Článek
Asi každé dítě je tak trochu filozofem a asi každého napadla otázka typu: „Co když tuto (modrou) barvu vidí ostatní lidé jinak?“ Svetozar se rozdílu mezi subjektivním vnímáním reality a tím „reálným“, objektivním věnoval odborně už od dob svého studia na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Nikdy se mu nedostalo uznání, prožil celkem bídný život, avšak to už tak s lidmi, kteří předběhnou svou dobu, bývá. Bohužel za protektorátu ani po únoru 1948 nebyl o jeho myšlenky žádný zájem.
Nehleděl totiž na lidské tělo jako na sadu akcí a reakcí, tedy jako na čistě biologický mechanismus, ale spíše jej zajímala Freudova teorie psychoanalýzy a celostní, metafyzický přístup k léčbě. Jistě jej ovlivnily autoexperimenty s meskalinem, který mu poodhalil taje lidského vědomí a kterému věnoval pár svých prací, kde jde nikoliv o surrealistické „vyloučení“ vědomí, ale naopak jeho zesílení.
Jeho originálním, průkopnickým a nepochopeným výzkumům začaly být záhy kladeny mnohé překážky. Za války byl perzekuován za sňatek se ženou židovského původu a zbaven možnosti pracovat ve veřejných službách. Kvůli svému specifickému přístupu, který rozhodně nesouzněl s oficiální pavlovovskou metodou, nemohl po roce 1948 vykonávat teoretickou psychiatrii, realizovat vědecká bádání ani se věnovat pedagogické činnosti. V roce 1951 byl zatčen a na téměř dva roky uvězněn za hospitalizaci stíhaného básníka a překladatele Josefa Kostohryze. Až do roku 1965, kdy spáchal sebevraždu, se věnoval zejména praktické psychiatrii, statistikám a přehledovým studiím. Jádrem jeho práce jsou tedy hlavně studie a monografie psané do roku 1948, které zkoumají lucidní sny, halucinace, pseudohalucinace a iluzivní vjemy, stavy depersonalizace, prostorové vjemy a vjemy tzv, čtvrté dimenze.
Při svých „psychedelických“ studiích vědecky vyzkoumal, že člověk je za určitých okolností potenciálně schopen vnímat a prožívat jevy, které jsou běžně klasifikovány jako patologické. Jeho experimentů s meskalinem se účastnili také výtvarní umělci (Zdeněk Sklenář, Václav Boštík a další), jejichž kresby zachycují meskalinové pareidolie (fantazírování), iluze, stavy delirantní hypognosie, rozpad celku (např. předmětů viděných pod vlivem intoxikace) a jeho zpětné složení a další jevy alterovaného vnímání.
Nevole přišel s pojmem derealizace, popisujícím stav, kdy se „všechno jeví změněné oním zvláštním, překvapujícím, hrozivým, nepochopitelným způsobem, jejž se pacienti marně snaží vystihnout“.
Jako jeden z nejvýraznějších příznaků meskalinové derealizace uvádí Nevole proměnu vnějšího světa, který jako by „ztratil charakter reality“. Průběh meskalinové intoxikace popisuje následovně: „27. 10. 1940 injekce 0,4 Mescalini hydrochl. […] Záhy po injekci začíná vše okolo nabývati jiného rázu, vše se jeví jiné, změněné, při čemž lze jen částečně postřehnouti, v čem změna fenomenologicky záleží. […] Mohu jen říci: vše má charakter neskutečnosti, vše se jeví zcela jako ve snu. […] Tělo pociťuji jako zdřevěnělé, podivným, hrozivým způsobem cizí. Orientace ke svislici je porušena. Chodím třeba a mám dojem, že ve skutečnosti ležím apod. Nepociťuji svých pohybů, ani polohy svého těla a jednotlivých údů. Procházím se po pokoji a mám prapodivný dojem, že to vše není pravda, že asi někde ležím a vše se mi jen zdá. […] Do tohoto snu doléhají jako ‚zvenku‘, ‚ze skutečna‘ zvuky a dotyky. To, že zvuky a dotyky nejsou pojímány do ‚snu‘, lze pochopiti tím, že normálně se sen odehrává v oblasti zrakové, kdežto smyslově živé pocity sluchové a zvláště hmatové jsou ve snu výjimkou a proto nezvyklé, takže i zde v tomto zdánlivém snu byly pociťovány jako doléhající ‚zvenku‘, ‚ze skutečna‘.“
Svetozar dochází k názoru, že i objektivní vnímání je vlastně iluzí, protože při obvyklém vidění, slyšení atd. jsou daleko více účastni subjektivní činitelé. Proto tedy skutečnost prostě objektivně nevidíme, neslyšíme, nýbrž si ji svými vjemy do jisté míry teprve sami tvoříme.
