Mír nezná kompromis: Od „My vsi tut“ k totálnímu realismu – analýza novoročního projevu 2026

První leden roku 2026 na Ukrajině nepřinesl jen nový kalendářní rok, ale i mrazivé ticho, které prezident Volodymyr Zelenskyj ve svém projevu interpretoval jako předzvěst hlubokých, až tektonických změn v geopolitické architektuře Evropy. Před kamerami však nestál v roli neohroženého „válečníka v zeleném triku“, který v roce 2022 mobilizoval svět pouhou silou své přítomnosti, ani jako frustrovaný diplomat z roku 2025, který se marně snažil vysvětlit západním partnerům naléhavost situace. Zelenskyj roku 2026 je jiný. Je to architekt nové reality – reality, kterou lze v politologické terminologii definovat jako „vyzrálý hyperrealismus“.

Tato zpráva není jen český překlad tohoto zlomového projevu, ale především dekonstrukce cesty, která k němu vedla. Analyzujeme proměnu Zelenského rétoriky a strategie, která je přímým důsledkem selhání tradiční diplomacie a bolestivých lekcí, které Kyjev obdržel v mocenských centrech Západu. Téma „Mír nezná kompromis“ není v tomto kontextu jen prázdným sloganem; je to existenciální doktrína vykovaná v ohni zrad, zklamání a neustálého ohrožení.

Zpráva se opírá o rozsáhlou analýzu otevřených zdrojů, lingvistických studií Zelenského projevů z let 2022–2025, uniklých detailů z diplomatických jednání ve Washingtonu a historických dokumentů, které vrhají světlo na paralely se situací v letech 1940 a 1943.

Jádrem naší analýzy je koncept „posledních deseti procent“, který Zelenskyj představil. Oznámení, že mírová dohoda je „z 90 % hotová“, by za normálních okolností vyvolalo euforii. V podání Zelenského však působí jako varování. Oněch zbývajících deset procent totiž nepředstavuje technické detaily, ale propast mezi přežitím a zánikem státnosti. Je to prostor, kde se střetává ruská vůle k dominanci s ukrajinskou vůlí k existenci. V následujících kapitolách prozkoumáme, jak se Zelenskyj proměnil z mediálního fenoménu v chladného kalkulátora, který si vynucuje respekt i u těch, kteří jím dříve pohrdali.

Abychom plně pochopili váhu slov pronesených na prahu roku 2026, musíme provést forenzní analýzu Zelenského veřejného vystupování od prvních okamžiků invaze. Jeho evoluce není jen povrchní změnou image; je to hluboká transformace v chápání podstaty moci, mezinárodních vztahů a role slova v moderní válce.

V únoru 2022, v prvních hodinách ruské ofenzivy, se zrodil mýtus, který definoval první fázi války. Zelenskyj, do té doby vnímaný skrze prizma své minulosti v zábavním průmyslu a s klesající popularitou na úrovni 30 %, provedl mistrovský tah v oblasti kognitivní války. Jeho krátké video z Bankové ulice se slovy „My vsi tut“ (Všichni jsme tady) nebylo jen potvrzením fyzické přítomnosti vlády v obleženém hlavním městě; byla to vizuální metafora totálního odporu.

Výzkum lingvistických korpusů ukazuje, že v tomto období byla jeho rétorika zaměřena na okamžitou obranu a krizový management. Klíčová slova zahrnovala termíny jako „invaders“ (útočníci), „Mariupol“, „corridors“ (koridory) a „survival“ (přežití). Zelenskyj v této fázi mistrovsky využíval tzv. „vizuální metaforu“ – jeho vojenské tričko, neoholená tvář, kruhy pod očima a absence formálního protokolu nebyly projevem nedbalosti, ale pečlivě konstruovaným symbolem „lidového strážce“.

Zelenskyj v této fázi nepotřeboval složité diplomatické konstrukce. Jeho komunikace byla binární: světlo proti tmě, civilizace proti barbarství, David proti Goliášovi. Tato strategie byla extrémně efektivní pro mobilizaci globálního veřejného mínění. Jeho popularita raketově vzrostla na 90 %, protože ztělesňoval archetyp hrdiny, po kterém západní svět, unavený cynismem a byrokracií, podvědomě toužil. Byla to doba romantického hrdinství, kdy svět naslouchal s dechem zatajeným úžasem a kdy se zdálo, že morální převaha může nahradit nedostatek těžkých zbraní.

