česká republika Kanadě. Rozhodčí? Wes McCauley. Kanaďan. Ikona NHL. Na čáře mu sekundoval Scott Cherrey, další Kanaďan. Byla to fraška. Kanadský rozhodčí pískající kanadský tým v klíčovém olympijském zápase. Představte si obžalovaného v procesu vraždy, kterého soudí jeho vlastní bratr. To je úroveň integrity vystavená v Miláně. Čtvrtfinále přineslo podobné střety zájmů a pár zajímavých zapískání, které čelí tvrdé kritice.

Ale to nejlepší teprve přichází. Rozmazávání reality dosahuje vrcholu v marketingu. NHL a NBC nepropagovaly jen týmy; propagovaly fikci. Kampaň se těžce opírala o popularitu knihy a seriálu Heated Rivalry od Rachel Reid – romance mezi kanadským a ruským hokejistou. V surrealistické fúzi života a umění byli herci hrající tyto fiktivní rivaly, Hudson Williams a Connor Storrie, vybráni, aby nesli olympijskou pochodeň.

Zamyslete se nad tím. Herci hrající fiktivní hokejisty nesli posvátný oheň skutečné olympiády, aby propagovali turnaj, kde je skutečný výsledek řízen rozhodčími jako reality show. Je to vrstva simulacra, která by zmátla i filosofy postmoderny. Zatímco skutečná geopolitika hoří a ukrajinští sportovci jsou trestáni za politická gesta, fiktivní postavy z červené knihovny dostávají čestné role, protože prodávají předplatné HBO Max.

Pak je tu dokument RIVALS, produkovaný ESPN a CBC, měl premiéru den před hrami a rámoval celý svět hokeje jako bipolární souboj mezi USA a Kanadou. Evropští hráči? Češi, Švédové, Finové? To jsou jen komparzisté. „Washington Generals“ pro severoamerické „Globetrotters“. Jsou tam proto, aby ve čtvrtfinále elegantně prohráli, takže scénář může pokračovat k severoamerickému zúčtování.

Takže, co se stane 23. února?

Závěrečný ceremoniál skončí. Oheň zhasne. Herci Hudson Williams a Connor Storrie odletí zpět do Hollywoodu. Exekutivci z NBC si ve svých apartmánech plácnou, protože si zajistili bonusy a vyhnuli se apokalypse „make-good“ kompenzací. KKR a Hines si spočítají zisky z italských dat a nemovitostí.

A v tichu, které bude následovat, bude konečně slyšet řev F-35 startujících z Muwaffaq Salti.

USS Gerald R. Ford bude na stanovišti. „Olympijský štít“ se vypaří a nezanechá nic než nahou geopolitickou ambici supervelmoci, která trpělivě čekala, až se vypnou kamery a odjedou sponzoři.

Nad Milánem visí historická ironie, hustá jako smog v Pádské nížině. V roce 1910 napsal Norman Angell knihu The Great Illusion (Velká iluze), kde tvrdil, že ekonomická vzájemná závislost velmocí učinila válku zastaralou. Že „Pax Mercatoria“ (Mír obchodu) zabrání konfliktu, protože válka je prostě příliš drahá. Angell dostal Nobelovku. O pár let později se svět utopil v zákopech první světové války.

V roce 2026 vidíme oživení této „Velké iluze“. Argument zní, že USA nemohou zaútočit na Írán, protože by to narušilo „obchod“ olympiády. Ale chyba v Angellově teorii – a chyba v současném kalkulu – je v tom, že obchod válku nezastavuje. Pouze ji odkládá. Vytváří „strategickou pauzu“, vyčkávací vzorec, kde se násilí hromadí jako potenciální energie v přehradě.

Útok na Írán nebyl zrušen. Byl přeplánován. Byl časově posunut, jako nahrávka na DVR, do slotu, který nekoliduje se zápasem o zlatou medaili mužů.

Nebudou se pamatovat pro zlomené rekordy nebo získané medaile. Budou se pamatovat jako nejdražší tlačítko „pauza“ ve vojenské historii. Dvoutýdenní mezihra, kdy svět předstíral, že hraje podle pravidel, zatímco rozhodčí fixlovali hru a generálové kontrolovali hodinky, čekajíc, až inzerenti dají signál „vzduch je čistý“.

„Velká iluze“ je v Miláně živá a zdravá. Ale realita čeká v Perském zálivu a má hlad.

My samozřejmě nevím, kdy útok proběhne, nikdo z americké administrativy nás do chatu na Whatsappu bohužel nepozval. Ale jak je napsáno v článku, v určitém momentu je armáda už rozestavěna tak, že již se nevyplatí couvnout. A jak se zdá, pravidlo „útoku po konci olympiády“ si mocnosti oblíbily.

DOVĚTEK EDITORA: „Pravda je jako poezie, a většina lidí poezii vážně nesnáší.“ Pokud patříte mezi těch pár, kteří oceňují, že píšeme to, o čem ostatní mlčí, podpořte nás. Zvažte dobrovolné předplatné.

Protože něco nám říká, že v době postfaktické, kdy nemůžeme věřit ani pískotu píšťalky a vše se posuzuje podle toho, zda to vydělá pár oligarchům , bude vaše podpora vážně potřebná.