Článek
Dnešní psychotropní látky mají tak trochu problém – vedlejší účinky. V některých případech jsou jen poměrně mírné (např. nevolnost během nástupu účinku u psilocybinu), v jiných mohou být i extrémně závažné (např. zástava dechu po podání příliš vysoké dávky morfinu). Takové problémy zasahují obrovské množství různých jinak vynikajících léčiv a obecně užitečných látek.
V případě nejužívanějších psychedelik (LSD, psilocin a psilocybin z lysohlávek, meskalin z kaktusů, DMT využívané v ayahuasce, 2C-B) a většiny jejich blízkých příbuzných spadají vedlejší účinky typicky do jemnější kategorie, díky čemuž mají tyto látky vynikající bezpečnostní profil. Existují ale i vzácnější psychedelika (například Bromo-DragonFLY či různé látky ze skupiny 25×-NBxx, hovorově někdy nazývané „N-bomby“), u kterých může docházet i k život ohrožujícím komplikacím.
Původ nechtěných účinků je komplexní a hodně se liší látka od látky. V některých případech jde bohužel o výsledek stejného působení na tělo, které vede k terapeutickým či jinak lékařsky žádoucím vlivům (často při užití výrazně vyšší dávky než je ta, která se podává v medicínském kontextu), ale není tomu tak vždy.
Často se totiž stává, že původcem nechtěných účinků nějaké substance jsou tzv. sekundární cíle. Co to znamená? Nervové buňky používají ke vzájemné komunikaci různé chemické látky (zvané neurotransmitery), jež vypouštějí a které následně sedají na receptory na dalších nervových buňkách. Na tyto receptory ale umí působit i látky, které se v těle běžně nevyskytují – například různé psychotropní substance. Právě tak vzniká jejich působení na lidské (nebo zvířecí) tělo a mysl.
Prakticky všechny ale působí na mnoho receptorů různých druhů. Například pro jádrové působení LSD, nejužívanějšího a nejznámějšího psychedelika, je potřeba, aby LSD aktivovalo serotoninové receptory podtypu 5-HT2A. Kromě toho ale LSD působí například i na řadu dalších poddruhů serotoninových receptorů či na některé dopaminové a (nor)adrenalinové receptory – a možná i na nějaké další prozatím nepopsané či neotestované cíle. Do jaké míry se jednotlivé receptory vyjma 5-HT2A podílejí na efektech LSD není známo, spekuluje se ovšem, že nějaký efekt by mít mohly.
Některé vedlejší efekty jsou silně izolované od hlavního žádoucího působení dané látky. Například u opioidů (silných analgetik, kam spadá třeba morfin, heroin, fentanyl či 7-hydroxymitragynin z kratomu – u posledního ze jmenovaných stojí za to zmínit, že kvůli jistým rozdílům ve farmakologii nedochází na rozdíl od ostatních zde uvedených příkladů k zásadnímu snížení činnosti dechového centra) se velmi často vyskytuje nepříjemné svědění. To vzniká uvolněním histaminu z tzv. žírných buněk, což je velmi častá vedlejší aktivita opioidů. Jádrové působení samotné (tlumení bolesti a úzkosti, euforie, celkový útlum organismu) ale vychází z různých opioidních receptorů v těle, především z mí-opioidního receptoru (MOR).
Svědění se může zdát jako maličkost. Jak by ale nejspíš potvrdila řada pacientů, kterým byly opioidy nasazeny v rámci léčby (ale také rekreačních uživatelů), neustálé svědění různých částí těla může být extrémně nepříjemné. V praxi jde tuto situaci samozřejmě řešit podáním antihistaminik, látek běžně používaných na potlačování alergií, dokonalé řešení to ale není, protože i ty mají své nežádoucí účinky a rizika. Daleko lepší by bylo, kdybychom měli látky, co tento vedlejší efekt nemají, ale zachovávají si jádrové působení, které je pro nás zajímavé (v tomto případě z lékařských důvodů).
