Článek
Hledání niklu
Rakousko-Uhersko nebylo typickou koloniální mocností své doby. Přesto i naše staré mocnářství pokukovalo po exotických zemích. Na konci 19. století šlo monarchii především o nikl. Toho měla nedostatek, neboť doly na rakouském území už vesměs nefungovaly. Niklu bylo přitom potřeba opravdu hodně, třeba na stavbu velkých křižníků a bitevních lodí. A když si uvědomíme, že v Evropě měla na prodej tohoto důležitého kovu téměř monopol Francie, je jasné, že si monarchie chtěla zajistit jiné zdroje.
Vládu burcoval především průmyslník Arthur Krupp, který ji přesvědčil, aby zafinancovala několik průzkumných výprav do Tichomoří. Mimochodem, i Francie měla svá hlavní naleziště niklu na Nové Kaledonii. Podle dohody měla vláda platit expedice, Krupp měl potom koupit a využívat pozemky na objevených lokalitách.
Do Pacifiku byly vyslány tři rakouské lodě, šlo o dělové čluny SMS Saida, SMS Fasana a SMS Albatros. Nás bude zajímat ta posledně jmenovaná. Namířeno měla do oblasti Šalamounových ostrovů. Z hlavní základny rakousko-uherského námořnictva v chorvatské Pule vyplula 2. října 1895. Pod velením fregatního kapitána Josefa Maulera von Elisenau bylo na palubě 130 námořníků a 23 vědců.
V této posádce byste našli hned několik zajímavých jmen patřících Čechům nebo lidem s českými zeměmi spojenými. Za všechny zmíníme např. doktora Augusta Bielku von Karltreu, rodáka z Nového Jičína a toho času osobního lékaře císaře Františka Josefa I. Cesta do těchto končin byla každopádně dobrodružná za všech okolností, jen málokdo mohl ale tušit, v jaké drama se promění.
Umělcova představa kanibalismu (obraz je z 16. století).
Průzkum Šalamounových ostrovů
Albatros proplul Suezem a přes Indický oceán až do Austrálie. Odtud potom pokračoval k cíli své cesty. Šalamounovy ostrovy se v této době nazývaly „Ostrovy kanibalů“ a byly relativně neprobádané. To ale průzkumníky neodradilo. V srpnu 1896 zakotvila výprava u atolu, který znal v té době jen málokdo, o půlstoletí později ho potom znal na světě naopak skoro každý. Šlo o atol Guadalcanal, dějiště jedné z nejvýznamnějších bitev druhé světové války. Ale zpátky do roku 1896.
Na břeh se vydala skupina 23 mužů, kterým velel praporčík František Budík z Bučovic u Brna. Zpočátku šlo vše dobře. V pobřežní vesnici Tatere byli přijati náčelníkem jménem Saki. Poté výprava pokračovala v počtu 15 mužů do vnitrozemí v doprovodu dvou domorodců. Po návštěvě další vesnice došli až k hoře Tatuba, kde chtěli hledat případná naleziště.
Není úplně jasné, co se stalo dále. Jisté je, že na ně domorodci zaútočili. K útoku došlo 8, srpna a domorodci útočili současně na skupinu v základním táboře i na muže, kteří stoupali na Tatubu. Proč se tak stalo, není úplně jasné. Jednou z variant je to, že výprava neopatrně vstoupila na území posvátného pohřebiště. Možné je ale i to, že konflikt vznikl kvůli přítomnosti domorodců z jiných vesnic ve výpravě. Jednotlivé vesnice spolu často válčily a měly spory nejrůznějšího typu.
Ať tak či onak, začal boj na život a na smrt. Lidé umírali na obou stranách. Mezi obětmi byli i námořníci Petr Mařas a Gustav Chaloupka z Čech. Velitel Budík vedl se svými muži ústupové boje až na Albatros. Na břehu ale zůstalo ale pět těl padlých námořníků včetně zmíněného Gustava Chaloupky. Již v době, kdy námořníci ustupovali, bylo vidět, že domorodci mrtvé pojídají. Nezbylo ale nic jiného, než otočit loď a pokračovat dále. Albatros prováděl průzkumy jinde a do Puly se vrátil v roce 1898.
V následujících letech misionáři potvrdili, že domorodci mají vystaveny ostatky příslušníků rakousko-uherského námořnictva a v prvních letech 20. století pro ně byla vyslána výprava, která je převezla do Puly. Na místě byl také vztyčen památník se jmény padlých (a snědených).
Gustav Chaloupka tedy patří mezi nemnoho Čechů, kteří oficiálně zemřeli či padli tak, že byli snědeni. Jeho příběh a příběh lodě Albatros je dnes pro většinu lidí neznámý. Je to ale škoda.
Zdroje informací: https://www.kabinetkuriozit.eu/z-cech-na-ostrovy-kanibalu/
