Článek
Co se vlastně stalo?
Hlavní střety, o kterých bude řeč, nastaly v pondělí 8. července 1844. Na jejich počátku stála nespokojenost železničních dělníků s mzdovými podmínkami. V čele protestů stáli zedničtí tovaryši jménem Vostrý a Lang. Podle jejich výpovědí ale ještě předtím obcházel dělníky jakýsi neznámý muž v elegantním oblečení a rozdmýchával vášně tím, že dělníky vyzýval k důslednému trvání na domluvené mzdě a zlepšení pracovních podmínek.
Je třeba doplnit, že dělníci byli zaměstnanci firmy bratří Kleinů. Šířily se zvěsti, že několik dělníků si stěžovalo na to, že jim byla ze mzdy stržena vyšší částka, než měla. Dělníci si stěžovali a na základě toho byli stavitelem Šulcem okamžitě propuštěni. Během neděle 7. července se dělníci domluvili, že v pondělí do práce nenastoupí a půjdou hromadně přednést své stížnosti a požadavky přímo Kleinovi.
Průběh protestů
Dav vedený Langem, který nesl rudý prapor, si nejprve dopoledne vynutil vstup do hostince poblíž Hloubětína. Tam hodovali a bez placení vyrazili dále za podnikatelem Kleinem. Hostinský Hájek věděl, že konfrontace s davem by pro něj nedopadla dobře, a proto se k nim choval vstřícně. Současně si ale pečlivě zapisoval jména všech zúčastněných, která následně předal policii.
K davu železničních dělníků se postupně připojovali i dělníci z jiných oborů a jiných zaměstnavatelů. Celá situace se začala vyhrocovat a úřady pochopily, že se formuje poměrně vážný problém. Mobilizována byla policie i armáda.
Ke střetu bezpečnostních složek s davem došlo před Špitálskou bránou (někdy nazývanou Poříčská, zbořena byla s pražským opevněním v roce 1875). Zásah proti demonstrantům byl veden velmi tvrdě a armáda spustila střelbu. Podle různých pramenů se počet mrtvých udává na čtyři, jindy sedm nebo jedenáct. K nim je třeba připočítat řadu zraněných. Každopádně šlo o poměrně závažnou věc.
Inženýr Jan Perner, projektant Severní státní dráhy. Při nepokojích se snažil uklidňovat vášně.
Nepokoje tím, ale neskončily, právě naopak. V centru Prahy došlo k rabování obchodů, nejčastěji židovských. Dělníci se začali ve velkých počtech shromažďovat i v dalších městech na trase stavby i jinde. Srocení byla hlášena třeba z Úval, Tuklat nebo Škvorce. To oficiální místa poněkud vyděsilo a začaly se objevovat plakáty jako byl tento:
„Při shluknutí se zedníků na stavění železné dráhy pracujících shledalo se bohužel událostí, že nepořádek nepokojníky způsobený, nahrnutými se zvědochtivci se rozmnožil. Takovým sběhem zahálčivých jednotlivců nejen že ouřadové a c.k. vojsko u vyvedení potřebných prostředků k zachování veřejného pokoje a bezpečnosti překážek nalézají, nýbrž musejí osoby tyto samy sobě přičísti, pakli že jim v případnosti nevyhnutedlného použití mocnosti zbraně proti nepokojníkům, mezi které se svévolně přimíchali, nebezpečenství na zdraví a na živobytí hrozí“.
Po Praze a okolí navíc začalo zatýkání, které se dotklo stovek osob. Většina osob byla nicméně propuštěna, padlo pouze několik trestů osmi dnů vězení, některé „vylepšené“ o rány holí. V zásadě bylo ale proti demonstrantům u soudu postupováno spíše mírně.
Vyšetřování neuniklo ani vojsko, neboť i v dobovém kontextu znamenala střelba do dělníků s několika mrtvými problém. Úřady cítily, že je třeba „zařadit zpátečku“. Dělnické bouře z roku 1844 jsou dnes trochu zapomenutou kapitolou a logicky stojí ve stínu událostí z roku 1848. Přesto je na místě připomínat si i je, nikoliv však tak, jako za minulého režimu, který i tyto události vydával za „předzvěst lidové revoluce“. Už jen proto, že rok 1844 byl na dělnické bouře „bohatý“. Ve Slezsku protestovali tkalci a v Praze zase tiskaři na kartoun ničili stroje, které jim podle jejich názoru braly práci.
Zdroje informací: https://www.koridory.cz/jiri-streit-rebelie-u-prahy/
