Článek
Standardní psychiatrické léky příliš nepomáhají. Klasická psychoterapie potřebuje dlouhý čas, aby byla účinná. Přitom aktuální klinické studie poskytují přesvědčivé doklady, že psychedeliky asistovaná psychoterapie přináší relativně rychlé zmírnění existenciálního distresu u lidí s onkologickým onemocněním.
Paliativní péče roste z obrovského dluhu, který máme jako společnost vůči vážně nemocným a umírajícím. Výzkum psychedelik se rozvíjí s nadějí v pomoc lidem s život ohrožující nemocí, s depresemi, posttraumatickým stresem, obsedantně-kompulzivní poruchou a závislostmi. Obě disciplíny si hledají své místo ve zdravotnickém mainstreamu. Obě disciplíny mají své nadšené příznivce a svoje stigma. Obě se těší vzrůstající veřejné a finanční podpoře.
Anthony Back a Ira Byock jsou američtí paliativní lékaři světového renomé a patří mezi nejvýraznější zastánce psychedeliky asistované psychoterapie. Oba jsou v našem prostředí známi. Anthony Back svými kurzy komunikace závažných zpráv Vital Talk inspiroval mnoho kolegů a oceňované knihy Iry Byocka vyšly také v češtině. Back po zkušenosti s psilocybinem podstatně přehodnotil cíle dobře vedené komunikace s nemocným. Byock dokonce tvrdí, že paliativní odborníci mají povinnost zkoumat tyto terapeutické metody.
V současnosti máme k dispozici výsledky třech klinických studií psilocybinem asistované psychoterapie, kterých se ve Spojených státech zúčastnilo dohromady 92 osob ve středních a pokročilých stádiích onkologického onemocnění. Pilotní otevřená studie proběhla u 18 pacientů dlouhodobě žijících s AIDS. V dalších dvou studiích ve Švýcarsku a v USA bylo při terapii použito LSD a MDMA. V Kanadě absolvovalo za poslední rok téměř čtyřicet pacientů psilocybinem asistovanou psychoterapii díky legislativní výjimce ministryně zdravotnictví. Další nemocní v USA již využili ketaminem asistovanou psychoterapii. V květnu tohoto roku se uskutečnila historicky první konference věnovaná výhradně psychedelikům v paliativě. V Česku vyšel v červnu velký přehledový článek v odborném časopise Paliativní medicína.
Přitom další klinické studie s psilocybinem u onkologicky nemocných se připravují na Dana-Farber Cancer Institute v Bostonu, v Aquilino Cancer Center v Rockville a v Lundquist Institute. Výsledky další švýcarské studie s LSD by měly být publikovány v roce 2022. Studii ketaminem asistované psychoterapie budou realizovat v Kalifornii. A v Národním ústavu duševního zdraví zahajují právě nyní pod vedením Jiřího Horáčka unikátní výzkumnou studii PSIKET porovnávající efekt psilocybinu a ketaminu s aktivním placebem.
Proč ten vzrůstající zájem o psychedeliky asistovanou psychoterapii ve světové a české paliativní komunitě? Protože se přes rychlý vývoj oboru, skvělé služby paliativních týmů v nemocnicích, domácích a lůžkových hospicích nedaří naplnit vytčené cíle!
V českých Standardech je paliativní péče totiž definována jako „komplexní, aktivní a na kvalitu života orientovaná péče poskytovaná pacientovi, který trpí nevyléčitelnou chorobou v pokročilém nebo konečném stadiu. Cílem paliativní péče je zmírnit bolest a další tělesná a duševní strádání, zachovat pacientovu důstojnost a poskytnout podporu jeho blízkým.“ Zároveň „chápe umírání jako součást lidského života a vychází z toho, že každý člověk závěrečnou část svého života se všemi jejími fyzickými, psychickými, sociálními, duchovními a kulturními aspekty prožívá individuálně“.
