Článek
Psychedelika tvoří poměrně různorodou skupinu látek. Mezi klasická serotonergní psychedelika patří tryptaminy (psilocybin a DMT), ergoliny (LSD) a fenethylaminy (mezkalin, MDMA). Dále můžeme zařadit mezi psychedelika disociativní anestetika jako například ketamin, který se v současné době používá v ČR v rámci psychedeliky asistované psychoterapie. Pro účely tohoto článku se zaměříme na popis účinků klasických serotonergních psychedelik, tedy LSD, psilocybinu a DMT.
Serotonergní psychedelika
Chemicky jsou si látky jako psilocybin, LSD a DMT podobné. Základem je heterocyklická sloučenina s názvem indol, mezi jehož deriváty patří mnoho látek běžně se vyskytujících v našem těle. Pro účinek serotonergních psychedelik je důležitý, jak již název napovídá, neurotransmiter serotonin (5-hydroxytryptamin neboli zkráceně 5-HT). Ten se syntetizuje metabolickou dráhou z aminokyseliny tryptofanu a má v mozku různé typy receptorů. Serotonergní psychedelika mají vysokou afinitu k 5-HT2A (serotoninovému 2A) receptoru, dokonce vyšší než samotný serotonin, a receptor po navázání aktivují – jsou tedy tzv. agonisty tohoto receptoru. Do jisté míry aktivují i ostatní serotonergní receptory.
Aktivace 5-HT2A receptoru zprostředkovává akutní vědomí měnící účinek psychedelik. Důkazem je fakt, že v případě podání antagonisty 5-HT2A receptoru ketanserinu dochází po požití psychedelika k vymizení jeho účinku v oblasti změněného stavu vědomí.1
V rámci psychedeliky navozeného stavu vědomí jsou popisovány fenomény jako změna vizuální percepce, změna interoceptivního vnímání vlastního těla, rozdílná významová interpretace vnějších objektů, jiné vnímání času, mystické zážitky, pocit „rozpouštění ega“ nebo emoce vzájemnosti a jednoty s vnějším prostředím. Kromě akutní změny vědomí navozují psychedelika i dlouhodobý efekt, tj. v době, kdy psychedelikum již není přítomno v krevní plazmě. Tento efekt je zprostředkován díky procesu neuroplasticity, schopnosti nervového systému se měnit v reakci na naše zkušenosti a adaptovat se na ně. Neuroplasticita je pomocí psychedelik podpořena a otevírá možnost terapeutické práce po užití konkrétnho psychedelika, kdy dochází k integraci psychedelické zkušenosti a současně vyšší míře potenciálu pro učení a osvojení si nových adaptivnějších kognitivních a emocionálních schémat například u depresivních pacientů.
Následující část práce přiblíží děje, které se odehrávají na neurobiologické úrovni a jsou podkladem oné změny vědomí, respektive jakým způsobem se dostaneme od stimulace zmíněného receptoru k prožívaným fenoménům v rámci změněného vědomí.
Molekulární podstata působení psychedelik
5-HT2A receptory jsou umístěny téměř ve všech částech mozku, ale v určitých oblastech hojněji. Jedná se především o prefrontální kortex, ale také například bazální ganglia či část kortexu zodpovědnou za čichovou percepci.2 Prostřednictvím 5-HT2A receptorů umístěných postsynapticky na pyramidových neuronech v prefrontálním kortexu (především v hlubokých vrstvách 5 a 6) dochází k zvýšení extracelulárních hladin glutamátu. Glutamát se váže na AMPA a NMDA receptory kortikálních pyramidových neuronů, které zvyšují svoji aktivitu. Účinek klasických psychedelik na molekulární úrovni je tedy zprostředkovaný na základě provázanosti serotonergního a glutámatergního systému v prefrontálním kortexu. Prefrontální kortex zpětně ovlivňuje descendentními drahami aktivitu neuronů ve ventrální tegmentální oblasti (VTA), kde dochází k uvolnění dopaminu v rámci tzv. mezolimbické dopaminergní dráhy. Současně jsou aktivována dorsální rafeální jádra se serotonergními neurony, které mají projekce zpětně do prefrontálního kortexu. Také ovlivňují činnost jader amygdaly, kde nastává inhibice. Dochází tedy k ovlivnění struktur limbického systému. Tato smyčka mezi prefrontálním kortexem a limbickým systémem a její dysbalance je neurobiologickým podkladem patogeneze afektivních poruch (např. pacienti s depresivní poruchou mají nízké množství glutamátu v prefrontálním kortexu a sníženou aktivitu v této oblasti).3 Klasická psychedelika tuto smyčku ovlivňují.
