Sbírání zajatců a informací v bojové zóně

Hledáme možnosti, jak získat potřebné informace a přitom přežít. První nápad je prostý a již osvědčený. Víme, kde jsme pobili Rusy, a víme, že v jedné větvi zákopu jsme je nemohli prohledat. Z dronu vidíme batoh i potrhaná těla, takže tam můžeme najít ledacos. Navíc potrhanou mrtvolu málokdo prohledá. Jedná se o úsek několik set metrů, který teď nikdo nedrží. Šedá zóna, kde najdete ledacos. Mohli bychom zkusit proskočit tam.

Mezitím se ovšem odehrává ruský útok. Okupanti zajdou přes pole až na naši pozici. Pět Rusů proti třem klukům z naší pěchoty. Útok sledujeme z dronu. Jeden z našich udělá chybu a místo zbraně vystrčí jako první za roh okopu hlavu. Padá k zemi. Je na místě mrtvý. Další dva dokážeme naštěstí navigovat. Kluci nemají možnost ústupu, musí bojovat. Postupně se díky informacím z dronu daří zabít tři okupanty, zbytek se dává na útěk. Tohle vítězství bohužel dlouho nevydrží.

V době, kdy pozici nesledujeme, přilétají ruské kamikaze drony. Když nad ránem kontrolujeme kluky vidíme kromě těl z noci u naší blindáže ležet ještě dva naše druhy. Těla zkroucená do tak nepřirozené polohy, že je během chvilky jasné, že nejsou pouze raněni. Zemřeli na následky exploze. Pozici udrželi, přesto padli.

Jako první se řeší vyzvednutí těl našich druhů. V tomto má pěchota přednost. Bohužel opakované pokusy nikam nevedou. Ruské drony s dělostřelectvem tam teď nenechají nikoho dojít. Pět set metrů otevřeným terénem prostě nejde překonat. Na řadě jsme proto my a jdeme pokoušet štěstí. Jdeme na tuto pozici, protože jde o čerstvější těla okupantů. Před pár dny probíhala ruská rotace, a tak to může být zásadní rozdíl v tom, jaké informace získáme. Další důvod je prostě kratší vzdálenost k možnému úkrytu.

Nikdo nedostává úkol přidělen. Musíte se přihlásit. Je nutné, aby šlo co nejméně lidí. Ideální by bylo jít ve čtyřech, ale to je moc riskantní. Přihlásí se dva - Kolja a Jarik. Kolja je ostřílený veterán, táhne mu na padesát. Jarik je zase nejstatečnější a taky trochu fatalista. Běžně chodí do boje v černém tričku s bílým nápisem a teniskách s oranžovou podrážkou. Je díky tomu prý rychlejší. Na vestě mu visí růženec. Průvodce jim dělá „Kum“, velitel pěchoty na tomhle úseku. Ví, kde jsou teď nové miny. Situace se tam mění každý den. Rusové to zasypávají kazetovou municí. Jde jen proto, že jim chodíme pomáhat, když jde do tuhého.

Zkoušíme štěstí v noci, ale bohužel okupanti nám nedají projíti. Kluky uvězní na otevřeném poli minomety, střílí tank, rakety z gradu je naštěstí přeletí. Musí se stáhnout. Při odchodu je za odměnu pokropí salvou z ručních zbraní ještě naše sousední brigáda. To se občas prostě stane. Vidí tři postavy směřující k našim pozicím, a tak pálí. Není čas přemýšlet, kdo je kdo.

Další den zkouší projít další parta. Nejde to. Tentokrát to nedovolí „ptáčci“, ruské kamikaze drony. Velitel rozvědky se zlobí. Hádáme se. Hádka s velitelem vám může zachránit život. Nevěří pěchotě že tam nejde dojít, nevěří ani nám. Dlouho tu nebyl, léčil se po zranění.

Je to chlap, který prošel bojem a má jednu končetinu sešroubovanou. Nikoho se neptá, bere sebou jednoho kluka a jede sám zkusit štěstí. Na povolení se neptá, nedostal by ho.