V paliativní péči se nám daří mírnit bolest, ovšem kvalita života je problém. Utrpení psychologické, sociální a existenciální je zjevné každému, kdo má oči k vidění. Navzdory všem komunikačním dovednostem paliativních lékařů, navzdory neuvěřitelně obětavé péči sester a ošetřovatelek, navzdory maximální snaze o zapojení blízkých nemocného, navzdory bohatému sortimentu psychiatrických léků. Kanadský veterán paliativní péče Stephen Jenkinson popisuje současné palčivé dilema: „Lidé umírají a jejich bolest je dobře zvládnutá a jejich symptomy jsou rozhodně pod kontrolou a co vidíte v jejich očích, když umírají? Dobře, řeknu vám, co vidím já. Vidím zoufalou úzkost a naprosto zaplavující téměř toxický strach.“
A nyní zde máme velmi kvalitně udělané výzkumy potvrzující bezpečnost a naznačující nebývalou účinnost psychedeliky asistované psychoterapie v mírnění úzkosti a deprese pacientů s život ohrožujícími nemocemi. Vzbuzují naději, překvapení i kontroverzi. Studie popsaly rychlý, podstatný a dlouhotrvající efekt doprovázený zlepšením kvality života u 60–80 % zúčastněných nemocných i po 6 měsících od terapie. Setrvalé zmírnění úzkosti a deprese bylo patrno u více než poloviny přeživších pacientů jedné ze studií i po 4,5 letech. Čím si účastníci studií vysvětlují úlevu od úzkosti a beznaděje? Jde o změnu úhlu pohledu na nemoc v kontextu vlastního života, setkání s hlubokými emocemi, prožitek jednoty a propojení, uvědomění si důležitosti vztahů s blízkými lidmi. Většina pacientů zařadila psychedeliky asistovanou psychoterapii mezi nejzásadnější a nejsmysluplnější životní zkušenosti.
Erin (51 let) říká: „Jeden ze skutečně živých obrazů, který jsem měla, byla skica jídelního stolu – byl skoro takhle kruhový a představoval jídelní stůl – a u toho stolu byla rakovina, ale měla mít u toho stolu svoje místo. A měla jsem pocit, že rakovina je částí všeho. Není tou špatnou, samostatnou věcí. Je něčím, co je součástí všeho, a to všechno je zase částí všeho. A to je opravdu krásné. Bylo to něco jako přijetí lidského údělu, protože všechno je tak, jak to má být.“
Náročné aspekty terapie a jejich zvládnutí popisuje Edna (65 let): „Zážitek sezení s psilocybinem mě velmi zasáhl. A bylo to děsivé. … Vůbec nic, nic, čeho bych se mohla podržet, nic, žádný záchytný bod, nic, byla jsem jen ztracená v prostoru, bylo to šílené a byla jsem tak vyděšená. A tehdy jsem si uvědomila, že Tony a Michelle [terapeuti] jsou hned vedle mě a náhle mi došlo, proč bylo tak důležité, abych je předem poznala a oni poznali mě. … Myslím, že to byl Tony, kdo mě uchopil za ruku a řekl: „Všechno je v pořádku. Jenom buď s tím. Buď s tím.“ A to jsem udělala.“ Mike (57 let) dodává: „Byl to intenzivní, intenzivní zápas. A tím se to stalo léčivým, protože to umožnilo, aby se ten zápas odehrál. Nebylo to překryté, nebylo to antidepresivum … všechno se odkrylo.“
Viktor (26 let) komentuje změnu v přístupu ke spiritualitě. „Byl jsem vychován velmi křesťansky. Když mi diagnostikovali leukémii, zřekl jsem se svého náboženství. Bylo to jako: ‚Tohle mi nepomůže. Chemoterapie mě zachrání, ne Ježíš Kristus nebo tak něco.‘ Můj duchovní život byl uspaný. Skoro jsem chtěl říct mrtvý. … Sezení s psilocybinem ho opět rozdmýchalo a ujistilo mě, že nepochybně tady je duchovní rozměr a že si ho potřebuju být vědomý. Je teď důležitou částí mojí existence.“
Změny prožívání kvality života popisuje účastnice švýcarské studie, žena (39 let) s rakovinou prsu: „Kvalita života se mi extrémně změnila poté, co jsem se zklidnila, beru věci s větší lehkostí. Je rozdíl, když se na smrt dívám ve stresu nebo s vyrovnaností. Věřím, že je to obrovský rozdíl v kvalitě života. Že nemusím brečet každou noc jako v prvních měsících. Místo toho se směji. A nemoc, a bolest, když vstanu a belhám se jako stará babička, tak se musím chichotat a myslím si: Copak to tady máme?“ Augusta (69 let) se stejnou diagnózou svěřila výzkumníkům: „Myslím, že je to díky zážitku s psilocybinem … víte, přivádí mě to více do kontaktu s těmi radostnými, šťastnými, pozitivními aspekty života – jen být naživu! To je to, co skutečně cítím. Myslím tím: pokud odejdu zítra, tak to opravdu stálo za to. Ale myslím, že mi ještě trochu času zbývá. Jsem prostě tak vděčná. … Skutečně tyhle věci ve svém životě prožívám.“
Využití psychedeliky asistované psychoterapie v paliativní péči vyžaduje zároveň překonání mnoha obtíží principiálního a praktického rázu. Pojďme se podívat na ty zásadní.
