Článek
Poruchy příjmu potravy je souhrnný název pro duševní onemocnění, z nichž nejrozšířenější a nejznámější jsou mentální bulimie, mentální anorexie a záchvatovité přejídání. Z hlediska počtu úmrtí se jedná o jednu z nejrizikovějších skupin diagnóz. Léčba je navíc poměrně komplikovaná. Zdá se ale, že spolu s úsvitem psychedelických látek v medicíně začíná svítat i nová naděje pro jejich léčbu. Pojďme se společně podívat, jakým způsobem mohou tyto látky pomoci.
Poruchy příjmu potravy (dále PPP) se mohou projevovat mnoha způsoby, proto bývá obtížné je rozpoznat a léčit. Mentální anorexie a mentální bulimie mají něco společného – především nespokojenost s vlastním tělem, nadměrný strach z tloušťky a aktivní snahu o dosažení štíhlosti. Další zdravotní a psychické problémy souvisí většinou s intenzitou technik užívaných k hubnutí a mírou podvýživy. Fyzické následky hladovění nebo přejídání mohou být zničující. PPP jsou jedny z nejnebezpečnějších psychických poruch – zejména anorexie má jednu z nejvyšších úmrtností. Je to dáno kombinací fyzické i psychické zátěže způsobené touto nemocí. Uvádí se, že úmrtnost je dvakrát větší proti ostatním psychiatrickým diagnózám a až desetinásobně vyšší ve srovnání s běžnou populací. Riziko sebevraždy je zvýšeno vůči ostatním psychiatrickým diagnózám až 200krát.
Hlavní rozdíl mezi diagnózami spočívá v tom, že mentální anorexie je syndrom sebehladovění zahrnující výrazný úbytek hmotnosti o 15 a více % ideální tělesné hmotnosti, zatímco pacienti s mentální bulimií mají podle definice normální nebo vyšší hmotnost. Pro bulimii je charakteristický cyklus diety, přejídání a kompenzačního očistného chování, které má zabránit nárůstu hmotnosti. K očistnému chování patří zvracení, zneužívání diuretik nebo projímadel. Pokud se jedinci s mentální anorexií s podváhou rovněž dopouštějí záchvatovitého přejídání a očistného chování, diagnóza mentální anorexie přechází v diagnózu záchvatovitého/očistného typu. Výskyt mentální anorexie u dívek a mladých žen je 0,5–1,0 %, u bulimie se uvádí až 1–3 % mladých dospělých.
Lékaři pracující s PPP jsou si dobře vědomi, že tyto poruchy mohou být obtížně léčitelné. I když existuje celá řada slibných možností léčby, navzdory nejlepšímu úsilí všech (lékařů, klientů i rodin) příliš mnoho jedinců nadále trpí, a to i po několika léčebných cyklech. Možnosti farmakoterapie pro poruchy příjmu potravy také chybí. Mentální anorexie nemá žádné léky schválené americkým Úřadem pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) a mentální bulimie a záchvatovité přejídání mají pouze jednu uznávanou možnost (fluoxetin a lisdexamfetamin). V těžkých a trvalých případech poruch příjmu potravy se dokonce zvažují přístupy paliativní péče. Existuje tedy naléhavá potřeba pokračovat ve vývoji léčebných modalit, které by byly na tuto problematiku zaměřené.
Psychedelické látky se v tomto ohledu ukazují jako velice slibné. Potenciál pro léčbu PPP se ukázal zejména u psilocybinu a ayahuasky jakožto zástupců klasických serotonergních psychedelik (látek působících na serotoninový systém v mozku) a u empatogenu MDMA, který rovněž působí na serotonin. Dále se prokázal účinek u ketaminu, který působí zejména na glutamátové NMDA receptory.
Právě serotoninový systém se ukázal ve výzkumech jako klíčový u osob s mentální anorexií. Tento systém se podílí na chuti k jídlu, regulaci sytosti a příjmu potravy, ovlivňuje rychlost příjmu potravy, ale i emoce, náladu, spánek, kognitivní procesy a mnoho dalších funkcí, jež bývají u pacientek s PPP narušeny.
První zmínka o léčbě mentální anorexie za pomocí psychedelik pochází z Francie již z roku 1959. Žena ve věku 35 let po dvou injekcích psilocybinu pocítila okamžité zlepšení symptomů. Vypověděla, že porozuměla příčinám svého onemocnění, došlo ke zlepšení nálady i celkového prožívání a začala přibírat na váze.
