Článek
Proces se Slánským
Proces s Rudolfem Slánským a jeho skupinou byl nejvýznamnějším vykonstruovaným politickým procesem v komunistickém Československu a vrcholným okamžikem doby stalinských represí na začátku padesátých let. Kromě Rudolfa Slánského, bývalého generálního tajemníka KSČ, si rozsudky smrti vyslechlo i deset dalších lidí včetně bývalého ministra zahraničí Vlado Clementise nebo náměstka ministra obrany Bedřicha Reicina.
Dalším popraveným byl André Simone. Stejně jako ostatní, i on byl obviněn ze špionáže, spiknutí proti republice, trockismu a podobných „zločinů“. Popraven byl André Simone dne 3. prosince 1952. Na rozdíl od výše jmenovaných je ale o poznání méně známý. Kdo to tedy vlastně byl a jaká cesta ho dovedla až na šibenici.
Kdo byl André Simone
André Simone se narodil v jižních Čechách v roce 1895 jako Otto Katz do rodiny bohatého židovského obchodníka. Jeho strýc byl mimochodem nálezcem slavného Jistebnického kancionálu. Ve Vídni potom studoval na prestižní škole, studium ale nebylo jeho parketou. Jeho povaha byla totiž poněkud divoká. Ze školy byl vyloučen, do té doby se ale stihl zapojit do levicové studentské organizace.
André Simone, jeden z popravených v rámci tzv. procesu se Slánským.
Jako vyloučený student byl v roce 1914 mobilizován a poslán na frontu. P5esně na Štědrý den prvního válečného roku byl raněn. Léčení potom využil k dezerci, což mu po chycení vyneslo sedm měsíců. Po odpykání trestu opět putoval na frontu a opět dezertoval.
Po válce chvíli pracoval v divadle a seznámil se přitom s mladou Marlene Dietrichovou. S pozdější hollywoodskou superhvězdou navázal intimní poměr. Katz se přátelil s Egonem Ervínem Kischem přezdívaným „zuřivý reportér“ a na jeho radu vstoupil do Komunistické strany Německa. Proč Německa? Odešel totiž do Berlína, kde pracoval jako novinář.
Ve straně si jej všimli a léta 1931 – 1933 strávil v Sovětském svazu, kde se z něj stal podle všeho agent sovětské zpravodajské služby. Poté byl odeslán do Paříže a Londýna, kde v médiích kritizoval fašismus a německý nacismus. V té době již používal jiná jména jako André Simone.
V roce 1935 se přesunul do Spojených států. Tam pokračoval v mediální protinacistické činnosti. Současně se seznámil s mnoha lidmi v Hollywoodu, a ne náhodou to byl právě on (resp. jeho alternativní já, o kterém všem vyprávěl), kdo se stal předlohou pro postavu uprchlíka Lászloa v jednom z nejslavnějších filmů všech dob, v Casablance.
V době španělské občanské války byl Sověty povolán do Španělska, podstata jeho činnosti je ale dodnes neznámá. Válku strávil v Mexiku, kde se opět setkal s Kischem. Po válce se vrátil do Československa a stal se redaktorem Rudého práva. Jenže brzy se nad ním začala stahovat temná mračna.
Cesta na popraviště
V dalším děním nehrálo to, že Simone byl oddaný komunista, pražádnou roli. To samozřejmě není nic neobvyklého, nebyl první ani poslední. V této době začala vadit jeho kosmopolitnost a po roztržce východního bloku s Izraelem i to, že je Žid.
Sovětští poradci instruovali československé úřady, jak zorganizovat velký proces. Tak se zrodil proces se spikleneckým centrem. Když začalo první zatýkání a do vězení putoval Slánský, Simone byl přesvědčen o jeho vině a plně zatýkání podporoval. Netušil, že další na řadě je on sám. Podle obvinění měl za války v Mexiku působit jako anglický agent. Po zatčení už šlo všechno podle plánu a u soudu zaznělo:
„Přiznávám svoji vinu v tom, že jsem byl členem protistátního spikleneckého špionážního centra, vedeného Slánským. Přiznávám svou vinu dále v tom, že jsem stál ve službách francouzské, anglické a americké výzvědné služby a prováděl aktivní špionážní činnost proti lidově demokratickému Československu… Budu vypovídat pravdu. Jsem synem továrníka, vychovaným v duchu buržoazní ideologie… Rozkládal jsem jednotu dělnické třídy a dělnického hnutí v různých kapitalistických zemích a stejnou linii jsem prováděl v Československu jako účastník spiknutí Slánského…“
André Simone byl jedním z jedenácti lidí odsouzených k trestu smrti. Fascinující je ovšem dopis, který před popravou zaslal Klementu Gottwaldovi. V něm však nežádal o milost, naopak se Gottwaldovi téměř omlouval za to, že se přiznal k činům, které nespáchal. Simone podle svých slov učinil doznání, neboť po něm bylo požadováno, ale doufal, že si jeho nesmyslnosti všimnou nadřízené orgány a jeho případ přezkoumají. Simone dopis uzavřel tím, že svým přiznáním nedal soudu jinou možnost než mu udělit trest smrti, a za svůj neslavný konec si tedy může jen on sám. V poslední větě je utvrzení o tom, že vždy miloval Sovětský svaz.
Osobnost André Simoneho je fascinující, je to ale právě dopis psaný chvíli před popravou, ze kterého mrazí nejvíce. Jak je možné, že Simone až do poslední chvíle věřil takové absurditě jako že je souzen ve spravedlivém procesu? Možná, že to byl jeho způsob jeho mentální sebeobrany…