Paliativa je z podstaty symptomatickou léčbou. Psychedeliky asistovaná psychoterapie aspiruje na vyrovnání se s příčinami existenciálního distresu, včetně strachu spojeného s umíráním a smrtí. Zatímco paliativní péče se snaží člověka uchránit nepříjemných emocí, psychedeliky asistovaná psychoterapie je do jisté míry vítá jako součást léčebného procesu. Je to lék, který je třeba si odpracovat. Nejde o pilulku štěstí, kterou může lékař lehce předepsat, jak upozorňují někteří účastníci podnětné kvalitativní studie Yvana Beaussanta shrnující názory paliativních specialistů a psychedelických výzkumníků. Nadto je vhodné reflektovat vlastní postoj k podstatě lidského utrpení a možná dojít k závěru, že je někdy třeba takzvané symptomy spíše ctít, než intervenovat farmakologicky či psychoterapeuticky, jak navrhuje holandský filozof Govert den Hartogh ve své úvaze o cílech paliativní péče.
Psychedeliky asistovaná psychoterapie vyžaduje specifické dovednosti na straně terapeutů. Unikátní je požadavek, aby terapeut vyzkoušel lék nejdříve sám na sobě. A to z etických a praktických důvodů. Psychedelická zkušenost je pro běžného člověka nový neprobádaný terén. Zodpovědný profesionální průvodce musí tento terén znát. Na straně pacientů si žádá motivaci, otevřenost, fyzickou a mentální kapacitu. Standardní psychofarmakologická medikace musí být před PAP upravena. Je třeba dobře zvážit somatické a psychiatrické kontraindikace. Nezmapovanou oblastí zatím zůstává, jak optimálně zapojit blízké pacienta a jestli také jim může psychedeliky asistovaná terapie pomoci během péče o nemocného a v období truchlení. Dotýkáme se také nejhlubších témat duchovních, neboť má potenciál zprostředkovat mystický prožitek. Uchopit tento fakt může být výzvou pro biologicky orientované kolegy i pro kolegy s křesťanským vyznáním. Na tuto výzvu hezky odpovídá rakousko-americký benediktinský mnich David Steindl-Rast.
Zásadní otázkou je také financování výzkumu a budoucího terapeutického použití. Výzkumné studie, včetně té aktuální z Národního ústavu duševního zdraví, jsou nyní financovány výhradně ze soukromých zdrojů, nikoli státem nebo velkými farmaceutickými firmami. Psychedelika jsou zatím legislativně zařazeny mezi nelegální psychotropní látky bez léčebného potenciálu. Snad právě v paliativní komunitě budeme velmi brzy svědky racionální diskuse a odstranění drogového stigmatu, podobně jako se tomu děje u opioidů. Budoucí změna legálního statusu psychedelik by jistě neměla zahrnout pouze medicínu, ale respektovat i další kontexty užívání. Z pohledu lidského práva na svobodné nakládání s vlastním vědomím (cognitive liberty) není přípustné, aby byla psychedelika vyhrazena pouze umírajícím nebo lidem s diagnostickou nálepkou.
Pro Českou psychedelickou společnost napsal Jan Soukup.
Podpořte aktivity České psychedelické společnosti, mezi které patří i osvěta stigmatizované tematiky.
