Olympijská kapitulace: Jak italská vláda vyměnila sportovní neutralitu za přízeň Washingtonu

Scéna, kdy olympijskou pochodeň nesli představitelé fiktivního hokejového dramatu Heated Rivalry, nebyla jen marketingovým tahem, ale jasným vzkazem o skutečné podobě her. Pro americkou síť NBC a vedení NHL se hokejový turnaj stal nejdražší show v dějinách, kde evropské velmoci mají hrát pouze roli komparzu v „osudovém“ dramatu zámořských rivalů. Aby tento scénář o finále snů mezi USA a Kanadou došel naplnění, šla stranou i sportovní nestrannost.

Celý tento narýsovaný příběh se přitom odehrává v širších kulisách geopolitického sbližování mezi Římem a Washingtonem. Itálie se pod vedením Giorgii Meloniové fakticky vzdala své strategické autonomie výměnou za transakční partnerství s USA a levný plyn.

Přípravy her v Miláně a Cortině tak odhalují, jak se zájmy italského státu prolínají s dravým kapitálem a strategickou silou Spojených států. Tyto vztahy prošly v poslední době fází „normalizace“, která vyvrcholila v lednu 2026 návštěvou premiérky Meloniové v Mar-a-Lago u Donalda Trumpa. Itálie se v rámci tohoto spojenectví pozicionovala jako most pro americké zájmy v Evropě, což vytváří atmosféru, kde je úspěch americké delegace vnímán nejen jako sportovní cíl, ale jako diplomatická nutnost.

Daní za to je nejen obětování sportovního fair play, ale také vzdání se kontroly nad klíčovou infrastrukturou, čímž Washington získává výsadní ekonomické postavení ve třetí nejlidnatější zemi EU.

Vstřícná tvář Říma k Washingtonu se ukazuje i na mediálně známých případech. Na jedné straně stojí ukrajinský skeletonista Vladyslav Heraskevych, který byl vyloučen poté, co jeho helma nesla grafiku připomínající ukrajinské sportovce zabité během ruské invaze. MOV a federace IBSF to klasifikovaly jako porušení pravidla 50 o zákazu politické propagandy. Zatímco však byla vzpomínka na mrtvé takto potlačena, Spojené státy si skrze italskou vládu vynutily bezprecedentní povolení k operování agentů americké imigrační a celní správy (ICE) přímo na italském území.

Tato přítomnost ozbrojených složek cizí mocnosti v olympijském prostoru, vnímaná částí Italů jako militarizace a narušení národní suverenity, vyvolala značné protesty. Agentura ICE, organizace s kontroverzní pověstí v oblasti lidských práv, tak získala nadstandardní přístup do zákulisí her pod záminkou ochrany výpravy USA. V tomto pokřiveném zrcadle se neutralita stává bičem pouze na ty, kteří nevyhovují geopolitickým zájmům. Gesto solidarity ukrajinského sportovce bylo umlčeno v zájmu fiktivní „čistoty her“, zatímco narušení suverenity hostitelské země americkými agenty bylo posvěceno jako nezbytný bezpečnostní protokol. Tato „cinknutá neutralita“ potvrzuje, že v Miláně 2026 mají zájmy Washingtonu přednost před elementární lidskostí i chartou.

Podobná eroze pravidel nastala i přímo na sportovištích. Když se 12. února 2026 vhodilo úvodní buly zápasu mezi Kanadou a Českem, málokdo v zaplněné hale Milano Santa Giulia věnoval pozornost muži v pruhovaném. Wes McCauley je v hokejovém světě celebrita, ikona NHL s nezaměnitelným stylem a miliony zhlédnutí na internetu za své teatrální vyhlašování trestů. Jenže McCauley je Kanaďan. A na ledě proti Česku stála právě Kanada. O pár metrů dál mu sekundoval čárový rozhodčí Scott Cherrey – rovněž Kanaďan zaměstnaný v NHL.

