Páteř z oceli: Temná realita ukrajinské logistiky

Tento článek je o rovné páteři ukrajinské obrany. O lidech, kteří pochopili, že čekání na povely z Kyjeva nebo na záchranné balíčky ze Západu je luxus, který si nemohou dovolit. Je to příběh o tom, jak se armáda v zákopech transformovala v soběstačný organismus, kde platí jediná měna: schopnost přežít do zítřejšího rána.

Pro většinu světa začala válka v roce 2022. Tady ne. Zde, v rozbitých kulisách Donbasu, se bojuje už od roku 2014. Tehdy, když „zelení mužíci“ obsazovali Krym, stála proti nim armáda v teniskách, bez vest, často zrazená vlastním zkorumpovaným velením.

A právě tehdy se zrodilo to skutečně tvrdé jádro. Není to jen legendární Azov nebo Pravý sektor; jsou to desetitisíce válečníků, dnes již často prošedivělých, kteří prošli peklem ATO (Antiteroristické operace). Jsou to lidé, kteří nevěří ničemu, co si sami nezařídí. Válečníci, kteří i Zelenského označovali za „zrádce“ a „proruského kolaboranta“, když trval na dodržování mírových dohod, i když je druhá strana porušovala. A hlavně jsou to lidé, pro které je život vojáka cennější než zachráněná technika, a jejichž auta zdobí nášivky, které lze volně přeložit jako „já je*u tvůj report“. Jsou to muži, kteří již vědí, jak věci zařídit.

Když v únoru 2022 vtrhly ruské kolony, byli to oni – ne Javeliny, které dorazily později – kdo zastavil ten nápor partyzánskou zuřivostí. Rusko to nečekalo a tvrdě narazilo. Ale odvaha je palivo, které dojde v momentě, kdy nacpete do zásobníku poslední patronu. Selhává tam, kde máte jen osm minometných granátů na den.

A tak nastoupila improvizace. Od kuchtění výbušnin v garážích až po „utajovanou“ platformu na Telegramu. Bazar, který sice předpisy neznají a je oficiálně zakázaný, ale bez kterého by fronta už dávno neexistovala.

A Kyjev si je toho dobře vědom, a tak namísto vynucování byrokracie platí nevyřčený rozkaz: „Zařiďte to, jak chcete, ale neustupujte.“ A jak nám vyprávěl v unikátním rozhovoru Adam, Čech, který se věnuje zásobování ukrajinské armády již čtvrtým rokem, vše začíná přihlášením na Telegram do skupiny, kam potřebujete dostat pozvánku od někoho z členů a být součástí armády.

Poznámka editora: Některé informace jsou úmyslně zkresleny nebo zatajeny, aby nebyla ohrožena integrita této uzavřené zásobovací sítě.

Chcete-li pomoci doručit urgentní pomoc skutečnému jádru obrany, přispět jim můžete třeba zde: https://donio.cz/nadeje-2026 (nebo kdekoliv jinde).

Je chladný podzimní večer, venku se válí mlha. Konečně odpovídá kontakt z Telegramu. Je to první výměnný obchod s novým kontaktem. Žeňa, šéf ukrajinských pyrotechniků, se ozývá s obyčejnou „testovací nabídkou“. Nabízí nám nejnovější model českého Brenu, a právě to nás zaujalo. Víme totiž, že na Ukrajinu dorazily tyto modely teprve před pár týdny, a tak nás překvapilo, jak rychle se dostal do sekundárního oběhu. Český Bren je na Ukrajině druhá nejrozšířenější puška a má velmi dobré hodnocení.

„Nic se neprodává!“ upozorňuje nás důrazně Adam, Čech, který zásobuje armádu už několik let. To je základní pravidlo. Vše je barter. Výměna přebytečného za potřebné. Kdo chce peníze, dostane v lepším případě do zubů, nebo skončí rovnou ve vězení.

Když se ptají kontaktu, co by za to chtěl, odpoví vyhýbavě, ať „něco nabídnou“. Kluci sahají do skříně s trofejním vybavením a vybírají, co by mohlo mít přibližně stejnou hodnotu. Nabízí upravený ruský Kalašnikov se sklopnou pažbou a raily pro osazení optikou.

Přichází lokace, kde dojde k výměně. Schůzka má proběhnout již za hodinu, což je s ohledem na mlhu, tmu a pozdní večerní čas trochu nečekané. Charlie bude řídit, strká si za kalhoty devítku, Adam natahuje Brena. Spěchá se; je nutné tam být dřív, aby se člověk vyvaroval nepříjemným překvapením.