Psychedelika se zdají být optimální pro léčbu PPP, protože zlepšují tzv. „kognitivní flexibilitu“, tedy schopnost lépe reagovat na měnící se okolnosti namísto řízení se předem daným vzorcem chování či myšlení. To je obzvlášť důležité u mentální anorexie, která se vyznačuje tím, že si člověk sám stanoví přísná pravidla pro kontrolu příjmu kalorií a regulaci cvičením. To všechno v kombinaci s nepřekonatelnou úzkostí, když se tato pravidla poruší. Lidé s anorexií se cítí být nuceni cyklicky si procházet rigidními nutkavými myšlenkami, které je nutí jednat podle těchto úvah. Psychedelika mohou tento vzorec myšlenek a maladaptivního chování „rozbít“.
Použití psychedelických látek ve spojení s psychoterapií poskytuje lékařům nástroj, který jim umožní proniknout hlouběji do pacientova podvědomí (nevědomí, chcete-li) a získat lepší pohled na to, co je příčinou abnormálního chování v souvislosti s jídlem. Na poruchy typu přejídání lze částečně nahlížet jako na závislostní chování související s jídlem. Psychedelika a zejména psilocybin prokázala přínos při léčbě pacientů se závislostním chováním.
Předpokládá se, že klasická psychedelika – psilocybin, LSD a ayahuaska – narušují v mozku tzv. default mode network (DMN), síť, která je často považována za neurobiologické sídlo „ega“. DMN je soubor drah, které řídí náš sebeobraz, naše autobiografické vzpomínky a naše hluboce zakořeněná přesvědčení a myšlenkové vzorce. Ačkoli výsledky studií zobrazování mozku u poruch příjmu potravy jsou různé, zdá se, že se zjištění shodují na společném tématu nadměrné aktivity DMN, která se u klientů projevuje jako ruminace nad kalorickým příjmem a pravidly stravování, nutkavé cvičení nebo vzorce stravovacího chování, kontrola těla atd. A podobně jako na lyžařské sjezdovce se v mysli při opakování vzorců vyvíjejí a posilují dráhy. Při každém zapojení myšlenek a činností se rýhy prohlubují a prohlubují a zanedlouho, bez ohledu na to, kde začneme, pravděpodobně sklouzneme do stejných kolejí a skončíme jízdou po stejné cestě dolů z kopce. Po požití psychedelické látky se DMN downreguluje (tj. sníží se její aktivita) a mysl jako by měla prospěch z čerstvé vrstvy „prašanu“, který nabízí vítaný odpočinek od vzorců poruch příjmu potravy, umožňuje větší propojení mezi ostatními neuronálními sítěmi a vytváří potenciál k překročení omezení, která si postižení sami stanovili a která mohou být pro ně tak vysilující. Jinými slovy, jedinec má možnost vydat se po nových kolejích, což mu umožňuje vědomě si vytyčit směr, který není zcela řízen starými myšlenkovými vzorci a nutkáním k poruše příjmu potravy.
V USA aktuálně probíhá studie s kódem TRP-8802 společnosti Compass Pathways, která hodnotí bezpečnost podání jednorázové dávky psilocybinu u účastníků s PPP. Zúčastnit se může jakákoli dospělá osoba ve věku 18–64 let, která splňuje podmínky DSM-5 pro tuto diagnózu. Účastník studie prochází 6–8 přípravnými sezeními s psychoterapeutem a následně po podání látky je sledován dalších 12 týdnů. Celková doba, kterou pacient ve studii stráví, se pohybuje okolo 5 měsíců. První výsledky se očekávají začátkem roku 2024, dokončená by měla být v roce 2025.
Další látkou, která se posuzuje z hlediska účinku u poruch příjmu potravy, je empatogen MDMA. Podobně jako psilocybin zvyšuje nervovou plasticitu, působí na receptory 5-HT2A a vyvolává růst dendritů, rozvětvujících se částí neuronu, které se spojují s dalšími neurony v celém mozku. Přestože také působí na serotoninový systém, vyvolává zcela odlišný zážitek. MDMA je známé jako „empatogen“, protože vyvolává pocit soucitu – se sebou samým, se svou situací i s ostatními lidmi, což podporuje sociální vazby a důvěru. Zdá se, že tyto emoce rozkvétají, protože tato látka současně snižuje strach, což lidem umožňuje tolerovat pocity, které by je jinak přemohly a způsobily by jejich otupělost nebo rozrušení.