Tento moment nebyl náhodnou chybou v nominaci, ale výsledkem dohody mezi pořadateli a NHL. Aby Itálie a Mezinárodní olympijský výbor dostaly pod pět kruhů hvězdy jako Connor McDavid, Sidney Crosby, Auston Matthews nebo David Pastrňák, museli podepsat pakt, který de facto zrušil pravidlo neutrality (Rule 1.9 ve sportovních regulích). Tradiční norma, která striktně vyžaduje nestrannost funkcionářů, aby se předešlo třeba jen podvědomému nadržování rodné zemi, byla v Miláně jednoduše vypnuta. Pro tento turnaj neexistují žádná omezení podle země a rozhodčí jsou nasazováni zcela libovolně i na zápasy svých domovských národů. A oficiální důvod? „Evropští rozhodčí by nezvládli tu kvalitu na ledě a styl hokeje.“

Dominance severoamerického stylu v mužském turnaji je stvrzena i samotným složením sboru hlavních rozhodčích, kde ze čtrnácti nominovaných jich devět pochází ze zámoří – konkrétně pět Kanaďanů a čtyři Američané. Zbytek tvoří dva Švédové, jeden Čech, jeden Němec a jeden Lotyš. Tato nevyváženost vede k nevyhnutelným kolizím: v mužské části turnaje odpískali kanadští hlavní rozhodčí zápasy vlastní země hned třikrát během základní skupiny, kdy Wes McCauley, Dan O'Rourke i Kyle Rehman dohlíželi na duely javorových listů. U týmu USA došlo k přímému národnostnímu střetu v případě čárových rozhodčích Ryana Daisyho a Nicka Brigantiho. Systém „křížové neutrality“ pak tuto nadvládu jen podtrhuje: zápasy Spojených států byly řízeny pod dominantním vlivem kanadských rozhodčích. Pro evropské soupeře je rozdíl mezi americkým a kanadským rozhodčím z NHL zanedbatelný. Oba reprezentují stejnou kulturu „game managementu“, která v Itálii de facto vytlačila evropský styl rozhodování a řízení hry.

Tento vzorec kontroly zámořských arbitrů se nevyhnul ani české ženské reprezentaci, jejíž zápasy se staly přehlídkou severoamerické delegace bez ohledu na soupeře. Je však jasně patrné, že ženský hokej není pro současnou Ameriku tak důležitý, jako ten mužský. Vrcholem dominance pak byl zápas proti Kanadě, kde byla delegována kanadská hlavní rozhodčí Manthaová, které asistovala Američanka Tassoniová a čárové Bucknerová (USA) s Welshovou (Kanada). Právě zde došlo k přímé národnostní shodě, kdy Kanaďanka Manthaová pískala zápas svého vlastního národního týmu.

POZNÁMKA: Jsme tým nezávislých idealistů, kteří si přejí aby se svět řídil pravdou, pravidly a fair play. Články tvoříme abychom vyvážili výtlak druhé strany. Pravda ale dnes také potřebuje ostré lokty. Pokud jste dočetli až sem, mějte odvahu ji občas podpořit.

Strukturální náklon hrací plochy ve prospěch velmocí a silných mediálních skupin však není v olympijské historii ničím novým; historické precedenty jasně ukazují, jak snadno může být fair play obětováno politickému či mediálnímu tlaku.

Milán 2026 ale naznačuje, že moderní „cinknutí“ už nepotřebuje takto okatou manipulaci v posledních sekundách; je totiž zabudováno přímo do samotné architektury her.

Pojďme ale zpátky do současnosti. Je rok 2026 a mezinárodní olympijský výbor je finančně závislý na příjmech z USA, které tvoří přes 40 % celkového rozpočtu z vysílacích práv. Síť NBCUniversal zaplatila za balíček šesti her neuvěřitelných 7,65 miliardy dolarů. Za tyto peníze si koupila právo diktovat, kdy se bude hrát. Hokejové zápasy USA jsou proto fixovány na večerní sloty v Miláně, aby přesně trefily odpolední čas na východním pobřeží Spojených států. Italský hostitel nebo místní fanoušci, kteří musí opouštět arény kolem půlnoci, jsou v tomto řetězci až na posledním místě.

Cena za návrat hokejové elity po dvanáctileté odmlce byla astronomická. Nejde jen o prestiž, ale o tvrdou finanční matematiku, kde hraje prim severoamerický kapitál. Tento finanční a mediální tlak vytvořil prostředí, kde NHL a NBC jsou v podstatě spolupořadatelem. Komisař NHL Gary Bettman si tím, že na olympiádu pustil největší hvězdy světového hokeje, vymohl ústupky, které dříve nebyly myslitelné. Celá sezóna nejbohatší ligy světa se na 19 dní zastavila. Tuto „oběť“ si však nechala vykompenzovat totální kontrolou nad tím, jak bude hokejový produkt v Itálii vypadat a kdo ho bude řídit.