Jak vysvětluje Charlie: „Tady jste ve světě, kde se občas objevují i nastražené granáty pod koly volně zaparkovaných aut ukrajinských vojáků a pod falešnými profily dívek diverzanti lákají vojáky na schůzky, ze kterých už se nikdy nevrátí.“ Obezřetnost je proto na místě.

Světla nesvítí, u supermarketu líně polehávají psi. Jen babička tlačí kárku, zatímco křičí na svého namol ožralého dědka, aby mazal domů. Bizár Donbasu, jako byste ho vystřihl z filmové scény. Jinak je ulice úplně vylidněná. V domluvený čas problikne auto stojící bokem na vzdálené straně parkoviště. Taky se pojistili a přijeli dříve. Přijíždí se vedle, skrze zavřené dveře míří na řidiče. I na druhé straně je vidět nervozita. Je to ale riziko, které musíte podstoupit, pokud se chcete ponořit hlouběji do králičí nory, abyste zajistili vybavení, které vaše jednotky potřebují.

Po úvodní diskuzi z okénka do okénka (v ruštině nutno podotknout) naštěstí vystupuje z auta statný a velmi přátelský Žeňa. Chlap jako hora, který je na tomto úseku fronty už na třetí rotaci. Vede jednotku pyrotechniků, kteří čistí cestu v rámci útočných operací a zaminovávají cesty, kudy okupant nesmí projít.

Jsou to ti největší extremisté, které tu můžete potkat. Chodí bez přilby, někdy dokonce beze zbraně. „Nepotřebujeme ji, buď se tam nějaká válí, nebo za mnou jdou kluci. Když mě trefí do vesty, tak mě to stejně jenom odhodí.“ Po chvíli dodává: „Jen vás nesmí trefit průbojnými nebo do hlavy.“

Jsou to fatalisti nejhrubšího zrna, ale právě to se velice hodí. Dokáží totiž přinést věci, které ustupující vojáci odhazují, aby vůbec zvládli cestu zpátky, nebo jsou od těch, kteří zaplatili za obranu svým životem. Odepsané vybavení a materiál, který poberou cestou zpátky a pošlou zpátky do oběhu. Recyklace, bez které by fronta nemohla vydržet. I proto chodí tak nalehko. A to je případ i tohoto nabízeného, částečně poničeného Brenu, jehož majitel našel smrt při pokusu znovu získat ztracené pozice. Tělo odnést nešlo, ale zbraň poslouží alespoň na náhradní díly.

Po této oťukávací výměně (přeci jen s cizinci se moc nepotkávají) je domluvena další, již mnohem kvalitnější směna: kvalitní rušičky za vybavení pro pyrotechniky. Vstupem do této komunity se obráncům otvírá úplně nová cesta, jak si zajistit tolik potřebné vybavení. To je otázka života a smrti. Rozhoduje i o tom, jak moc dobře budou vojáci vycvičení, protože munice na trénink není dostatek nikdy.

„Lidi si představují, že tady funguje centrálně řízené zásobování, ale to je utopie,“ vysvětluje Adam. „Každý velitel se musí postarat sám. Něco zajistí Kyjev, něco dobrovolníci, ale spolehnout se nedá na nic. Můžete čekat měsíce a nic se nestane. Počítá se jen to, co máte u sebe ve sklepě, protože stačí jeden Shahed na sklad v týlu a munice už nikdy nedorazí.“ Vzpomíná, jak vezli nové Breny zahraničním dobrovolníkům u Charkova. Kluci dostali špičkové pušky, ale neměli jediný náboj na nastřelení. „Dali jsme jim dvě krabice, ale to je nic,“ kroutí hlavou Adam. Smutně dodává, že za dva týdny je poslali na Sumy odrazit útok Rusů. Hodně se jich nevrátilo.

Proto tu dvojnásob platí staré heslo z české armády: Voják se stará, voják má. A kdo se nestará a čeká až pomoc dorazí z Kyjeva, ten umře.

Když Adam ukazuje historii chatu a vlákno (viz obrazová příloha), není to jen pohled na výměnu zboží. Vidíte zoufalou kroniku nedostatku a adaptace, psanou v reálném čase. Desítky inzerátů denně které průběžně mizí. Tady, v digitálních zákopech Telegramu, se obchoduje s věcmi, které rozhodují o bytí a nebytí.

Otvírá se svět, kde jsou velitelé a vojáci ochotni vyměnit osobní výbavu zajišťující výhodu pro jednotlivce za vybavení, které udrží naživu celou jednotku.