S MDMA se snižují obavy, které lidé obvykle mají z navazování zranitelných kontaktů s druhými. Tím, že usnadňuje pocit propojení, může vytvořit silné „terapeutické spojenectví“ mezi pacientem a terapeutem, vybudovat úroveň důvěry, která člověku pomůže cítit se chráněný, zatímco se zabývá intenzivními emocemi, vzpomínkami a myšlenkami. To je zvláště výhodné pro léčbu lidí s PPP, protože ti se v mezilidských vztazích často cítí nedůvěřiví a nejsou si jisti, zda druhá osoba dokáže naplnit, nebo dokonce byť jen uznat jejich emocionální potřeby. Pocit důvěry, který proudí k terapeutům, směřuje také dovnitř. Lidé začínají důvěřovat svým vlastním vnitřním procesům – od tělesných pocitů, včetně signálů hladu, až po prožívání emocí, včetně hněvu a studu.
Tato důvěra však může být také zrádná. Vzhledem k míře otevřenosti během sezení s látkou se může klient v následujících dnech cítit příliš odhalený. Proto jsou přípravná terapeutická sezení takřka životně důležitá. Tato přípravná sezení, která se konají před podáním látky, zakládají terapeutický proces na vztahu, který není závislý na účincích látky. Setkání před samotným sezením také seznamují pacienta s procesem, který se bude odvíjet během samotné psychedelické zkušenosti.
Rizikem psychedelických sezení je, že se lidé upnou na to, že se jim bude dařit lépe a že dojde k průlomu. Snaží se proto držet svého původního záměru, místo aby sledovali emoce, vzpomínky či obrazy, které se během psychedelické zkušenosti vynořují. Důležité je si uvědomit, že cesta k jakémusi námi vytvořenému „záměru“ či „cíli“ nemusí být v danou chvíli jasně rozpoznatelná, ale můžeme si ji uvědomit později – v následujících dnech či týdnech. Pokud se dokážeme uvolnit a nepředbíhat proces nebo svou vnitřní léčivou inteligenci, může dojít k silným uvědoměním.
Zatímco psilocybin a MDMA směřují ke schválení americkým Úřadem pro kontrolu potravin a léčiv prostřednictvím klinických studií, ketamin je již v klinickém využití k dispozici. Doposud se však výzkum ketaminu u poruch příjmu potravy omezoval jen na případové studie, z nichž většina popisuje účinky látky samotné, bez doprovodné psychoterapie. To se nyní ale mění. Například Johanna Keelerová, doktorandka na King’s College v Londýně, stojí v čele nové vědecké vlny v této oblasti. Díky svému výzkumu neurobiologie anorexie – konkrétně toho, jak se mozek mění v průběhu trvání nemoci – vidí Keelerová dobrou příležitost pro ketamin, jehož vlastnosti by mohly potenciálně působit proti některým změnám způsobeným hladověním.
Toto zaměření na neurobiologii však nezanedbává ani prožitkovou složku psychedelické zkušenosti. Ketamin může „rozšířit mysl“, což umožňuje terapeutický vhled a lepší integraci těchto poznatků do každodenního života.
O ketaminu, který se používá především jako anestetikum, se často říká, že je „disociativní“, což znamená, že se člověk cítí oddělený od částí svého těla: ruka má svůj vlastní animus, není připojena k mysli, která ji vidí.
V jistém smyslu je ketamin opakem MDMA “ neukazuje nám, co bychom chtěli, ale ukazuje, že to, co máme, není neřešitelné. Naše realita je proměnlivá a právě tato proměnlivost je zdrojem naděje. Realita člověka s PPP – a sice že „musím dodržovat přísná pravidla, abych měl pod kontrolou své jídlo a cvičení, a tím stabilizoval svůj svět“ – není jediným způsobem, jak uspořádat dynamiku světa a to, jak na mě působí. Tyto typy vhledů vznikají nejen díky disociativním účinkům ketaminu, při nichž se vztahy mezi objekty rozkládají. Tyto vztahy se opět vrací do koherence, a to s rychlostí, která je mnohem vyšší než u psylocybinu…
Přestože je potřeba ještě mnoho výzkumů, abychom lépe porozuměli bezpečnosti a účinnosti psychedelických látek u PPP, zatím se zdá, že je toto úsilí velmi užitečné. Do budoucna však bude nutné koordinovat tyto snahy spolu s konvenčními léčebnými postupy. Tím můžeme navázat na desetiletí výzkumu a klinické praxe, které formovaly poskytování léčby napříč spektrem poruch příjmu potravy, včetně psychedeliky asistované psychoterapie jako další složky pro ty, pro které by mohla být vhodná. Existuje naděje, že psychedelické látky mohou pomoci zmírnit utrpení mnoha lidí v průběhu jejich zotavování i jejich rodin.
Eva Zientková
Česká psychedelická společnost