Jak pak poznáme, jestli je vjem skutečný, nebo iluzorní? Podle Nevoleho nepoznáme, protože stejně tak objektivně nepoznáme ani stav duševní rovnováhy. Normální vjem jednoho může být druhému ‚iluzí‘ a naopak: „Jest vlastně jen konvencí, že za ‚normální‘ uznáváme právě takové, a ne jiné vjemy.“
Pro Svetozara Nevoleho existuje přirozený svět primárně k nazírání: nazíráním tvoří člověk svoje zkušenosti se světem, nazíráním se mu svět stává známým. A jako takový je přirozený svět svou podstatou „subjektivně-relativní“.
Mentální obrazy a paměťové stopy ukazují nejen subjektivní pohled, ale i způsob konstruování lidského vnímání. To nemusí být tvořeno z narativních celků, nemusí vytvářet chronologické řady, jak si to představujeme i dnes, ale možná je vědomí spíše „kontinuováno“ do sousledností, ukazuje obrazy, jež existují vedle sebe, nikoli za sebou, překrývají se a vzájemně se prorůstají po způsobu vesmíru „protkaného ústrojnými bytostmi“.
Z toho plyne, že naše vědomí není vnímáno jako rozložené od minulosti do budoucnosti, ani jeho obraz není chápán jako setrvalý, nýbrž je tokem prorůstajících se rovin a linií. Zcela se tak odchyluje od západní tradice, jež se upíná k lineárnímu vývoji a přibližuje se Bergsonovu pojetí času vrstvícího se v jednom okamžiku.
Doba se však mění, a i my jsme dnes pod vlivem seriálů jako Rick a Morty, Doctor Who, série Hvězdné války nebo filmů jako Spider-Man: Paralelní světy, Cesta do fantazie, Návrat do budoucnosti, Interstellar, Počátek a dalších, jsme takto připravování na přijetí toho, že vše není tak viditelné a hmotné, jak se od průmyslové revoluce všeobecně tvrdí.
Závěr
Svetozar Nevole prováděl své pokusy s meskalinem v napjaté, dramatické a z mnoha důvodů více než složité atmosféře okupované Prahy válečných let, která ve zvláštním smyslu pozbyla charakter reality. V průběhu čtyřicátých let publikoval pojednání o vidinách očí, o halucinacích hudby, o pseudohalucinacích, o halucinacích ohně, o tzv. tapetovém jevu, o fenoménu náhlého znovuprožití života „jako ve filmu“ a další práce, které se zabývaly psychopatologií a fenomenologií vnímání, zejména zrakového.
Nevole zůstává solitérem fenomenologicko-antropologické psychopatologie v české psychiatrii 40.–60. let 20. století. Příčinou jeho solitérství je jednak jeho odborná nezařaditelnost do kontextu české psychiatrie té doby, ale i politicky a společensky krajně nepříznivé názory, jeho politická nekonformnost, individualismus a určitá výlučnost a v neposlední řadě jeho předčasná, rovněž autoexperimentální smrt v září 1965 (sebevražda).
David Hmíra
Česká psychedelická společnost
19. 1. 2024
Pokud chcete podpořit aktivity CZEPS, můžete tak učinit na této stránce. Děkujeme!
Zdroje:
Josef Vojvodík: „Vzpomeňme… oné křehké průsvitnosti barev některých halucinací“: Svetozar Nevole, Henri Michaux a jejich experimenty. NOMÁDVA Číslo vydání: 20 Datum vydání: 12. 2. 2016 Vydavatel: občanské sdružení Nomáda [online]. [cit. 2024-01-19]. Dostupné z: https://nomadva.ff.cuni.cz/wp-content/uploads/sites/131/2017/10/nomadva20-A5-pages.pdf
Kateřina Svatoňová. Svetozar Nevole. FF Univerzita Karlova, Slovo a mysl [online]. Časopis pro mezioborová bohemistická studia, 2015 [cit. 2024-01-19]. Dostupné z: http://slovoasmysl.ff.cuni.cz/node/315
Svetozar Nevole: O náhlém znovuprožití života „jako ve filmu“ při nebezpečí smrti a o jevech podobných. Časopis lékařů českých 82, 1943, č. 45, s. 1306–1312, č. 46, s. 1349–1350.
