Článek
Jan Antonín Baťa a Mnichov
Mnichovská dohoda a zánik první republiky zanechaly obrovské šrámy a předznamenaly to, co mělo přijít. Celá situace měla samozřejmě emocionální rovinu a s mnichovskou katastrofou se musel srovnat každý člověk po svém. Podnikatelé, především ti velcí, museli ale chtě nechtě sledovat situaci i optikou svého byznysu.
Právě ten stál u kořenů nápadu, který se zdá z dnešního pohledu naprosto neuvěřitelný. Skupina moravských podnikatelů včetně Jana Antonína Baťa, toho času majitele obuvnického impéria, začala uvažovat, jak reagovat. Správně vyhodnotili, že druhá republika nemá šanci na dlouhodobou existenci.I kdyby formálně existovat nepřestala, byla by zcela pod německým vlivem či spíše kontrolou. Okupace byla navíc velmi pravděpodobná. A hitlerovské Německo v lásce rozhodně neměli. Této jejich logice není moc co vytknout. S životaschopností druhé republiky měli pravdu a jejich vztah k nacistům je logický. Má to ale háček.
Jan Antonín Baťa byl jedním z tvůrců myšlenky na připojení východní Moravy ke Slovensku.
Pryč od Čechů
Na začátku října 1938 se ve Zlíně konala schůzka, které se kromě Bati účastnili i další podnikatelé z oblasti východní Moravy. Dnes už jejich jména nejsou tak známá, ale ve své době patřili k podnikatelské špičce. Šlo např. o továrníky Jana Neheru nebo Aloise Zahradníka. Podstatné je, že začali tvořit plán, jak Moravu (alespoň tu východní) odpoutat od Čech, a naopak jí připoutat ke Slovensku. Předpokládali totiž, že Slovensko postupně získá větší autonomii či možná dokonce částečnou nezávislost. I v tomto případě měli pravdu, řešení ale vymysleli opravdu hodně podivné.
Nezůstalo u teoretických nápadů. Myšlenku začali skutečně propagovat. Odezva byla hodně rozpačitá. Kladně reagovala především fašistická a tradicionalistická hnutí, byť třeba v tomto případě folklorní. Těm se „pragocentrismus“ nelíbil obecně a tato myšlenka u nich proto padla na úrodnou půdu. Dalším významným představitelem tohoto proudu byl Jan Uprka, syn slavného malíře, který se sám věnoval umění. Ten napsal:
„Máme obavu, že bychom v soužití s Čechy, oproti nám povahově odlišnými, ztratili svůj národní ráz, upřímnost, vkus a cit, jež tvoří naše krásné písně, národní výšivky a bohaté naše národní kroje… Slováci na Slovensku se zbavili zhoubného a národ rozvracejícího stranictví a židomarxismu a ukazují nám, že zdravý stát musí býti budován jen na ideji národní a křesťanské.“
Od října také vyrazilo několik delegací do Bratislavy. Slovenská reakce ale nebyla jednoznačná. Josef Tiso se bál toho, jak na takový nápad zareagují Praha a Berlín. Naopak, radikálním slovenským nacionalistům typu Tuka nebo Šaňo Macha se nápad zalíbil.
Dne 28. října byl ustaven Národní výbor Moravského Slovácka. Na 30. říjen byla svolaná do Uherského Hradiště demonstrace, kde se mělo „…důstojně manifestovati pro připojení Moravského Slovácka ke Slovensku.“
Jedním z řečníků byl Šaňo Mach, který hřímal:
„Jako je jeden Boh na nebi, je jeden slovenský národ na zemi. Tri milióny Slovákov na Slovensku, 200 000 na Morave, 300 000 v Uhrách“
„Vyšší moc“ ale asi s jeho projevem příliš spokojená nebyla. Pódium, na kterém stál, se pod ním totiž propadla. Byla to jistě směšná situace, podpořená navíc tím, že na demonstraci prakticky nikdo nedorazil, tedy kromě příslušníků Hlinkových gard. Akce skončila fiaskem a jasně ukázala, že veřejnost na tenhle nápad neslyší. Následovala oficiální prohlášení řady obcí, které se od nápadu jasně distancovaly. Někde situace došla tak daleko, že se začaly formovat jednotky domobrany na obranu před Hlinkovými gardami.
I když ideu její propagátoři i nadále propagovali, žádných úspěchů nedosáhli. Po obsazení zbytků Československa pak ti, kteří jako Baťa neemigrovali, poslali dopis přímo Hitlerovi. Němci ale řekli jasné ne. Morava byla součástí jejich protektorátu. Ještě jednou to Uprka a další zkusili v roce 1941. Se stejným výsledkem. A to byl konec tohoto podivného nápadu.