Vnímání reality a psychedelika
Pyramidové neurony v prefrontálním kortexu vykonávají za normálních okolností něco, co bychom mohli nazvat tzv. „top down“ kontrolou činnosti limbického systému, modulují naše emoce a schopnost reagovat na stresory. V rámci mozku funguje kortikální hierarchie, máme určitá primární centra, která jsou zpracovateli informace, například okcipitální kortex zpracovává informace vizuální. Poté máme centra asociační, která dávají informace z různých primárních center dohromady a vytváří nám syntetizovaný interpretační rámec, pomocí kterého vnímáme jeden typ senzorických informací v kontextu ostatních podnětů.
Je důležité zmínit, že mozek má v sobě zakomponovaný nevědomý „vnitřní model“ vnímání reality, to znamená, že obrazy se nám nevytváří úplně od nuly pouze na základě dat z vnějšího prostředí. Senzorická data jsou spíše porovnávána s určitým očekáváním mozku o tom, jak bude realita vypadat. Tento vnitřní model je daný naší zkušeností a ovlivněný geneticky.
Většina senzorických informací se přepojuje před doputováním do příslušného primárního centra kortexu v thalamu (výjimkou je čich). Když si vezmeme jako příklad vizuální kortex, informace se přes sítnici a zrakový nerv přepojí v corpus geniculatum laterale a poté putují do vizuálního kortexu, primární zrakové kůry. Z primární zrakové kůry zpátky do thalamu jde ale až desetkrát více spojů než z thalamu do kortexu.4 To znamená, že thalamus vlastně porovnává vnitřní model reality se skutečnými senzorickými informacemi. Pokud je vnější realita v souladu s našim očekáváním, málo informací se vrací zpět do primární vizuální kůry a thalamus je „odfiltruje“, potvrdí náš interní model. Psychedelika mění tento systém zpracování informací tím, že modulují, jak přijímané informace z vnějšího ale i vnitřního prostředí náš mozek filtruje. Vstupní branou tohoto filtru je již zmíněná struktura: thalamus.
Thalamus v rámci psychedelického stavu propouští daleko více informaci do specifických částí kortexu a činí je přístupnými našemu vědomí, dochází k senzorickému „přetížení“. Funkční konektivita mezi thalamem a ostatními částmi mozku se zvýší. Nutno zmínit, že naopak do některých kortikálních oblastí dochází pravděpodobně informací méně. Jsou to oblasti odpovědné za integraci senzorických podnětů v rámci kortikální hierarchie. To platí také v rámci konektivity mozku, která je zvýšená především v oblastech primárních senzorických oblastí a snížená v oblastech asociačních. Z toho vyplývá, že je vychýlená rovnováha mezi přijímáním senzorických podnětů kortexem a schopností jejich integrace. Toto je jeden z podkladů restrukturalizace interpretačních schémat a změny vizuální percepce ve stavu vyvolaném psychedeliky. Do vědomí se dostane více informací, které interpretujeme v rámci jiných kognitivních rámců než v psychedeliky nezměněném stavu vědomí. Tento jev je poté podkladem i terapeutické práce při psychiatrických onemocněních.
Entropický mozek
Vylití glutamátu v prefrontálním kortexu vede k dalšímu jevu, tzv. desynchronizaci a neschopnosti oscilované pravidelné aktivity neuronů. Tento jev je v souladu s teorií entropického mozku, pomocí které můžeme dovysvětlit působení psychedelik na naše vědomí. Entropie je kvalita popisující určitý stav daného systému, přičemž čím vyšší je stav entropie, tím vyšší je jeho neuspořádanost a nejistota ohledně toho, jak se bude systém chovat. Kvalita jakéhokoliv stavu vědomí je podle této teorie determinována stavem entropie našeho mozku.
Akutní účinek psychedelik entropii zvyšuje, přičemž dochází k rozvolnění „top down“ regulace prefrontálního kortexu. Naopak se zvýší tok informací „bottom-up“ z oblasti limbického systému. Mozek je tedy méně zatížený předchozími kognitivními schématy a přesvědčeními. Současně se do vědomí mohou dostávat informace z emočních struktur, které byly v průběhu života potlačeny a na základě obranných mechanismů zůstaly našemu vědomí nepřístupné. Během psychedelického stavu se tyto emoce uvolňují a může dojít k jejich znovuprožití.
Primární vědomí, změna percepce reality
Nastává celkově změna do tzv. primárního vědomí. Primární vědomí je charakterizováno změnou kognitivního uvažování s absencí našeho ega. Mysl se vyvinula v rámci evoluce jako adaptace na naše prostředí tak, aby bylo prostředí co nejlépe reprezentováno, byla minimalizována rizika pro naše přežití a nejistota. Současně je ale dostatečně adaptabilní na měnící se podmínky. Celý tento proces je závislý na schopnosti mozku organizovat se do hierarchicky uspořádané struktury, která dokáže reagovat na „chaos“ již s preexistujícími kognitivními a emocionálními předpoklady o realitě, které můžeme zahrnout do pojmu určitého „řádu“ (výše zmíněný vnitřní model).