Otevřený kufr, v něm špičkový termovizní zaměřovač. Vypadá úplně nový. Text pod tím je stručný: „Měním za nový Mavic/Matrice. Zaměřovač je nový se zárukou.“

Posouvá dál. Na podlaze leží obrovská černá potvora. To je slavný Vampire, ruskými vojáky s hrůzou přezdívaný „Baba Jaga“.

Další inzerát nabízí ten stejný dron za náhradní baterie pro tyto obří stroje – ty jsou na frontě nedostatkovým zbožím, které výrazně omezuje počet letů, které jednotka operátorů může za den vykonat.

A pak jsou tu auta. Černý Dodge Ram 2500 s motorem 5.7 HEMI. Vedle něj fotka náklaďáků DAF.

Text: „Mám k dispozici Dodge Ram… 2 ks DAF… Přepis, 60mm, 82mm, 120mm miny, Igla dva komplety…“ nabídky dále pokračují.

Tohle je realita. Máš auto, máš náklaďák, máš čím odvézt zraněné nebo munici. Ale nemáš tu munici. Máš „kola“, ale nemáš čím střílet. Někde o pět kilometrů dál sedí dělostřelec na bedně min, ale nemá je čím odvézt na pozici, nebo mu dokonce chybí i to dělo, které bylo o den dříve zničeno. Telegram je spojí.

Skutečnou surovost a odhodlání účastníků tohoto směnného obchodu odhaluje fotka špinavé ruky, která drží hrst nasekaných ocelových válečků. „Na výměnu šrapnel 500 kg… Kramatorsk, Slavjansk.“ .

Tohle není odpad. To je smrt na váhu. Kluci v zákopech si sami vyrábějí nálože do dronů. Plastový obal, výbušnina a tohle sekané železo. Dohromady tvoří koktejl, který zastaví nepřátelskou pěchotu.

A nakonec klasika: minomety. „Hledám na výměnu 120mm minomet…

Na výměnu mám RS 122 mm ‚Grad‘ na 40 km i 20 km…“ Tady vidíte chaos v přímém přenosu. Jednotka má rakety do raketometu Grad, ale nemá raketomet. Zato nutně potřebuje funkční minomet. Jsou to desítky inzerátů každý den, které rozhodují o tom, zda na konkrétním úseku fronty bude zítra čím střílet. Že bude čím zaletět a dovézt jídlo nebo náboje do nejpřednějších pozic.

Možná Evropa příliš úzkostlivě sleduje, jaká slova zaznívají z Bílého domu. Pravda je taková, že o osudu Ukrajiny se nerozhoduje pouze v oválných pracovnách. Rozhoduje o tom pár tisícovek unavených, přesto odhodlaných špinavých chlapů a žen, jako je Žeňa nebo Adam. Oni lepí díry v obraně svou vlastní krví a neuvěřitelnou vynalézavostí. Oni směňují kalašnikovy za drony a termovize za generátory. Oni se nevzdávají, i když jim systém hází klacky pod nohy. A je velmi pravděpodobné, že lidé jako oni budou bojovat, i pokud Ukrajinu donutíme ke kapitulaci.

Právě jim patří naše díky. Na nich záleží, zda obrana odolá další den. Naší povinností je zajistit, aby se nedostali do situace, kdy do zásobníku vloží poslední náboj, kdy vypotřebují poslední obvaz a odletí s posledním FPV dronem a odpovědí ve vysílačce jim bude jen ticho.

Protože až jim dojde ten poslední náboj, nebude už nikdo, kdo by stál mezi námi a tím, co přichází z východu. A pak možná nebudeme muset šít roušky jako za covidu, ale také měnit náboje za granáty, vyrábět zničující termobary z PET lahví a plést maskovací sítě, aby naši obránci vydrželi další den.

Chcete-li pomoci doručit urgentní pomoc skutečnému jádru obrany, přispět jim můžete přímo zde: 👉 (https://donio.cz/nadeje-2026) ale i kdekoliv jinde v rámci řady iniciativ to pomůže.

Poznámka: V rozšíření jednoho z dalších článků vám přineseme kompletní, nesestříhaný rozhovor s Adamem, který vidí hluboko do temných zákoutí logistiky. Do té doby nezapomeňte – tam venku, v mlze u Slavjansku, právě teď někdo mění zimní pneumatiky za život.

👉 Pomůže, když se rozhodnete nás odebírat, třeba i volbou dobrovolné předplatné.

Můžeme díky tomu zalézt ještě hlouběji do králičí nory a kdo ví, třeba jednou odhalíme i Alenku.