Článek
Zlatá doba s odvrácenou stranou
Již několikrát jsme zde zmiňovali, že období druhé poloviny 19. století bylo dobou, kdy český národ zažíval v mnoha ohledech bezprecedentní růst. Mluvíme nejen o hospodářství, ale i o kultuře, sportu apod. O tom zde ale dnes mluvit nebudeme. Nás bude totiž zajímat odvrácená strana tohoto „zlatého věku“.
Hospodářský růst je neoddiskutovatelný, neznamená to ale, že v průběhu několika dekád nepřicházely větší či menší problémy. Každá mince má totiž dvě strany. Rychlá industrializace vytvořila dělnictvo coby novou sociální třídu, která u nás do té doby nebyla, ale také vedla ke zhoršeným pracovním a životním podmínkám pro mnoho lidí. Vznikající dělnické hnutí potom zájmy těchto lidí hodlalo zastupovat.
V osmdesátých letech 19. století v tomto kontextu vypukly dělnické protesty na Kladensku, které bohužel skončily tragicky. Někdy se označují jako tzv. „Krvavé Boží tělo v Kladně“ podle slavnosti Božího těla dne 20. června. Co se tenkrát stalo?
Dnešní podoba kladenské vily ředitele Pražské železářské společnosti, Gottfrieda Bachera.
Krvavé Boží tělo
Kladensko bylo v osmdesátých letech 19. století jedním z nejvýznamnějších uhelných revírů v celých českých zemích. V regionu působily i opravdu velké podniky. Významné pak byly zejména doly a hutě společnosti „Pražská železářská společnost“.
Práce horníků byla v inkriminované době opravdu těžká. Muži zde pracovali v extrémně obtížných podmínkách. Jejich pracovní doba běžně přesahovala deset hodin denně, bez volna a dovolené. Práce byla velice nebezpečná a mzdy horníků kolísaly podle odbytu uhlí a železa. K tomu navíc došlo v uvedené době ke zpomalení ekonomiky, což se projevilo snižováním mezd a propouštěním. Zbývající horníci naopak museli absolvovat tzv. „lípačky“, tedy směny navrch (lípačky od slovního spojení přilepené směny).
Proti tomu šly požadavky horníků a dalších dělníků. Ti požadovali naopak vyšší mzdy a k tomu navíc zlepšení bezpečnosti práce nebo zkrácení pracovní doby. Pomalu se začala vytvářet stále napjatější atmosféra a k první stávce došlo 25. května 1889.
V této atmosféře se konal svátek Božího těla, konkrétně 20. června. Před radnicí byl umístěn improvizovaný oltář. Ten byl ozdobený mimo jiné březovými větvemi. Řada lidí věřila, že větvičky z takového oltáře poskytnou ochranu jejich bytu či domu, pokud si je tam přenesou. Jeden z návštěvníků slavností si proto chtěl větvičku odlomit. Jenomže přitom strhnul celou část oltáře. Zdánlivá maličkost, jenomže přítomný strážník to viděl jinak. Aby muži ukázal, že se chová nevhodně, strčil do něj. Dotyčný to strážníkovi vrátil a byl zatčen. Na radnici, před kterou byl oltář umístěn, jej potom strážníci zbili. A to byl začátek následných tragických událostí.
Lidé, když zjistili, co se jednomu z nich stalo, vzali radnici doslova útokem. Žádali si příchod starosty. Ten se lekl a utekl z domu zadem. Dav proto na radnici (kde starosta i bydlel) vtrhnul a začalo rabování.
To samozřejmě nemohli četníci nechat jen tak a začali proto do rabujících střílet. Řadu lidí přitom zranili, možná byly i oběti. Dav potom ztratil i poslední zábrany a vyrazil k vile ředitele Pražské železářské společnosti, kterou vypálil. Četníci opět zasáhli a začali střílet. „Povedlo“ se jim přitom ale zasáhnout i tři děti, které se nacházely poblíž a celou situaci jen sledovaly. Všechny tři děti zemřely.
To už k městu navíc mířily armádní posily, celkem tři prapory pěšáků a armádních myslivců. Armádní velitel také rozkázal svým mužům střílet. Ti ho však neuposlechli a nepochybně tím zachránili mnoho životů. Stovky lidí byly ale zatčeny a následně také odsouzeny.
Na motivy těchto tragických událostí napsala Marie Majerová knihu Siréna, která se dočkala i filmového zpracování.