Nemalou položkou je i doprava 150 hráčů ze Severní Ameriky do Milána, kterou NHL odmítla hradit. Z největší části se tak na ni podílí mezinárodní hokejová federace. Tato operace stojí miliony dolarů a je nezbytnou podmínkou pro účast hráčů z NHL, kterou platí primárně Evropa, ale jak se ukazuje i na průběhu letošního turnaje, profituje z ní především zámoří.

Rozdíly jsou i v zázemí. Zatímco většina sportovců byla ubytována v olympijské vesnici, týmům USA a Kanady nabídla hráčská asociace NHL ubytování v pětihvězdičkovém hotelu. Američané nabídku s odkazem na olympijský zážitek odmítli, Kanaďané ji přijali s odůvodněním, že udělají maximum pro zisk zlatých medailí.

Američanům hrálo do karet i rozlosování základních skupin, které byly vybírány podle tři roky starého žebříčku IIHF. USA tak dostaly ve skupině C papírově slabší soupeře jako Německo, Lotyšsko a Dánsko. Ostatní skupiny byly o poznání těžší. Ve skupině A jsou kromě slabé Francie tři silné týmy – Kanada, Švýcarsko a Česko. Ve skupině B pak dva nejsilnější evropské celky, Finsko a Švédsko, které doplnilo Slovensko s Itálií. Pro srovnání, pokud by se skupiny skládaly podle žebříčku IIHF ze začátku roku 2025, tak by se Američané už v základní skupině museli utkat se silným Finskem. Mimochodem, Češi by sice znovu narazili na Švýcary, ale už by se vyhnuli Kanadě, pro kterou by bylo hlavním soupeřem Švédsko.

Olympiáda v Miláně 2026 ukazuje, že moderní sport je především o schopnosti integrovat sportovní výkon do širší strategie globální dominance. Rozhodčí, kteří se dobře znají s hvězdami NHL, protože je pískají v osmdesáti zápasech za sezónu, jsou jen špičkou ledovce. Mají s nimi vztahy, znají se jmény a je psychologicky mnohem těžší vyloučit hvězdu v klíčovém momentu než anonymního hráče z evropské ligy. Ještě navíc, když jde o vašeho krajana.

Ledová plocha v Miláně je dalším jevištěm americké moci. Sledujeme sice nejlepší hokejisty planety, ale hrajeme v kulisách, které si pro sebe postavila NHL a americký mediální trh. Celý turnaj je globální marketingovou kampaní, která má zvýšit hodnotu sponzorských smluv ligy, jejíž platový strop poprvé v historii míří k hranici 100 milionů dolarů. V tomto světě není hokej cílem, ale prostředkem k upevnění nadvlády nad globálním sportovním průmyslem.

Američané investovali masivní prostředky do vytvoření narativu, kde „jediné pravé finále“ je souboj USA vs. Kanada. Tento příběh podtrhuje i dokumentární projekt „RIVALS“ produkovaný ESPN a CBC, který rámuje světový hokej jako bipolární souboj a evropské týmy degraduje na pouhé přihlížející. Premiéru měl den před zahájením olympiády v Itálii. Vrcholem narativního inženýrství je zapojení herců ze seriálu „Heated Rivalry“ přímo do oficiálního olympijského ceremoniálu nesení pochodně, čímž se smazala hranice mezi sportovní realitou a americkým marketingem.

Cena za samotnou organizaci her se odhaduje na 2 miliardy eur. Další 4 miliardy tvoří investice do infrastruktury. Předolympijské období ale bylo spojeno s daleko vyššími obchody, ze kterých profitovaly zejména dvě země – USA a Norsko. Hodnota amerických zájmů v italské infrastruktuře je demonstrována primárně prodejem pevné sítě TIM fondu KKR za 22 miliard EUR a dlouhodobým kontraktem na zkapalněný zemní plyn. Norský vliv je zastoupen skrze státní fond NBIM, který drží podíly v energetických gigantech zajišťujících 130 km nových podzemních kabelů v Alpách.

V rozšířené části se dozvíte o pozadí transakční politiky a o kauze „mazacího hrnce“ a „tekutého mazání“, která měla dopad přímo na udělování medailí.