Příběhy šílenství - Kopači Čuk a Gek

Našli je jako polodivoká zvířata, schoulené v noře uprostřed zjizveného Serebrjanského lesa. Pili vodu z kaluží a v očích měli prázdnotu tisíců mužů, které sem ruský válečný stroj vyplivl, aby zemřeli. Čuk a Gek, jak jim začali říkat, byli jen další dva dílky v nekonečné skládačce ruského „masového útoku“. Do zajetí šli s úlevou, odříkávajíc naučenou mantru: „Nikdy jsem nestřílel.“

Pravdy se u nich, stejně jako u ostatních, nedoberete. Ale tihle dva, aniž by to tušili, se měli stát součástí výjimečné skupiny Rusů, kteří se rozhodnou zcela zmizet mimo systém. V bizarním paktu s ukrajinskými obránci dnes budují pozice proti vlastním lidem. Jejich příběh je groteskní fraškou o přežití, nedůvěře a ekonomice války, která drtí obě strany na prach.

Serebrjanský les není místo pro slabé povahy. Po měsících relativního klidu, kdy si ukrajinská brigáda mohla po odražení předchozích vln „masa“ na chvíli vydechnout, se ruský válec dal znovu do pohybu. Severní rameno kleští, které mají obklíčit klíčové body ukrajinské obrany, vede právě tudy. Během jediného měsíce přišli obránci o nejlepší, pracně vybudované pozice. Budovali se měsíce a roky.

A tak se kope. Znovu a znovu. Jenže brigáda naráží na své absolutní limity. Pozice, které jsme ještě před měsícem s vypětím všech sil vyhloubili, dnes užívá okupant. A málokdo si uvědomuje, co taková „díra v zemi“ ve skutečnosti stojí.

„Postavit i tu nejlevnější, nevybavenou pozici pro pár chlapů vás vyjde na 30 až 50 tisíc hřiven,“ vysvětluje Paša, velitel jedné z rot. „Musíte tam dovézt lidi, dřevo na výztuhy, jídlo, zaplatit jim. Když to chcete udělat pořádně – s dřevotřískou na stěny, místem pro generátor, nataženou elektrikou, anténami pro Starlink a sítěmi proti dronům – jste hravě přes sto tisíc.“

Ztráta každé pozice se tak nepočítá jen v metrech, ale v desetitisících hřiven, v potu a v krvi. Je to logistická a ekonomická noční můra. A právě válečná nouze, jako vždy v historii, plodí ta nejzoufalejší a nejinovativnější řešení.

A tak dostali Čuk a Gek příležitost odčinit svá životní selhání. Nejsou zdaleka sami. Jen v této brigádě jsou jich nižší desítky. Na celé frontě jich mohou být stovky.Rusové, kteří sem šli za vidinou pohádkového bohatství a nyní jim jde o jediné - přežít. Protože Ukrajinci nemají lidi na kopání a posílat vlastní vojáky na smrtelně rizikové práce v blízkosti fronty je luxus, který si nemohou dovolit, přišla na stůl unikátní nabídka. Paradoxem je, že ta nabídka nepřišla z ukrajinské strany, přišli s ní původně samotní rusové, kteří se vzdali.

Jenže vědí, co se stane pokud půjdou do výměnného fondu. Do čtrnácti dnů od výměny už je opět hrnou do masomlýnku a před tím si užijí vlnu bití, ponižování i znásilňování. Seberou jim peníze, bez jídla a vody stráví pár dní v jámě (ruská mučící díra v zemi). Pak je pošlou na smrt. Toho už mají dost.

A tak Čuk a Gek nemusí do „výměnného fondu“ – oficiálního seznamu zajatců čekajících na výměnu.

Dohoda je prostá a absurdní zároveň. I když s nimi zacházíme jako se zajatci a mají všechna práva - oficiálně ještě nejsou zajatci. Jsou stále „na ruské straně fronty“, jen dočasně „zadržení“. Jako bychom je právě zajali v boji. Ukrajinci je tak nezastřelí, dají jim najíst, napít a zajistí jim spánek v suchu a teple. Oni za to budou kopat. Nemusí bojovat, nemusí do ruské legie nebo fondu pro výměnu. Jen kopání. Pro většinu z nich je to vysvobození a nejlepší období, které na frontě zažili.

