Článek
Nasytit obránce, povzbudit je, dát jim pocit domova, to je úkol pro dnešní hostitele. U stolu s námi sedí Olexij. Z nás všech je nejmladší. Jeho oči však nevypráví příběh mládí, ale války. Tělo až k obličeji mu zdobí tetování, kronika jeho života. Je to veterán z Azovu. Vypráví o jedné ze svých posledních misí. O té, po které se rozhodl skončit bojové mise.
Rozkaz zněl jasně
Obsadit a bránit pozici u Torecku. Mají jít pouze ve dvou. Když dorazí na štáb, velitel jim na tabletu ukazuje mapu. Tečka uprostřed červeného moře. Olexij se nakloní blíž, mžourá na displej, ale ať se dívá, jak se dívá, všude vidí jen nepřátelské území. „Komandire,“ řekne klidně, „ale ty pozice jsou přece ruské.“
Velitel se usměje tím zkušeným, unaveným úsměvem. Prsty odzoomuje mapu a s ledovým klidem vysvětluje: „Jo, jsou ruské. Ale tahle, tahle jedna tečka, ta je naše. Dostat se tam dá úplně v pohodě. Nemusíte se ničeho bát. Ruské drony a FPVčka létají hlavně dva kilometry před jejich liniemi, na naší straně. Jakmile se dostanete za ně, je tam klid. Nikdo si vás nevšímá.“ Říká to s takovou jistotou, že tomu skoro chcete věřit.
„A jak tam dojdeme, když neznáme cestu?“ ptá se Olexij dál. „Jednoduše,“ odvětí velitel. „Dám vám průvodce, který na té pozici byl a všechno zná.“ To je na bojišti klíčová výhoda, která ušetří mnoho ztrát. Tím je diskuze uzavřena. Veteráni se chystají. Pět kilometrů pěšky do srdce nepřítele. Pět kilometrů na místo, odkud se pro ně v případě problémů nikdo nevrátí.
Jako poslední do obrněnce nasedá průvodce, hubený kluk s vytřeštěnýma očima. Motor řve. Když se velitel chystá zabouchnout těžké dveře, zakřičí na Olexije: „A hlídejte si ho! Možná se vám po cestě zkusí zdrhnout!“ Dveře se s bouchnutím zavřou. Ne, nebyl to vtip. Ten kluk byl strachy bez sebe.
Jakmile je obrněnec vysype i s vybavením na „točce“, skočí do nejbližšího blindáže. Podzemního úkrytu, odkud se mohou vydat na strastiplnou pouť. Průvodce se viditelně třese. „Já… já tu cestu neznám,“ koktá. „Na pozici jsem byl jednou, před měsícem. Nikdy jsem odtamtud nešel touhle cestou.“
Přesně v tuto chvíli, kdy by 99,9 % vojáků misi okamžitě zrušilo, se projeví Olexijova povaha ukrajinského kyborga. Posílá průvodce pryč, ať se zkusí vrátit. Sám volá přes Starlink operátora dronů. Stroj s tichým bzučením se stává jejich novým průvodcem. Jdou nocí, otevřeným polem, přímo do pekla. Nad hlavou bzučící tečka.
Potrubí odkud není návratu
Jejich pozicí je obrovská odtoková roura na dešťovou vodu pod silnicí, po které proudí ruské posily. Uprostřed trubky je velká prohlubeň, kam se i s vybavením dokáží vmáčknout. Tady čekají. A nepřítel přichází. Nenechají ho projít. Ve dvou lidech přepadají ze zálohy a likvidují dvě ruské skupiny. Munici si berou z padlých. Osudnou chybou (nebo spíš smůlou) je, že jeden z Rusů, ač zraněný, unikne. A prozradí jejich polohu.
Za šera přichází návštěva. Ruská úderná grupa. Do ústí trubky jim hází granáty. Výbuchy jsou ohlušující. Ale dutina uprostřed jim znovu zachrání život. Nechají všechno na místě a druhou stranou roury prchají. Zranění, s těžkou kontuzí a střepinou v přilbě se domotají do opuštěné vesnice. Tedy spíš toho, co zní zůstalo. Sutiny s rozpadlými sklepy a vykopanými norami. Nemají žádné spojení, zásoby, a co je nejhorší, nemají vodu.
Deset dní samoty
Začíná desetidenní boj o život. Zatímco zbraní a munice se v ruinách válí hromady, voda a jídlo neexistují. Pijí špinavou vodu z lahví, které najdou v odpadcích, z kaluží v kráterech. O jídle si mohou nechat zdát. Hledat ho po vesnici znamená smrt. Postupně ze sebe shazují všechno. Neprůstřelnou vestu, helmu, nakonec i náboje. Vše je příliš těžké. Sází na jedinou kartu: buď se doplazí k vlastním, padnou do zajetí, nebo zemřou - buď střelou do zátylku, nebo vyčerpáním. Vyhlídky nejsou dobré.
Po deseti dnech se na ukrajinské pozici objeví dvě postavy podobné duchům. Nikdo je nečekal. Olexijova máma už ho tou dobou tři dny oplakává. Z armády jí již přišlo vyrozumění, že se její syn domů nevrátí.
Vrátil se. Po měsících léčby se vrátil i do armády. Ale na přední linii už nemůže. A velitelé by ho tam ani nepustili. Jeho zkušenosti jsou příliš cenné na to, aby padl v další bezvýznamné díře v zemi a tak to naštěstí jeho velitelé berou. Dnes učí nové dobrovolníky, jak přežít. Učí je taktickou medicínu – jednu z mála oblastí, kde Ukrajinci Rusy drtivě překonávají. Z jeho osudového pekla se zrodila lekce, která zachraňuje životy. Rodí se díky němu nová generace bojovníků, kteří brání Ukrajinu. A i když si to možná občas nepřipouštíte - brání i vás a vaše bezpečí.
Pomáhejte dál.
Pomáhejte kdekoliv, ale když nám pomůžete dotáhnout další milník u Operace Strážci nebes, budeme vám zavázáni. Mobilní PVO pomůže přímo u měst na linii fronty sestřelovat ruské oči. Ty navádějí šahídy i monstrózní tunové bomby KAB.
Přidat se ke Strážcům nebes můžete zde: https://donio.cz/operace-strazci-nebes