Zelenskyj tehdy operoval s předpokladem, že pokud svět uvidí pravdu a odvahu Ukrajinců, pomoc přijde automaticky a v plné míře. Věřil v sílu emocí a v to, že „pravda zvítězí“ prostou silou své existence. Toto období však mělo své limity. Emoce jsou vyčerpatelný zdroj a pozornost globálního publika je těkavá.

🛑 VÝZVA ČTENÁŘŮM: Jedni hrají hry, zatímco druzí platí krví

Zatímco politici hrají slovní hry a snaží se lacino vykroutit ze skutečného řešení, jiní čelí realitě vyjednávání se zbraní v ruce. To je cesta kterou volí Rusko a my mu musíme odpovědět stejně - diplomacií železem. Pokud vám dává smysl hledat pravdu v chaosu a nenechat se opít rohlíkem, podpořte prosím i ty, kteří brání naši svobodu fyzicky. Ti si zaslouží naši největší pozornost. Jsou naším štítem proti temnotě. Právě jim patří dík a pro ně tvoříme tento obsah.

Poslat jim trochu energie a naděje můžete zde: https://donio.cz/nadeje-2026

S prodlužující se válkou a přechodem do opotřebovávací fáze se Zelenského diskurz musel změnit. Analýza projevů z roku 2023 odhaluje markantní posun od slovníku „šoku a bezprostřední obrany“ k terminologii „aktérů, koordinace a spravedlnosti“. Místo prostého volání o pomoc začal prezident hovořit o „kooperaci“, „bezpečnostní architektuře“, „tribunálu“ a „dlouhodobé strategii“.

V této fázi se Zelenskyj pokoušel transformovat svou osobní popularitu a emocionální kapitál do tvrdé, institucionální podpory. Pochopil, že sympatie davů na náměstích v Berlíně či Paříži se automaticky nepřetavují do dodávek tanků Leopard nebo střel ATACMS. Začal proto svá vystoupení pečlivě cílit na specifická publika.

Jeho projevy k národním parlamentům byly šity na míru s využitím historických a kulturních aluzí:

Tato strategie „kulturního zrcadlení“ měla za cíl vytvořit sdílenou identitu a pocit, že válka na Ukrajině je i válkou Západu. Výzkum naznačuje, že tyto aluze fungovaly jako taktické nástroje ke zvýšení receptivity publika.

Zde se však začaly objevovat první trhliny. Romantický narativ se vyčerpal a nastoupila „únava z Ukrajiny“. Západní politici, čelící vlastním domácím problémům a volebním cyklům, začali být vůči Zelenského apelům imunní. Zelenskyj musel čelit kruté realitě, že mezinárodní vztahy nejsou řízeny morálkou, ale zájmy. Jeho jazyk se stal techničtějším, naléhavějším, ale také frustrovanějším. Začal si uvědomovat, že spoléhání na dobrou vůli spojenců je strategie s klesajícími výnosy. To připravilo půdu pro traumatický rok 2025.

Klíčovým momentem, který definoval chladný tón roku 2026, byl rok 2025, a specificky katastrofální setkání v Oválné pracovně s nově zvolenou americkou administrativou – prezidentem Donaldem Trumpem a viceprezidentem J.D. Vancem. Toto setkání, analytiky často označované jako „Oválná léčka“ (Oval Office Ambush), představuje bod zlomu, kdy Zelenskyj definitivně ztratil iluze o „gentlemanské diplomacii“ a pochopil, že mír si nelze vyprosit, ale pouze vynutit.

Incident v Bílém domě nebyl jen politickým střetem rozdílných zájmů, ale i fatálním selháním interkulturní komunikace a podceněním role jazyka v diplomacii na nejvyšší úrovni. Zdroje detailně popisují, jak se setkání, které mělo potvrdit strategické partnerství (nebo alespoň dohodu o nerostných surovinách), zvrhlo v otevřenou hádku před televizními kamerami.

Zelenskyj, jehož angličtina je na komunikační úrovni silná, ale nedostačuje na úroveň rodilého mluvčího chápajícího nuance amerického politického slangu, se rozhodl nevyužít tlumočníka. To se ukázalo jako strategická chyba monumentálních rozměrů.