Celý den o něm není vidu ani slechu. Až po jeho návratu se dozvídáme, co se stalo. Prošli do posádky, ale sebrat věci se jim už nepodařilo. Na den je uvěznili ruské FPV drony a pěchota, se kterou se přestřelovali z protější posádky. Teprve teď, když neuspěl ani on a viděl pozice na vlastní oči, se začíná snažit najít jiné řešení. Bohužel žádné moc není. Tlak shora narůstá.

Téměř vždy tu o vašem životě rozhoduje štěstěna. Není tomu jinak i teď. Dostáváme informaci, že musíme sebrat tři zajatce.

Auto parkujem na točce vedle díry od 1,5 tunové letecké pumy. Je nutné pro ně dojít na přední pozici vzdálenou skoro dva kilometry. Naštěstí je klid, cestou tam žádná střelba. Jak tu říkají, „je tišina“.

V noci zašli tři okupanti až do naší pozice, ze které se naši v noci stáhli. Okupanti tam tak napůl zabloudili. Měli tam najít svoji díru, našli naši.

Ranní směna ale Rusy překvapila. Dva nekladli žádný odpor. Třetí si to velmi rychle rozmyslel, když viděl, že je v tom sám. Pěchota je svázala a předala do rukou nám.

Cesta v šesti lidech, z čehož tři mají svázané ruce a zavázané oči, je už o dost rizikovější. Jdete přes krátery, na zemi popadané miny z kazetové munice, můžete se zamotat do drátků natažených k minám. Jde se do táhlého kopce s Rusy v zádech. Minuty tikají.

Minometné granáty začínají létat naštěstí až pár set metrů od točky. Létají dost daleko, přestřelují. Přesto stres pomalu narůstá. Vybíhám napřed startovat auto, vycouvat, otevřít kufr. Rusáky mačkáme do kufru džípu všechny tři. Kdo není dost rychlý, tomu pomůže s nastupováním kopanec. Na vlídný pokec bude ještě čas, teď jde o život.

Uháníme po poli, vyhýbáme se dírám od minometu. Kluci se dělají srandu, ať zpomalím a šetřím auto, že před FPV stejně neujedeme, protože létá 120. Naštěstí to není pravda a většinou létají mnohem pomaleji. Aby nás doletělo, muselo by skutečně letět 120. Jsme už daleko. Každých sto metrů je plusový bodík pro naše přežití. Jedeme vyložit náklad, tři pytle informací.

V posledních dvou měsících u nás zajatců výrazně přibylo. Zatímco loni v létě byl zajatec rarita, protože fronta držela pevně a někoho se podařilo sebrat možná jednou za měsíc, teď je sběr okupantů častý úkol.

Jedním z důvodů je, že je obrana prolomena a původní minové pole už mají Rusové za sebou a další nejsou tak hustá. Šedá zóna je také výrazně širší.

Pak je to tím, že Rusů je nyní prostě mnohem víc a tlačí se dopředu.

Tady u nás také zásadně změnili taktiku jakou pracují s pěchotou. Pěchotě často neříkají kde jsou naše pozice. Pěšák nezná ani pozici, kam jde. Po cestě potkává „návodčí“, které mu ukáží další směr a vzdálenost. Je to jednak tím, že to maso je plné skutečně tupých hlav, pak také kdo nic neví, nic nepoví.

Zjistit, kdo něco ví, to je teď na nás. Překládáme náklad do dalšího auta a jedeme si popovídat.

„Vypadni z toho auta.“

„Na kolena.“

„Kdo ti řekl, že se máš hýbat.“

Rusáky odvádíme do díry. V tomhle případě malý kumbál na zahradě. Výslechy neprobíhají vždy na stejném místě. Na lokaci už čeká náš člověk, který se na výslechy specializuje. Je to hrozně chytrej chlap. V drtivé většině případů ví víc informací, než kolik mu zajatec řekne, a vše si pamatuje.

Zajatce rozdělujeme, aby nemohli porovnávat výpovědi. Na tři je málo místa, jeden je v kumbálu, druhého přivazujeme k volantu do auta. Třetí jde rovnou k výslechu.

Ten se ukáže jako tvrdý oříšek.

