Střípky šílenství - bojový pošuk v lese

Tohle zadání přistálo na stole před týdny v Serebrjanském lese. Zatímco nepřítel vesele útočí do zad našim pozicím, rota podpořená týmem sniperů dostává nový, hrdinský úkol: vzít si zpět, co je naše. Čtyři kilometry lesa.

„Takže šturm?“ ptá se velitel roty, veterán, který už slyšel všechno. „Ne, šturm to v žádném případě není,“ přichází pohotová a evidentně nacvičená odpověď z vyšších míst. Slovo „šturm“ je dnes na frontě sprosté. U něj se umírá. Fuj. „Takže je to prostě útok na pozici?“ nenechá se velitel odbýt. „Ne ne, to vůbec. Jen tam půjdete a trochu to tam postřílíte,“ zní odpověď, která by se měla tesat do kamene v síni slávy armádní absurdity. „Tak co to teda je?!“ ztrácí velitel trpělivost. „No… to je, ehm… bojový pošuk.“

A jak takový „bojový pošuk“ vypadá v praxi? Geniálně. Nehledejte v tom žádné perverznosti. Slovo „pošuk“ má stejný základ jako u „babičina šukání po světnici“ v knize Babička od Boženy Němcové. Tedy hledání. Měl by to být tedy průzkum bojem. Pointa ale je, že pro průzkum bojem používají Ukrajinci identický výraz „průzkum bojem“ a nebo „rozvidka bojom“ (розвідка бойовими діями). V zásadě si jako Čech s Ukrajinci dobře rozumíte.

Jak to tak v armádě bývá, ďábel tkví v detailech. Stejně jako ve všech armádách světa má i Ukrajinská armáda knihu s názvoslovím a metodikou, jak válčit. Když například kluci remcali, že stavění předsunuté pozice není jejich práce, omlátil jim velitel tu knížku o hlavu a zcela jasně a metodicky jim předvedl, že stavět „spešku“ je přesně jejich práce. A kluci ji postavili. A proto, pokud chcete dát pokyn k boji, ale zároveň víte, že nemáte dost lidí do boje, tak kreativně vymyslíte úplně nové výrazy, protože pak ten boj nebude tolik bolet.

Dvě dvojice – dva snipeři a dva pěšáci – se přesunou do lesa. Tam, nerušeně a nepozorovaně, projdou 300 metrů nepřátelského území, „trochu to postřílí“, snipeři se zakopou a počkají, až je doženou další dva pěšáci. Pak se snipeři posunou o dalších 300 metrů. A tak dál. Jednoduché, že? A máte přesný časový plán, který vám na takovou akci dává krásné čtyři hodiny, než se posouváte dál. Do večera jste doma a ani manželka nic nepozná.

Velitel se málem zakucká smíchy, když se dozví, o jaký úsek lesa se jedná. Aby totiž jeho čtyři muži mohli „vyčistit“ své přidělené kilometry, musí nejdřív projít kilometrem lesa, který už drží Rusové. Ale nemusí se bát, ten prý „vyčistí“ jiná čtyřka o pár hodin dříve. Korunu všemu nasadí úkol pro chudáky pohraničníky, kteří tu jsou povolaní na „výpomoc“. Ti mají za úkol vyčistit kilometr ještě za našim úsekem.

Výsledkem jsou tři nesmyslné, izolované mise pro dvanáct lidí, kteří mají operovat až čtyři kilometry hluboko v území nikoho.

Proč? Logika velí zarovnat linii a držet obranu na lepších pozicích. Ale to by velitelé museli do Kyjeva reportovat rozsáhlé ztráty území, které jsou dle jejich vlastních hlášení stále v držení ukrajinské armády, nebo šedou zónou. Dokud je to šedá zóna, tak tam máme přeci pozice. A to je kámen úrazu.

Zóna smrti, kde dnes není možné prakticky vůbec fungovat jsou čtyři kilometry, někde více. To co se v této zóně děje je primárně holé přežívání, kdy drtivou většinu času trávíte zakopaní, včetně toho že si východ zatarasíte pytli s pískem a vším co máte po ruce. Že byste se rychle dostali ven, nebo aktivně vyhledávali protivníka je při delším pobytu značně nereálné. Je jen otázka času, kdy se na vás zaměří drony a vaši činnost nadobro ukončí.

Přes tuto zónu smrti je možné projít a jak je psáno, je tam možné v úkrytech přežívat. A právě to Rusové dělají a skrze tuto neobyvatelnou zónu se infiltrují za naše pozice. Bohužel, pokud tuto zónu nebudeme čistit, tak ji promění ve svoje území. Pokud ji budeme čistit, budeme mít ztráty. Jak s tím pracovat na úrovni hlášení a reportů fakt poradit neumíme. Vymýšlet si kvůli tomu nové označení úkolu ale zcela jistě nebude řešením.

Ukrajinská armáda na úrovni rot a praporů funguje skvěle, jinak by dávno neexistovala. Problém je, že čím dále je informace od fronty, tím více se vzdaluje realitě. A s tím, jak se zvětšuje „kill zóna“ a chaos na bojišti, tak se rozkazy vzdalují realitě ještě více.

A to je problém i dnešního Pokrovsku. Tak dlouho ho držíte a hlásíte, že se situace horší a horší, že vedení nedokáže poznat, kdy už je ta situace tak špatná, že je potřebný okamžitý ústup. Situace je totiž špatná všude a v zásadě dva roky v kuse.

Přesto všechno tihle chlapi drží své pozice. Jdou do boje když je potřeba. Kopou a staví nové pozice, navzdory tomu, že ty staré dokázali držet jen pár měsíců, než je Rus rozebral a zaplavil těly své pěchoty.

Pokračujeme v boji s prostředky které máme, a způsobem, který nám dává nějakou šanci na přežití. Všichni vědí, že vzdát se není řešení. Válka pokračuje a pomalu se dostává do své závěrečné a nejbrutálnější fáze.

Situace není růžová, je třeba být realisty. Na optimismus prostor není. Na co ale prostor je, je naděje. Naděje, že vydržíme, že Rusa odrazíme. Naděje na frontě stále je. A dokud budeme statečným Ukrajincům pomáhat tak navzdory všem problémům vytrvají.

To je věc kterou jako Evropa naprosto nutně potřebujeme. Proto se naše poslední sbírka tohoto roku a začátku příštího soustředí na světlo, energii a naději. Světlo proti temnotě.

Podpořit nás můžete zde: https://donio.cz/nadeje-2026

Pomáhejte dál.