Článek
Přibližující se fronta
V druhé polovině roku 1944 se Protektorát Čechy a Morava, doposud relativně ušetřený přímých bojů, začal měnit v potenciální hranici hroutící se Třetí říše. Postup Rudé armády donutil nacistické vedení k radikálním krokům. Jedním z nich byla tzv. „zákopová akce“, která měla za cíl přeměnit moravskou krajinu v obrannou linii. Pro tento úkol však Němci postrádali kapacity, a tak byla vyhlášena masová mobilizace českého civilního obyvatelstva k nuceným pracím.
Nedostatek pracovních sil samozřejmě nebyl nic nového. Němci se s ním potýkali od začátku války a na pracovní nasazení byly již před rokem 1944 odvedeny tisíce Čechů (za celou dobu války se to dotklo 400 000 do 600 000 občanů protektorátu). Tentokrát šlo ale o skutečně masovou a teoreticky plošnou akci. Mimochodem, těsně před jejím vyhlášením odjeli právě Češi kopat zákopy do Rakouska.
Rozkaz k budování zákopů vzešel přímo od Adolfa Hitlera. Ten realizací celé akce pověřil K. H. Franka s tím, že má využít domácí zdroje. Dne 29. prosince 1944 si tak mohli občané protektorátu přečíst následující „provolání k národu“:
„V těchto dnech a v nejbližších týdnech bude více tisíc z Vašich řad povoláno k několikatýdenním zákopovým pracím v zemi Moravské. Jde o to, aby naše vlast byla uchráněna před bolševickou zátopou a aby byla zajištěna budoucnost všeho toho, co je nám milé a drahé.“
Pro občany protektorátu nebylo lepšího důkazu, že Německo mele z posledního. To byla ta světlá stránka věci. Horší bylo, že se tato zákopová mobilizace dotkla dalších desítek tisíc mužů.
Zákopníci v akci
Velký rozdíl od předchozích akcí podobného typu bylo, že zákopníci nebyli podrobeni žádné lékařské prohlídce. Povoláni mohli být všichni muži ve věku od 17 do 45 let s tím, že přednost měli dostat manuálně pracující na úkor úředníků právě proto, aby byla jistota, že práci fyzicky zvládnou.
Oficiální nařízení německého státního ministra o nasazení při stavbě zákopů v Protektorátě Čechy a Morava vyšlo 4. ledna. Stavební aktivity se soustředily především na východní a jihovýchodní Moravu, která měla tvořit první bariéru proti sovětskému postupu. Mezi klíčové lokality patřily oblasti kolem Hodonína, Břeclavi, Napajedel a Vizovic. Později, v lednu a únoru 1945, se práce přesunuly i k strategickým uzlům, jako byly Olomouc a Brno.
Přesuny tisíců „zákopníků“ probíhaly ve zvláštních vlakových transportech. Ty byly přísně střeženy a na každých sto mužů připadal jeden ozbrojený dozorce, aby se zabránilo útěkům hned v počátku akce.
Celkově mělo být povoláno 65 000 mužů, z velké části ročníků 1927 a 1928. Podmínky, ve kterých čeští muži pracovali, byly v zimě 1944/1945 katastrofální. Zákopníci často dorazili na staveniště v nevhodném civilním oblečení a letní obuvi, kterou neměli jak nahradit. Zajištění oblečení a pracovních nástrojů bylo přitom osobní povinností každého pracovníka.
Pracovní morálka Čechů byla minimální. Lidé se snažili práci sabotovat, simulovat nemoci nebo přímo utíkat domů. Řada mužů se vůbec nedostavila. I přes hrozby K. H. Franka, který nařizoval vypracovávat seznamy uprchlíků k potrestání, se nacistům nedařilo disciplínu udržet.
Zákopová akce na Moravě skončila vlastně až s koncem války v květnu 1945. V posledních dnech a týdnech už ale probíhala vlastně jen na papíře. Strategický význam těchto narychlo vyhloubených příkopů byl samozřejmě tváří v tvář drtivé sovětské převaze omezený či spíše nulový.
Zdroje informací: https://is.muni.cz/th/ui2ls/finalni_verze.pdf