Jako všichni tvrdí, že nikdy nestřílel. Je tu ale už tři měsíce a navíc měl v telefonu screen mapy s pozicí. To co ho ale prozradí je propálená a prodřená rukavice. Tak vypadá jen pokud s ní něco odstřílíte. Přesto zapírá. Co má taky jiného dělat.

Ukazuje se, že je to velitel skupiny, která byla ale celá pobita. K dalším dvěma se přidal, když se potkali v díře na pozici.

Všichni se rozesmějem, když nám prozrazuje název pozice, na které se potkali, protože v překladu to znamená něco jako „místo, kde budeš raněn“. To je jen ukázka toho, jak si váží svého života.

Rusům to ale nepřijde divné. Jednoho se ptáme, kolik viděl trupů, než došel na svou pozici: „Čtrnáct, možná patnáct.“

Na otázku „proč šel proboha přes tolik mrtvol dál“ nemá žádnou odpověď.

Postupně protáčíme u výslechu všechny tři orky. Dozvídáme se, jak probíhá náborový proces, jak rychle se dostávají na frontu, kde si kupují vybavení, jak se dostali na pozici a spousta informací, které tu nebudeme zmiňovat.

Vše nám ale říká jediné. Rusko má dokonale promazaný systém válečné mašinérie. Na Západě se naprosto mylně domníváme, že na frontě jsou noví vojáci, protože okupanti potřebují ucpávat díry. Ve skutečnosti jde o zásobování „just in time“, které jsme je naučili a kdy je vše naplánováno a čerstvé maso přivážejí stejně jako munici v nepřetržitém proudu po malých dodávkách. Proč platit a krmit vojáka příliš dlouho?

Mimochodem naprosto zásadní roli v ruské válečné logistice hraje nedostatečně sankciovaný letecký průmysl využívající civilní letadla. Jakékoliv sankce tímto směrem mají proto smysl.

Až sem jste dočetli určitě s vidinou, kdy už je konečně začneme mučit. Pravda je mnohem prostší. Většina Rusů je vyhladovělá, odevzdaná - jak je to car naučil. Stačí se k nim chovat jako k lidem a začnou mluvit. Dostanou cigaret, kolik vykouří, dostanou napít. Jídlo dostanou, až když řeknou vše, co vědí.

To, co při výslechu probíhá, je primárně psychický nátlak. Musíte se jim prostě dostat do hlavy. Část orků lže. Samozřejmě.

To má víc důvodů, někdy prostě zkouší, protože vědí dost informací. Většinou jsou ale jen neskutečně hloupí. Nerozeznají třeba typy vozidel, neumí pořádně počítat, nevědí názvy vesnic, nebo si prostě nepamatují. Musíte jim pomoci.

Například řeknou že jeli tankem, vy se zeptáte „tímto tankem?“ a ukážete fotku BVP. „da da“ přikyvuje. Nakonec si ale všichni vzpomenou skoro na vše.

Pokud řeknou blbost, mají černý puntík, pokud řeknou něco popravdě, mají plusový bodík.

Málokterý zajatec dokáže pochopit kolik informací o nich víme. Nedokáží ani pochopit, že když jsou tři, tak si jejich výpovědi srovnáváme tak dlouho, dokud to nesedí. Často lžou u volacích znaků svých kolegů a velitelů. Za to je velký černý puntík. Vybalíme na ně: no ale toho už jsme před týdnem zastřelili. Chvíli ticho, tupý výraz, pak začne kňourat.

Psychický nátlak střídaný s pobytem v díře nakonec rozmluví úplně každého.

Na člověka, který se vás před pár hodinama ještě pokoušel zabít, mají ale nadstandardní servis. Pořád je to lepší než teror, který zažívají ve své armádě každý den.

Ještě se nestalo, že by někdo nepromluvil. Jen to někdy opravdu trvá a zlomit některé tupé nebo vycvičené jedince trvá opravdu dlouhé hodiny.

To je bohužel i případ jednoho z dnešních pacientů. Znovu a znovu se ptáme na to stejné a znovu a znovu dostáváme úplně odlišné informace.