Když J.D. Vance asertivně hovořil o „diplomatických řešeních“ a nutnosti ukončit válku, Zelenskyj se, pravděpodobně pod vlivem stresu a frustrace, přímo zeptal na definici těchto pojmů a na to, co přesně Vance „diplomacií“ myslí. V jeho kognitivním rámci šlo o logický požadavek na upřesnění podmínek přežití jeho národa. V kontextu anglosaské politické kultury, a speciálně v prostředí Trumpova Bílého domu, to však Vance a Trump vnímali jako útok, nevděk a zpochybňování jejich autority.

Výměna názorů, zachycená v přepisech a reportážích, odhaluje hloubku propasti mezi Kyjevem a Washingtonem v roce 2025:

Tato lakonická odpověď Zelenského, ačkoliv v daný moment vedla k eskalaci a Trumpovu předčasnému ukončení tiskové konference, se zpětně jeví jako zárodečný bod budoucího hyperrealismu. Odmítnutí herní metafory („playing cards“) tváří v tvář existenční hrozbě ukázalo, že Zelenskyj již není ochoten přistoupit na transakční pojetí politiky, které prosazoval Trumpův tým. Trump viděl válku jako obchodní vyjednávání (deal), kde silnější strana diktuje podmínky. Zelenskyj ji viděl jako morální absolutno, kde kompromis znamená smrt.

Následné Trumpovo zrušení tiskové konference a tweet o „neúctě v Oválné pracovně“ byly pro Kyjev ledovou sprchou. Senátor Lindsey Graham, dlouholetý spojenec, označil setkání za „katastrofu“ a naznačil, že Zelenskyj se musí změnit. Tato zkušenost vedla k tomu, že Zelenskyj pro rok 2026 zcela přehodnotil svůj přístup. Přestal se snažit zalíbit; přestal se snažit být „hodným hochem“ západních demokracií. Začal diktovat podmínky přežití s chladným kalkulem, který v sobě nese ozvěny těch nejtvrdších státníků 20. století.

Vstupujeme do roku 2026. Zelenskyj, poučen zradami, nepochopením a cynismem roku 2025, přichází s novou doktrínou. Jeho projev je zbaven patosu let 2022 a zoufalství roku 2025. Je chladný, věcný, technokratický a brutálně upřímný. Je to projev muže, který už neprosí o zbraně, ale který oznamuje, jak bude vypadat mír – nebo jak bude vypadat pokračování války.

Zelenskyj šokuje národ i svět oznámením, že mírová dohoda je „z 90 % hotová“. To je informace, která by v jiném kontextu vyvolala masové oslavy. Prezident však okamžitě tlumí jakékoli nadšení: zbývajících 10 % není o technických detailech, o hranicích na mapě či o sankcích. Těchto 10 % je o podstatě a o samotném přežití Ukrajiny.

Co přesně tvoří těchto kritických 10 % v Zelenského nové doktríně?

Zelenskyj zde aplikuje hyperrealismus: přiznává, že jednání probíhají (což dříve často odmítal nebo mlžil), ale zároveň stanovuje nepřekročitelnou linii. „Chceme konec války, ale ne konec Ukrajiny“. Tato věta se stává mantrou roku 2026.

Výrazným prvkem projevu je přímý, až jedovatý útok na dřívější formy diplomatických záruk. Termín „lži v oblecích“ (lies in suits) je pravděpodobně narážkou na diplomaty, kteří v minulosti tlačili Ukrajinu do nevýhodných kompromisů (Minsk I a II). Tímto se Zelenskyj vymezuje proti tlaku (pravděpodobně ze strany Trumpovy administrativy a části evropských elit), aby přijal vágní bezpečnostní sliby výměnou za postoupení území.

Jeho požadavek na ratifikaci mírové dohody v Kongresu USA a evropských parlamentech je přímou reakcí na volatilitu západní politiky. Zelenskyj už nevěří slovům prezidentů (ať už je to Biden nebo Trump), protože viděl, jak rychle se mohou změnit priority. Věří pouze legislativně závazným aktům a mezinárodním smlouvám s jasnými vynucovacími mechanismy. To je posun od důvěry v osobnosti k důvěře v mechanismy.

