Článek
Kdo byl Fráňa Šrámek
Fráňa Šrámek se narodil roku 1877 a později se z něj stal jeden z nejvýznamnějších básníků a prozaiků své generace. Jak jsme zmínili v úvodu, jeho dílo je oslavou všeho, co je spojeno s mládím a radostí ze života. Fráňa Šrámek poměrně logicky vystupoval ostře proti všem formám společenské svázanosti, maloměšťáctví a militarismu. Tento jeho životní postoj nebyl ale definován jen osobním světonázorem.
Hlubokou stopu v něm zanechala i vlastní negativní zkušenosti s vojenskou službou a vězením. Fráňa Šrámek se proslavil především románem Stříbrný vít nebo divadelní hrou Měsíc nad Řekou. Tato díla se stala českou klasikou a zůstávají jí dodnes. Nás ale bude zajímat především Šrámkův vztah k armádě.
Fráňa Šrámek a armáda
První osobní zkušenost s armádou získal Fráňa Šrámek v roce 1899, když nastoupil základní vojenskou službu. Nebyla to zrovna příjemná zkušenost, byť šikana ze strany nadřízených asi plynula do jisté míry i z toho, že Šrámek díval celkem otevřeně najevo svůj vztah k uniformě. Podrývání autority armády bylo u něj na denní pořádku. I proto mu byla služba prodloužena.
Když se potom z vojny vrátil domů, seznámil se S. K. Neumannem, který měl velmi podobný náhled na svět. Fráňa Šrámek vyrostl ve skutečného „anarchistického buřiče“. V roce 1905 našel Šrámek v poště povolávací rozkaz, dle kterého ml nastoupit k vojenskému cvičení. Šrámek na stránkách anarchistického časopisu Práce nejen zkritizoval armádu, ale přidal i báseň:
Píšou mi psaní
vojanští páni,
a tam stojí psáno
dvanáctého ráno
že já musím rukovat,
oh, rukovat…
Ačkoliv Šrámek na cvičení nastoupil, kvůli svému textu rovnou putoval před vojenský soud, který ho poslal na měsíc do vězení. Mimochodem, rozsudek soudu byl nelegální. Šrámek napsal báseň jako civilista a vojenský soud vůbec neměl jeho případ rozhodovat. Protestovali ale vlastně jen anarchisté. Tato zkušenost jej v jeho postojích jen utvrdila.
Fráňa Šrámek v armádě strávil řadu let. Jeho vztah k ní byl ale nenávistný.
Když vypukla první světová válka, byl Fráňa Šrámek povolán. Dostal se na haličskou frontu a hned zkraje se seznámil s brutální realitou válečného konfliktu. I to na něm zanechalo hluboké stopy. Dlouhou dovolenou kvůli revmatismu strávil v Čechách, ale poté putoval zpátky na frontu, tentokrát na tu italskou. Poté se vrátil na frontu ruskou, kde působil v lazaretu. S tím se váže další zajímavost, která přesně zapadá do Šrámkova životního příběhu. Do konfliktu s nadřízenými se dostal proto, že byl až příliš ohleduplný k zajatcům.
Po návratu z války se ve svém antimilitaristickém přístupu přece jen trochu „umírnil“ a soustředil se spíše na lidskou duši a přírodu. Během druhé světové války se rozhodl, že bude protestovat proti okupaci tím, že nebude vycházet z domu. A také to dodržoval. Fráňa Šrámek zemřel v roce 1952 jako národní umělec, kterým se stal v roce 1946. Z anarchistického buřiče se stal národní umělec. A toto místo si zaslouží.
Zdroje informací: https://epochaplus.cz/frana-sramek-proc-sam-sobe-udelil-domaci-vezeni/