Naopak velmi nám pomůže nejmladší nebožák. Celý se klepe zimou, ale má ještě dobrou paměť. Je schopný si vzpomenout skoro na všech 40 chlapů, co s ním jelo na frontu. Díky tomu do sebe začnou výpovědi postupně zapadat a skládá se nám příběh života všech tří nešťastníků.

Výslech trvá déle než 8 hodin. Je náročný pro obě strany. Nakonec dáme dvěma, kteří spolupracovali, najíst. Horký čaj, polévka, jednomu dáme jiné suché oblečení.

Až je převezou, bude se celý proces ještě opakovat. Tenhle proces se během týdne opakuje několikrát. Velkou část zajatců tvoří lehce zranění Rusové. Jejich kolegové je prostě nechají napospas osudu a vzdát se je pro ně snazší, než se pokusit překonat kilometry zpět s nadějí, že je tam snad někdo ošetří.

Jestli myslíte, že dnes proti nám stojí nevycvičení „mobici“, které pod pohrůžkou násilí odvedli od jejich rodin, tak se pletete.

Drtivá většina Rusů, které chytíme, přijela zabíjet Ukrajince pro peníze. Vůbec jim to nepřijde divné. Řeknou něco ve stylu „u nás nebyla práce, co jsem měl dělat“.

Nutno podotknout, že Rusko k tomu vytvořilo dobře namazaný systém. Práce v Rusku skutečně není, určitě ne tak exkluzivně placená.

Pokud se Rus dostaví k odvodu, má na výběr přibližně tuto možnost: a) sloužit tři roky v pravidelné armádě za nižší plat, b) sloužit jediný rok pod kontraktem na Ukrajině za mnohem lepší peníze. Co si většina vybírá, je patrné z počtu okupantů na frontě.

Pak existuje jiná skupina - skutečně vycvičení vojáci, které tohle maso vedou, podporují, provádí důležité útoky. Ty moc často nezajímáte, bojují do konce nebo se drží vzadu.

Jestli myslíte, že k zajatcům cítíme nějaký velký hněv, nebo naopak soucit, jste na omylu. Necítíte nic. Jen opovržení. Jak může být někdo tak ubohý, že mu přijde normální jet vraždit jiné lidi jen proto, že v jeho vesnici není práce, že si chce opravit střechu, potřebuje zaplatit dluhy. Rusové mají do civilizované společnosti opravdu daleko. Zlatá horda.

Tato reportáž je souhrn práce, která trvala více než týden. Opakovaně jsme hledali cestu, jak splnit úkol. Pokud Rus pozná, jaká pozice je důležitá, tak je schopný vrhat obrovské zdroje, aby nás na pozici ubil, vyhladověl a následně pozici střeží 24/7, aby se tam nikdo další nedostal. Čekáte na „štěstí“, pár hodin špatného počasí, časové okno, kdy proskočit. Mezitím tam posílá skupinu za skupinou a i on čeká na štěstí, že tam někdo dojde.

Jelikož začíná být fronta mnohem víc nestabilní a všechny kluky postupně doslova vybombardovávají z našich původních základen, mění se i způsob práce s omezenými zdroji a nedostatkem lidí. Dáváme dohromady „pojízdný velín“, který bude schopný zajistit podporu jednotky tam, kde bude potřeba. Využití mobility a dronů s delším doletem bude pro tento tým zásadní. Je to věc, která se plánuje již téměř rok, ale až teď se stala potřebná věc skutečně urgentní. Pomůžete?

Přispět na mobilní hnízdo pro překvapivé útoky a větší bezpečí můžete zde.

Důležité upozornění

S ohledem na změnu naší práce v nejbližších měsících ukončíme oficiálně bojovou činnost. Na Ukrajině dál zůstáváme, ale profil PERUN, jak ho znáte, skončí.

Čeká vás ještě pár reportáží, v poslední vám ukážeme více z míst, kde jsme pracovali, a představíme nástupnický projekt na podporu armády. Možná se do boje budeme muset vrátit, ale teď je naše práce efektivnější jinde.

Pomáhejte prosím dál!