Zároveň projev obsahuje silný technokratický prvek. Zelenskyj hovoří o „stabilních 220 voltech“ a o ukrajinských dronech ničících ruské rafinerie (NPZ). To není náhoda. Tímto signalizuje, že Ukrajina už není jen pasivním příjemcem pomoci, ale aktivním aktérem, který dokáže způsobit bolest hluboko v ruském území a který má co nabídnout (zkušenosti s moderní válkou, výcvik NATO). Je to vzkaz partnerům: Potřebujete nás stejně, jako my potřebujeme vás.

Zelenskyj v projevu používá rozsáhlý historický exkurz (Polsko, Finsko, Gruzie, Čečensko), aby dokázal, že Rusko „nikdy nekončí války dobrovolně“. Toto není jen lekce dějepisu pro domácí publikum; je to argumentační munice pro mezinárodní scénu. Zelenskyj se snaží preemptivně delegitimizovat jakékoli hlasy volající po appeasementu tím, že ukazuje vzorec ruského chování trvající staletí. Argumentuje, že oněch „posledních 10 %“ musí být vynuceno silou a tlakem, nikoliv dobrou vůlí Moskvy, protože Moskva dobrou vůli nemá.

POZNÁMKA AUTORA: Překlad je nejlepší možný dnes dostupný, vytvořený s využitím automatizovaných nástrojů. Není doslovným překladem, a to z důvodu autorských práv, které znemožňují doslovný překlad.

Drazí Ukrajinci, drahé Ukrajinky,

Za pár minut nastane Nový rok. Dal bych všechno na světě, abych v tomto projevu mohl říct, že za pár minut nastane i mír. Bohužel to zatím udělat nemohu. Ale s čistým svědomím mohu říct – já i my všichni – že Ukrajina pro mír dělá naprosto vše a bude v tom pokračovat.

Do Kyjeva jsem se vrátil včera v 6 ráno, naše cesta trvala téměř 50 hodin. Mírová dohoda je hotová z 90 %. Zbývá posledních 10 %. Ale je to mnohem víc než jen číslo. Těchto 10 % rozhodne o osudu míru, o osudu Ukrajiny i Evropy. Těchto 10 % je nutných pro záchranu milionů životů. Vyžadují 100% rozhodnost, aby mír skutečně fungoval. Vyžadují jednotu – ukrajinskou, americkou, evropskou, jednotu celého světa.

Chci, abychom byli na jedné vlně, ale abyste zároveň chápali realitu. Musíme být ozbrojeni nejen na bitevním poli, ale i pravdou o tom, kdo co skutečně chce.

Co chce Ukrajina? Mír. Chceme ho za každou cenu? Ne. Chceme konec války? Ano, ale ne konec Ukrajiny. Jsme unavení? Znamená to, že jsme připraveni se vzdát? Ten, kdo si to myslí, se šeredně mýlí a za ty roky nepochopil, kdo jsou Ukrajinci. Jsme národ, který vzdoruje už 1 407 dní plnohodnotné války – uvědomte si to číslo, je to déle než nacistická okupace mnoha našich měst za druhé světové války. Jsme v krytech, v boji, často bez světla, bez spánku, ale vždy bez paniky a bez rozbrojů. V jednotě.

Proč válka ještě neskončila? Odpověď leží v sousední zemi. Může Rusko ukončit válku? Ano. Chce to udělat? Ne. Může ho svět donutit? Ano – a je to jediný způsob, jak to bude fungovat. Rusko své války nikdy nekončí z vlastní vůle. Dějiny to potvrzují – Polsko, Finsko, Sýrie, Gruzie, Čečensko. Tlak a sílu nazývají „gestem dobré vůle“.

„Odejděte z Donbasu a všechno skončí“ – v překladu z ruštiny to znamená podvod. Bohužel, svět se stále příliš často vyhýbá pravdě a říká tomu diplomacie, ačkoliv je to jen lež v obleku. Proto bojujeme a dokazujeme, že věřit Kremlu na slovo po Buči a Mariupolu je rozsudkem smrti pro mezinárodní bezpečnost.

