Článek
Případ Marie Pršalové a Kateřiny Bubníkové
Psal se rok 1924 a z dalekého Slovácka se do Prahy vydaly za lepším živobytím dvě třicetileté ženy. Šlo o Marii Pršalovou a Kateřinu Bubníkovou. Jenomže realita se od naivních představ lišila a aby děvčata sehnala vůbec nějakou práci, musela „improvizovat“.
Ve dvacátých letech seděl sice na Pražském hradě Tomáš Garrigue Masaryk, který otevřeně bojoval za ženskou rovnoprávnost, ale společnost byla (a stále je) v tomto ohledu poněkud těžkopádná. Na pracovním trhu byly dvě ženy jejich věku, navíc z venkova, prakticky neviditelné. Mnohem lepší postavení měli muži, ideálně potom takoví, kteří žili s nějakou ženou. Když už to nebyla manželka, pak alespoň družka. To koneckonců nebylo u nekvalifikovaných profesí vůbec nic neobvyklého. V hlavách žen se proto zrodil plán: ze dvou kamarádek se stane pár.
K bojovníkům za ženská práva patřil i prezident Masaryk.
Z Marie byl Štěpán
Marie Pršalová se proto začala vydávat za Štěpána Pršala. Obě potom díky tomu získaly místo na velkostatku v Satalicích u Prahy. Pršalová měla jako muž výrazně vyšší plat, šlo o věc, která byla dokonce přímo zakotvena v kolektivní smlouvě. Když později o případu informoval tisk, nedržel se zpátky a redaktoři barvitě líčili, jak musel „Štěpán“ odmítat „projevy přízně“ ze strany mnoha dalších žen a dívek. To lze sice připsat snaze novinářů o to učinit článek zajímavější, ale kdo ví.
Vše každopádně fungovalo dobře celé čtyři roky. Začátkem roku 1929 ale všechno prasklo. Tím, kdo celou věc nahlásil, byl jakýsi čeledín. Noviny popisovaly jeho udání následovně:
„…zpozoroval, že Štěpán Pršala má půvaby, které čeledína nenechávají chladným, poněvadž příliš zřetelně si všiml, že jsou to půvaby určitého druhu. Neříkal však nic, poněvadž jsou prý dnes noviny plné takových podivných věcí a aby se lépe přesvědčil, vplížil se za noci do manželského lože hezkého Štěpána a druhého dne, nepochybuje už ani za mák o tom, co viděl.“
Jak přesně k tomuto odhalení došlo, se už asi nikdy nedozvíme. Jisté je, že hned po něm utekla Pršalová do kláštera Na Františku, ale čeledín po ní aktivně pátral, až ji našel i tam. To naznačuje, že asi nešlo jen o náhodu a nabízí se myšlenka, že o podvodu věděl delší dobu, dost možná s některou z žen (nebo s oběma) udržoval intimní vztah. Udání tak mohlo být spíše reakcí na nějakou hádku, vztahové problémy, odmítnutí apod.
Případ se ocitl u soudu
Marie Pršalová se tedy ocitla před soudem, který ji soudil za podvod. Podle něj okradla statkáře, neboť se vydávala za muže, kterému náležela vyšší mzda. Statkář Průcha, který statek vedl, se za Pršalovou ale postavil a soudu sdělil, že on žádnou újmu necítí. Podle něj Pršalová pracovala naprosto stejně jako kterýkoliv jiný zaměstnanec mužského pohlaví, či spíše naopak, pracovala lépe než většina mužů.
Soud to proto vyhodnotil tak, že se jednalo o pouhý přestupek. Rozhodnutí o rozsudku už ale Marie Pršalová nepřevzala, protože opustila Prahu a odjela neznámo kam. Případ byl v novinách hojně komentovaný, a to dvěma způsoby. Jednak se ho chopil tehdejší bulvár, pro který šlo o dostatečně šťavnaté a pikantní sousto, ale také tehdejší levicový tisk.
Např. v komunistických novinách „Rozsevačka“ vyšel článek „Za stejnou dřinu – nestejný plat“, v němž byl za vzor dáván Sovětský svaz, kde tato praxe údajně neexistovala. Ženy potom vyzýval k tomu, aby vyrazily protestovat. Zákon proti platové diskriminaci komunisté po válce skutečně prosadili, což ale neznamená, že problém zmizel. Koneckonců, přetrvává dodnes a zjevně není tak úplně závislý na režimu nebo sbírce zákonů. Jde o úroveň společnosti jako takové.
