Článek
Ve světě vědy a výzkumu je oblíbeným nešvarem přicházet s novými termíny pro přesnější popis něčeho, co již někým pojmenováno bylo, ale nevyhovuje někomu jinému. Můžeme až s údivem polemizovat o tom, jak se termínu „psychedelika“ daří držet si svou integritu a úspěšně penetrovat prostor vědeckého diskurzu, ale i prostor mediální, skrze nějž proniká až do slovní zásoby laické veřejnosti.
Psychedelikům se daří uchovávat vlastní sémantickou integritu, aniž by vzbuzovala jako „lexikální jednotka“ větší rozruch. Čím to? Mnoho z vás je jistě obeznámeno s historií pojmu psychedelika: vyvstal ze vzájemné korespondence psychiatra Humphryho Osmonda a spisovatele Aldouse Huxleyho. Dva lidé z úplně rozdílných světů se shodli na tom, že halucinogenní látky, které mění vědomí člověka tím způsobem, že dávají konturu nevědomým obsahům lidské „duše“, prolínají smysly a vnáší život do neživých objektů, si zaslouží vlastní název. Co si budeme nalhávat: termín psychedelika je „sexy“ a látky spadající do této kategorie si zcela jistě zaslouží být odlišeny od jiných psychoaktivních (psychomodulačních, psychotropních) drog (substancí, látek). Musíme však zůstat obezřetní, abychom se vyvarovali jejich nadměrné romantizaci či idealizaci a měli stále na paměti, že hlavní roli zde sehrává kontext, ve kterém o těchto chemických látkách hovoříme; ať už mluvíme s laickou veřejností, politiky, vědci, zdravotníky, učiteli, inženýry, podnikateli, šamany, mládeží nebo seniory.
Psychedelické látky můžeme samozřejmě dále členit na základě různých kritérií – jejich chemické struktury (tryptaminy, fenetylaminy, arylcyklohexylaminy atd.), původu (rostlinné, syntetické, semisyntetické), mechanismu účinku (agonisté, antagonisté toho či onoho receptoru), jejich potenciálního využití v medicíně (antidepresiva, anxiolytika apod.) nebo v tradičním kontextu (entheogeny) nebo také podle stavu vědomí, který navozují svému uživateli (empatogeny, entaktogeny, disociativa apod.).
Z pohledu neurovědy zkoumající vliv různých substancí na chování nervových buněk můžeme derivovat další termíny, třeba na na základě toho, jaké změny daná látka vyvolává na úrovni fyziologie nervových buněk. Jsou totiž látky, které prokazatelně posilují spojení mezi neurony či podporují jejich větší propojení, ba dokonce umožňují vznik spojení zcela nových. Dokonce existují látky, které jsou schopny podpořit tvorbu nových neuronů – takzvanou neurogenezi. Tým amerických vědců pod vedením Davida Olsona, který zkoumá látky s těmito vlastnostmi, přišel s novým označením: psychoplastogeny. Olson a spol. si povšimli, že některé z přírodních i syntetických halucinogenů, popř. látek z nich odvozených, přímo vyvolávají plastické změny v mozku – takzvanou neuroplasticitu.
Co tedy vlastně neuroplasticita je? Neuroplasticita představuje schopnost našeho mozku neustále se měnit a adaptovat. Jedná se o proces, při kterém dochází k tvorbě nových spojení mezi neurony (takzvané synaptogenezi), změnám v síle synaptických spojů nebo k výše zmíněné neurogenezi. Tento dynamický proces je zásadní pro učení, paměť a regeneraci mozku po jeho poškození. Faktorů, které mají vliv na neuroplasticitu, je celé řada a patří mezi ně jak okolní vlivy (např. podněty z prostředí, expozice patogenům a toxinům), tělesné vlivy (např. stres, zánětlivost, genetika, fyzická aktivita, strava) nebo vlivy ryze vnitřní – psychické (osobnostní rysy, tendence k rizikovému chování, míra depresivity, úzkostnosti nebo impulzivity apod.).
Zvýšená plasticita mozku může vést k lepšímu kognitivnímu fungování, zatímco snížená neuroplasticita může být spojena s některými neurologickými a duševními poruchami. Zde můžeme jmenovat hned několik obecně známých onemocnění, jakými jsou schizofrenie, depresivní porucha, posttraumatická stresová porucha (PTSD) nebo neurodegenerativní nemoci jako Parkinsonova či Alzheimerova nemoc. Neuroplasticita může být tedy jak funkční (a tedy prospěšná), tak dysfunkční.
Hypotéza, že psychedelika podporují neuroplasticitu je ve vědeckých kruzích obecně přijímána. Olson a kolektiv však zjistili, že vedle klasických psychedelik, jako je psilocybin nebo dimethyltryptamin (DMT), podporují plastické změny mozku také ketamin nebo obskurnější látky jako skopolamin ze skupiny delirogenů. Skopolamin je neblaze známý pro svůj negativní účinek na paměť a schopnost úsudku (dokáže např. způsobit pravé halucinace). Přirozeně se vyskytuje například v blínu černém (Hyoscamus niger), rulíku zlomocném (Atropa belladonna), durmanu obecném (Datura stramonium) nebo rostlinách rodu durmanovec (Brugmansia). Tyto rostliny mají historii tradičního využití například v čarodějnictví a lidovém léčitelství. V medicíně a výzkumu má skopolamin také svou historii, ale spíše jako látka využívána pro experimentální navození krátkodobých poruch paměti a jeho potenciálně terapeutické vlastnosti jsou pro odbornou veřejnost novinkou. Je však nutné zdůraznit, že ač Olson a jeho tým zkoumali plasticitu podporující účinky látek in vivo, jednalo se pouze o zvířecí subjekty – mozky hlodavců.
V tuzemském diskurzu se termín psychoplastogeny zatím neuchytil, ale v angloamerickém (nejen odborném) prostoru se s ním můžeme setkat již celkem běžně (viz anglická Wikipedie). V českém prostředí byl však nedávno publikován článek ve Zdravotnickém deníku, který vyzdvihuje potenciál psychoplastogenů v psychiatrii.
Můžeme tedy očekávat, že další výzkum se bude orientovat směrem k detailnějšímu pochopení mechanismu plastických účinků těchto látek na živých mozcích na jedné straně a na straně druhé směrem k vývoji nových potenciálních léčiv na bázi těchto látek, které však nebudou vyvolávat psychoaktivní efekt, jenž je mnohými považován za nežádoucí. Zde však můžeme dlouze polemizovat o tom, zdali jsou halucinogenní účinky opravdu nežádoucí, anebo se jedná spíše o důležitou součást přetrvávajících pozitivních účinků psychoplastogenů u lidí.
Osobně bych byl rád, pokud by tento článek vdechnul termínu psychoplastogeny život a umožnil mu se v tuzemském prostředí dále šířit. Látky podporující neuroplasticitu jsou totiž stěžejní pro vývoj nových teraputických postupů pro léčbu duševních, neurologických a neurodegenerativních onemocnění – a právě proto je důležité, aby se pojem psychoplastogeny uchytil, a to nejen v odborném prostředí.
Jan Farkaš
Česká psychedelická společnost