Současně máme zakódovány mechanismy vedoucí k potlačení entropie našeho mozku a konstrikci našeho vědomí. Ve stavu primitivního vědomí navozeného psychedeliky je tento řád rozmělněný, někdy se pro způsob myšlení v tomto stavu používá výraz „magické myšlení“. Tento stav psychedelika navozují pomocí dezintegrace ega snížením alfa oscilací pyramidových neuronů v páté vrstvě neokortexu (jsou na nich hojně zastoupené 5-HT2A receptory).5
Dezintegrace ega
Bylo zjištěno, že snížená amplituda alfa oscilací pyramidových neuronů v posteriorním cingulu neokortexu je korelována s vyšší mírou prožitku dezintegrace ega. Posteriorní cingulum je součástí sítě nazývané DMN (default mode network). Tato neuronální síť je aktivována ve chvílích, kdy se nezaměřujeme na řešení nějakého konkrétního úkolu ve vnějším světě, na který bychom směřovali pozornost. Aktivuje se při tzv. „mind wanderingu“, kdy myslíme například na jiné lidi, minulé zážitky, budoucí vize, interakce s dalšími lidmi atd. Je silně napojena na vnímání našeho vlastního já, ega a rozlišováním mezi námi a okolím. Zvyšuje aktivitu ve chvílích, kdy se na nic konkrétního nesoustředíme. Je zde pozitivní korelace aktivity DMN s depresivní ruminací a introspektivním myšlením. V rámci psychedelického stavu dochází k snížení prokrvení této oblasti, současně se snižuje funkční konektivita v rámci DMN, jednotlivé části této sítě se rozruší a sníží se její propojenost. Míra „rozpuštění“ ega je prediktivním faktorem pro dlouhodobé účinky psychedelik, jako je pozitivnější přístup k životu, prosociální chování, zlepšení celkové nálady atd.6
Jako určitý protipól sítě DMN v mozku máme centrální exekutivní síť (CEN), která je více aktivní ve chvílích, kdy pozornost směřujeme na řešení konkrétního úkolu. Anatomicky se jedná především o dorsolaterální prefrontální kortex. Tato síť je aktivována v průběhu koncentrace na určitý objekt. Přepínání mezi těmito dvěma neurálními okruhy zajišťuje salientní síť neboli „síť významnosti“ podnětu.
To nás přivádí k další části tohoto článku, a tou je meditace, resp. co se při ní děje v mozku na neurobiologické úrovni. Ještě předtím shrneme, že mezi hlavní neurobiologické účinky psychedelik patří stimulace 5-HT2A receptorů, depolarizace pyramidových neuronů v hlubokých vrstvách kortexu, desynchronizace kortikální aktivity, dezintegrace mozkových sítí, zvýšení propojenosti limbických struktur s kortexem a celkově zvýšená entropie mozku.
Co to je meditace?
Nejprve definujeme, co to meditace vlastně je a popíšeme krátce, jak meditace probíhá. Existuje mnoho definic a různých typů meditace, ale v zásadě se jedná o systematický trénink mysli, který spočívá v kontrole naší vědomé pozornosti. Cílem může být relaxace, sebepoznání, osobní růst či dosažení transcendence (především v rámci východních filozofií). Existuje větší množství meditačních praktik a objektů, na které můžeme pozornost zaměřit. Často se jedná o dech, respektive vjemy spojené s dechem v oblasti nosních dírek.
V průběhu jsou často zavřené oči pro podpoření interocepce. Jakmile máme pozornost umístěnou na objekt, dochází ke spontánním pohybům mysli. Mysl má evolučně dané tendence, které se snaží naši vědomou pozornost na objekt přerušit. Přirozeně tedy dochází k tzv. mind wanderingu spojenému s výše zmíněnou sítí DMN. Mysl se zkrátka snaží, abychom věnovali pozornost věcem, které nám zajistí větší pravděpodobnost „přežití a reprodukce“ a jsou z tohoto pohledu důležitější, jako například přemýšlení o potravě, postavení v sociálních vztazích, sociálních interakcích, které jsme zažili v poslední době, našem budoucím kariérním směřování, situacích spojených se studem a dalších věcech. Také nás mohou vyrušit vjemy přicházející z těla, jako je například bolest (často spojená s pozicí při meditování).
V procesu meditace nejde o potlačení těchto fenoménů, spíše jejich nekritické uvědomění a posílení jiných kvalit naší mysli, jako je schopnost koncentrace na námi zvolený objekt. Jakmile si uvědomíme, že nám mysl odcestovala z objektu naší pozornosti (tzv. „aha moment“), pozornost opět směřujeme na meditační objekt (dech). Tímto procesem pěstujeme „stabilní pozornost“.
