Lidé černozemě

A jak plyne čas, vaše pocity a myšlenky se kolem toho začínají nevyhnutelně formovat.

Dnes jsme se sešli u hrobu padlého hrdiny Ukrajiny. Ne proto, že bychom chtěli slavit konec 2. světové války. Důvod je mnohem prostší: náš bratr ve zbrani, Sierra, padl přesně před dvěma lety, zrovna v tento den. Jeho tělo jsme tehdy pod palbou vynášeli přes otevřené minové pole, aby rodina měla vůbec co pohřbít. Dnes se u jeho maminky Larisy sjeli všichni, komu se podařilo uvolnit.

Ptáte se, proč se takhle scházejí i po dvou letech?

Protože jsou to lidé černozemě. Mezi Ukrajinci jsou velké rozdíly ve vnímání národní identity. Hodně jsme toho napsali o tom, jak Sierra padl a jak jsme ho odtamtud dostali. Sierra ale nežil ve vzduchoprázdnu. Tenhle mladý kluk, z nás tehdy zdaleka nejmladší, byl celý svůj život formován v úrodných nížinách k jedinému: aby se nikdy nebál postavit za svoji věc.

Mlčky stojíme před jeho hrobem. Připíjíme mu vychlazenou plzní, kterou jsme mu přinesli, protože ji měl rád. Na náhrobku se vrší hromada věcí, které mu sem nosí jeho kamarádi.

Neleží tu sám. O dva hroby vedle odpočívá jeho nevlastní táta, který ho vychoval. Padl už v roce 2017 v boji za stejnou brigádu.

„Ukrajina, nebo smrt.“ Tak zní přísaha 72. brigády Černých záporožců. Málokdo mimo frontu si uvědomuje, jak smrtelně vážně se tu ta slova berou.

Tahle brigáda nenese své jméno pro nic za nic. Odkazuje na legendární jízdu Černých záporožců z dob první ukrajinské republiky před více než sto lety, která se už tehdy odmítala vzdát ruské přesile. Novodobá „Dvaasedmdesátka“ tenhle odkaz křtí krví už od roku 2014, kdy stála v těch nejtěžších bitvách na Donbase. V prvních dnech plnohodnotné invaze to byli právě tito kluci, kdo při brutální obraně vesnice Moščun doslova zachránil samotný Kyjev, a dlouhé měsíce pak drželi ty nejděsivější úseky fronty, jako byl Vuhledar. V jejich válečném deníku nenajdete prázdná slova; jen tvrdou, spálenou zem a odhodlání nepustit nepřítele ani o krok blíž.

Sierra totiž nebyl poslední ztrátou v rodině. Jeho maminka Larisa, která sama odsloužila v armádě sedm let, žije v rozpadajícím se domku, za kterým má půl hektaru poctivě obdělané černozemě. Zůstala na to ale sama. Rok po Sierrovi padl i její poslední partner – kaplan, který nám i jejímu synovi tolik pomáhal na frontě.

A Larisa?

Peníze našetřené za roky v armádě neinvestovala do obnovy domku. Všechno dala na podporu „svých zlatíček“ – kluků ze 72. brigády, ať už je znala, nebo ne. A tak, zatímco záhonky jsou vzorně zaseté, brambory zaorané a domek jí tak trochu padá na hlavu, Larisa se usmívá.

Znovu nastoupila do armády. Medici jsou potřeba neustále. Jakoukoliv naši pomoc rezolutně odmítá:

„Až budu na předku, pak budu potřebovat pomoct. Teď dejte všechno chlapcům. Na hlavu mi v domě neprší, tak na co bych si stěžovala.“

Tohle je lid černozemě. Legendární 72. – „Černá brigáda“ – bojuje i přes značné ztráty dál. A většina těch odvážných kluků jde do každého střetu s tím hlavním mottem na rtech: Ukrajina, nebo smrt. A přesně to je důvod, proč by se měl Putin zatraceně bát.

Pomáhejte dál. Pomáhejte těm, kdo v pekle zákopů drží obranou linii. Těm, kteří ještě drží plamen naděje. Třeba zde v Operaci sokol, ale klidně i kdekoliv jinde.