Naše argumenty byly vyslyšeny, i když zatím ne zcela. Proto mluvíme o 90 % dohody. Záměry se musí změnit v bezpečnostní záruky ratifikované Kongresem USA a evropskými parlamenty. Budapešťský cár papíru Ukrajině nestačí. Minské dohody byly jen pastí. Můj podpis bude stát jen pod silnou dohodou, která zajistí mír na roky, ne na týdny.

Říkal jsem to i prezidentu Trumpovi. Naše nedávné setkání dává naději, že mír je blízko. Nebylo snadné změnit vztahy s USA, ale Ukrajina si vybojovala respekt. Setkání v Mar-a-Lago potvrdilo fakt: Bez Ukrajiny to nepůjde. Svět vidí, že si vážíme sami sebe, a proto si váží nás.

Ukrajina vytrvala. Naše armáda zasahuje nepřátelské cíle a rafinerie hluboko v Rusku, učí vojáky NATO, co jsou to moderní drony, a nutí Putina lhát, že osobně sestřeluje drony nad svou rezidencí. Máme moudrost i důstojnost. Jsme připraveni ke kompromisu, ale ne k hanbě.

Dnes jsou jen dvě možnosti: Buď svět zastaví válku Ruska, nebo Rusko zatáhne svět do své války. Stále musíme vysvětlovat, že Ukrajina je jediný štít, který dělí pohodlný evropský život od „ruského miru“. Pokud by Ukrajina padla, přijdou otázky: Proč podporovat Polsko? Kdo bude bojovat za Pobaltí? Co dělat bez Ukrajiny v NATO?

Evropa to cítí. Jsme v kontaktu s Emmanuelem Macronem, německým kancléřem, Keirem Starmerem, Giorgiou Meloniovou i dalšími. Všichni chápou, že mír musí být spravedlivý, aby ho Ukrajinci přijali. Nechceme, aby zklamaní lidé pálili portréty západních lídrů na náměstích. Máme podporu ve výši 100 miliard dolarů, což je víc než jen pomoc – je to stabilita naší armády a ekonomiky.

Drazí lidé, za okamžik je tu Nový rok. Bude sníh, bude to krásné, bude jídlo a bude i přípitek. Jeden pro nás všechny. Přípitek za naše vojáky, kteří jsou teď na nule. Za každého, kdo položil život za Ukrajinu. Za lékaře, hasiče a energetiky, kteří jsou i v tuto noc ve službě. Za ty, kteří se vrátili ze zajetí, i za ty, na které stále čekáme.

Rusko bude muset válku ukončit, jakmile najde o jeden důvod víc pro mír než pro válčení. A proto si říkáme to, co kluci na frontě: Vše, co musíme udělat, je vydržet o jeden den déle než oni. Být o krok napřed, o jedno rozhodnutí odvážnější. Být o těch 10 % silnější.

Přeji nám všem, aby rok 2026 byl rokem míru. Ale mír nám nespadne z nebe jako novoroční sníh. Musíme ho vybojovat. Pracujeme na tom, aby v roce 2026 bylo ticho na nebi, klid na zemi a teplo v našich domovech. Aby se všichni naši vrátili domů. Abychom byli my a aby byla Ukrajina.

Šťastný Nový rok, drahý národe. Sláva Ukrajině!

TEASER: Jak se tento Zelenského postoj srovnává s největšími válečnými lídry historie? Je jeho odmítání kompromisu šílenstvím, nebo jedinou racionální strategií tváří v tvář totalitě? V následující rozšířené sekci analyzujeme historické paralely s Churchillem, Rooseveltem a Masarykem, které odhalují děsivou podobnost mezi roky 1940, 1943 a 2026 a vysvětlují, proč „rozčilení není program“, ale „bezpodmínečná záruka“ jím je.

Zelenského hyperrealismus roku 2026 nevznikl ve vakuu a jeho odmítání kompromisu v klíčových otázkách bezpečnosti není projevem tvrdohlavosti, jak se často snaží vykreslit jeho kritici (včetně viceprezidenta Vance). Při hlubším zkoumání zjistíme, že jeho rétorika a strategická rozhodnutí kopírují vzorce, které v minulosti vedly k porážce tyranií. Kritici to mohou nazývat neústupností; historie to nazývá prozíravostí. V této sekci podrobně srovnáme Zelenského doktrínu s přístupy Winstona Churchilla, Franklina D. Roosevelta a Tomáše Garrigua Masaryka.