Článek
Krásné časy a parník Praha
Pokud si chceme připomenout historii parníku Praha, opravdu nemůžeme začít jinde než u epochy, pro kterou se vžilo francouzské označení La Belle Epoque. Tento pojem se do češtiny překládá jako „krásné časy“ a označuje éru bezstarostného optimismu plnou nadšení z nových vědeckých objevů a technických vynálezů. Pod povrchem elegantní a zdánlivě dokonalé fasády radostného očekávání zářivé budoucnosti však už potichu tikal čas, který idylku v létě roku 1914 definitivně pohřbil v zákopech první světové války. V době, kdy se na Vltavě objevil parník Praha, byly ale krásné časy na samém počátku.
Počátky paroplavby na Vltavě
V roce 1865 byla v Praze založena Pražská paroplavební společnost. Zasloužil se o to především František Dittrich, který se později stal primátorem, a ne náhodou nesl jeho jméno i další vltavský parník. Společnost si každopádně objednala první parník u Pražské akciové strojírny, původně Ruston a spol. (továrně se lidově říkalo „Rustonka“). Parník byl 42 metrů dlouhý, 9 metrů široký a uvezl 600 lidí.
Stavba parníku trvala 5 měsíců a realizována byla nejprve v Libni, poté přímo u smíchovské náplavky. První plavbu vykonal parník Praha dne 15. srpna 1865. Od 26. srpna potom začal jezdit na pravidelné lince z Prahy do Štěchovic. Tuto první plavbu si nenechala ujít řada známých osobností, např. tehdejší primátor Bělský nebo významný český průmyslník Vojtěch Lanna. Malý problém byl v tom, že nebyl k dispozici vhodný kapitán. Toho si musela Vltava „půjčit“ z Labe. Šlo o jistého Antona Stolze z Děčína. Ten však nejen řídil loď, současně také školil nového kapitána, kterým se nestal nikdo jiný než František Dittrich junior. Večer potom viděla Praha na oslavu této významné události ohňostroj.
František Dittrich, pražský primátor a předtím také hlavní iniciátor založení Pražské paroplavební společnosti.
První sezóna trvala pouhých 45 dní, přesto byl ale zájem obrovský a společnost skončila v čistém zisku. Byla učiněna objednávka na druhý parník pojmenovaný Vyšehrad I. Lodě poté jezdily na linkách do Štěchovic i na Zbraslav a časem přibyl dokonce Mělník. Zvláště o nedělích a o svátcích byl o plavby velký zájem, neboť při nich posádka obsluhovala loď i cestující v krojích.
Takto idylicky strávil parník Praha celé dekády až do začátku první světové války, kdy se celá La Belle Epoque na svět a Evropu především zřítila, přičemž onen starý svět byl následně rozmetán na kousky. Parník Praha ještě chvíli Vltavu brázdil, a to i v prvních letech Československé republiky. Ale jako kdyby patřil ke starému světu, který už přestal existovat a v nové republice si nemohl najít místo. Pražská paroplavební společnost nakoupila nové parníky a Praha se přesunula do Polska, konkrétně do Krakova. Nejprve tam na Visle vozila cestující pod označením ZN 1, poté byla loď přejmenována na Stanislaus. Definitivní konec kariéry a sešrotování tohoto významného plavidla přišlo v roce 1951, plných 86 let poté, co jako Praha začalo jezdit do Štěchovic.
V roce 1937 převzal jméno Praha parník, který původně plul pod jménem František Josef I. a v roce 1898 byl po výbuchu svého kotle a rekonstrukci přejmenován na Zbraslav. Nová loď slavného jména potom brázdila Vltavu až do roku 1970. To už je ale jiný příběh.