Na podobné situace samozřejmě narazíme i u psychedelik. Kromě klasických nevolností, v nichž možná hraje roli aktivita některých psychedelik na serotoninovém receptoru 5-HT3, o kterém víme, že se na zvracení a podobném nepohodlí obecně podílí, může jít například o poruchy růstu srdečních chlopní. Aktuálně neexistují žádné doklady o tom, že by psychedelika v nejužším slova smyslu tyto poruchy vyvolávala, existují ale určité (prozatím pouze teoretické) obavy, že konkrétně v případě dlouhodobého podávání (jež je typické zejména pro microdosing) by k nim dojít mohlo.
Je to proto, že řada psychedelik působí kromě 5-HT2A, receptoru nutného pro vznik psychedelických efektů, i na 5-HT2B, velmi blízce příbuzný receptor. Ten podle všeho nehraje zásadní roli v psychotropních efektech, alespoň v některých případech ale patrně může jeho dlouhodobá aktivace způsobovat tzv. valvulopatie, poškození srdčeních chlopní. Víme to, protože několik různých léčiv působících na tento receptor valvulopatie způsobuje a tyto látky kvůli tomu musely být vyřazeny z lékařské praxe (například pergolid nebo fenfluramin). Tento nežádoucí účinek již byl prokázán také například při dlouhodobém užívání empatogenu MDMA, který na serotonergní 2B receptory rovněž do určité míry působí a ve vysokých dávkách může také vyvolávat psychedelické efekty.
Jak již bylo řečeno, psychedelika při běžném užívání (jednou za čas a v rozumných dávkách) tyto problémy nezpůsobují. Pro jiné režimy užívání však nemáme tolik informací a je teoreticky možné, že velmi časté a dlouhodobé užívání, například během microdosingu, by k tomu vést mohlo.
Velmi podobné je to v případě dalšího sesterského receptoru, 5-HT2C, jehož aktivace je prozměnu do určité míry implikovaná v úzkostech a dalších nepříjemných stavech (jeho blokátor agomelatin se používá jako antidepresivum). 5-HT2C je tak blízce podobné 5-HT2A, že na něj působí naprostá většina všech serotonergních psychedelik.
Pochopitelně by bylo dobré, kdybychom se dokázali takové aktivitě vyhnout, a tím vyvolat bezpečnější a příjemnější efekty, což by mohlo jednak usnadnit využití psychedelik ve zdravotnictví, ale také zvýšit jejich rekreační potenciál (což osobně také považuji za hodnotné).
Nejlepší způsob, jak toho dosáhnout, by bylo vyvinout selektivní substance. Každá z nich by v ideálním případě působila jen na jeden specifický receptor. Následně bychom mohli více těchto látek podávat zároveň, a tím vybudovat komplexnější receptorový profil z dílčích substancí.
Obrovská výhoda tohoto přístupu spočívá v kontrole, kterou by nám poskytoval. Pro různé kontexty mohou být vhodné různé variace efektů, a pokud bychom měli dostatečně podrobnou mapu vztahů mezi receptorovou aktivitou a vyvolávanými subjektivními účinky, kombinací selektivních látek bychom mohli napodobit jakoukoliv existující substanci – a dokonce i takové, co vůbec neexistují nebo existovat nemohou.
Nevýhodou je, že výzkum v tomto směru je prozatím v počátcích. Nevíme, kolik receptorů a neurotransmiterů v mozku vlastně je, a u těch, které známe, máme jen poměrně omezené informace ohledně jejich vlivu na vědomí.
To se ale pravděpodobně s časem změní, možná i díky obrovským pokrokům na poli umělé inteligence v molekulárním designu a farmakologii obecně. O tom ale až zase příště.
Martin Duřt
Česká psychedelická společnost
Pokud chcete podpořit aktivity CZEPS, můžete tak učinit na této stránce. Děkujeme!