Je to jejich svobodné rozhodnutí, učiněné pod tíhou okolností, které si nikdo z nás neumí představit. A tak vzniká spletitý, nedůvěřivý vztah mezi dvěma válčícími stranami, kde má osud zvrácený smysl pro satiru.

Jelikož nejsou oficiálně zajatci, nemohou nosit ruskou uniformu. Ale nemohou dostat ani ukrajinský multicam. „Ani na vteřinu si nemyslíme, že jsou naši kamarádi,“ říká Paša s mrazivým klidem. „Kdyby se Rusové přiblížili, bez váhání nás postřílí, aby se zachránili.“

Je tedy potřeba jasné rozlišení. A tak se jede na nákupy. Do pravého donbaského second-handu. Rusové nadávají, ale nemají na výběr. Čuk fasuje křiklavě růžovou teplákovou soupravu, Gek svítivě žlutou. Jsou to chodící terče, viditelné na dálku. „Co budeme dělat, až opadá listí, to teď neřešíme,“ krčí rameny Paša. „Tady krájíte problémy jako salám. Přežíváte den po dni.“

A tak na ukrajinské straně fronty kopou zákopy Rusové. Jsou zajatí i nezajatí, oblečení i neoblečení. Uvězněni v krvavém jantaru války, kde logika dávno zemřela.

Groteskní divadlo tím ale teprve začíná. Jednoho dne začne Čuka strašlivě bolet zub. Nemůže pracovat, svíjí se v bolestech. Není to simulace. Co teď? Kopač je potřeba. A tak se sedá do pick-upu a Čuk dostává zřejmě největší dar svého života: výlet k zubaři.

Jenže nastává byrokratický problém. Brigáda nemá v rozpočtu kolonku „stomatologická péče pro nepřítele“. A tak se ukrajinští vojáci ze svých mizerných platů skládají na opravu zubu „orkovi“, který by je ještě včera bez váhání zabil. Absurdní? Ne, to je jen další den na východní frontě.

Jindy se stane, že při práci potřebuje Gek šroubovák. Paša mu ho jde podat, ale Gek mávne rukou: „Není třeba, mám svůj multitool.“ Vytahuje z kapsy nůž s kleštěmi a hrdě ho ukazuje. V tu chvíli všem ztuhne krev v žilách. Celé týdny spali vedle nezajatého Rusa, který kdovíkde a kdo ví jak sehnal kvalitní nůž a nosí ho v kapse. Mohl je ve spánku podříznout.

Na pozici je při práci nikdo zvlášť nehlídá. Kam by utíkali? Jsou v zásadě volní. Schovávají se s námi před ruským dělostřelectvem i smrtícími drony. V situaci, kdy se tu občas povalují v remízkách staré granáty, munice i zbraně, je nůž v kapse ještě přijatelné riziko. Riziko, které se tu podstupuje, abychom měli alespoň nějaké pozice.

Příběh Čuka a Geka není jen bizarní historkou. Je to symptom. Je to důkaz neuvěřitelného tlaku, pod kterým ukrajinští obránci fungují. Nedostatek lidí, munice a zdrojů je nutí k zoufalým řešením, kde klín vytloukají klínem, protože skutečné, systémové řešení je v nedohlednu.

Každý den předvádějí na frontě zázraky, když s omezenými prostředky drží v šachu druhou největší armádu světa. Neustále dokazují, že improvizace a odhodlání mohou čelit brutální přesile. Ale nevydrží věčně.

Každá koruna, každý dolar, každé euro investované do jejich podpory se nám bohatě vrátí. Vrátí se nám v pohodlí a bezpečí našich domovů, které považujeme za samozřejmost. A toto bezpečí pro nás zajišťují muži jako Paša, kteří se skládají na zuby svým nepřátelům a spí vedle nich s rizikem, že se nedožijí rána.

Přežívají v podmínkách, které si nedokážeme představit. Pomáhejme jim dál. Oni jsou hrází, která dělí náš svět od chaosu.

Chcete-li si přečíst další díl absurdního života na frontě - podpořte Operaci strážci nebes.

Píšeme jen proto, abychom pomohli vyhrát válku.