Časem v průběhu dlouhodobé praxe dochází k mind wanderingu méně. Současně se při delší koncentraci mysl zklidní – sníží se množství obsahů v periferním vědomí „peripheral awareness“), které vytváří kontext pro objekt naší pozornosti, který je tzv. v „centru vědomí“. Někdy se v této souvislosti mluví dokonce o změněném stavu vědomí.
Mindfulness
Celý tento proces vede k několika důsledkům. Zlepšuje se naše schopnost udržení koncentrace na námi zvolený objekt. Současně dochází k procesu, kterému se říká tzv. purifikace mysli. Jakmile se mysl zklidní a „očistí“ od každodenních problémů, dostávají se do vědomí různé obsahy (nikoliv kontinuálně, spíše útržkovitě). Může se jednat o různé emoce, vzpomínky, vize doprovázené silnými emocemi, minulé traumatické zážitky. Také se mohou objevit vhledy do skutečnosti a do vlastního života nebo jiné zajímavé myšlenky a symboly. V procesu meditace bychom si měli tyto fenomény uvědomit a pouze je pozorovat. Bez očekávání a hodnocení. Tento princip je podstatou všímavosti (mindfulness), která je součástí procesu meditace.
Časem přejdeme od přijmutí dané věci k analýze vyvstalého obrazce – myšlenky. Dokážeme si uvědomit, co při obrazci cítíme v těle, jaké máme pocity a jaké myšlenky s ním jsou asociované. To vede k určitému odosobnění a schopnosti neidentifikovat se například s příslušnou vzpomínku. V našem vnitřním modelu (viz výše) prožívání reality máme zabudované „programy“, interpretační schémata, které mají nevědomý vliv na naše hodnoty, prožívání, názory i vědomá rozhodnutí. Pomocí mindfulness a procesu meditace poskytujeme programům nové informace v bezpečném prostředí, což vede k jejich změně procesem učení a současně my sami jsme schopni rozpoznat různé spouštěče těchto programů. Tím si můžeme vypěstovat schopnost si emoci uvědomit a zpětnovazebně ji nepodpořit chováním, pokud to nechceme.
Následující část tohoto článku popíše, co se děje na úrovni mozku v procesu meditace a jejího neurobiologického podkladu.
Neurobiologické účinky meditace
U účinků meditace je důležité brát v potaz, jak dlouho daný člověk medituje, kolik má zkušeností s meditací, jestli jde o systematickou pravidelnou praxi a o jaký osobnostní typ se jedná. Již po 20 minutách praktikování meditace dochází k významnému poklesu napětí a stresu, zlepšení nálady a snížení úzkostných symptomů.7 Na úrovni mozku se aktivují centra, která kontrolují pomocí zpětnovazebných smyček naše emoce a myšlenky. Jedná se především o prefrontální kortex a anteriorní cingulum (tyto oblasti vykazují nižší aktivitu např. při úzkostné ruminaci). Tyto struktury jsou součástí sítě CEN (central executive network) zmíněné výše. Posteriorní cingulum je naopak při úzkosti aktivováno více. Jak již bylo zmíněno v části věnované neurobiologii psychedelik, posteriorní cingulum je více aktivováno při mind wanderingu a je součástí DMN (default mode network). V procesu meditace dochází k snížení aktivity v této oblasti a většímu rozpojení částí DMN.8 Další oblast asociovaná se zpracováním strachu je amygdala. Čím větší je konektivita mezi amygdalou a anteriorním cingulem, tím více strachu zažíváme. Při meditaci je tato struktura méně aktivní, dochází k menšímu „couplingu“ (propojení) s anteriorním cingulem, a naopak většímu spojení s prefrontálním kortexem.9 Meditaci tedy můžeme vnímat jako „antagonistu“ stresové reakce, což má klinický dopad na celkové zdraví člověka.
V rámci dlouhodobé pravidelné meditace (například 8týdenní mindfulness trénink) dochází ke strukturální změně a snížení objemu jader amygdaly. Nastává snížení hladin stresových hormonů v plazmě a zvyšuje se tonus parasympatiku. K dalším strukturálním změnám patří zvýšení objemu bílé i šedé hmoty kortexu v oblastech, které se podílejí na schopnosti koncentrace, pozornosti, paměti a učení.
Při dlouhodobé meditaci se také zvyšuje funkční a strukturální aktivita v somatosenzorických oblastech kůry a insule. Dochází k větší diferenciaci tzv. vnitřních map našeho těla. Praktikující je tedy lépe schopný rozeznat různé tělesné vjemy a pocity a být více napojený na vlastní tělesné prožitky, což bývá narušeno u řady psychiatrických poruch, především PTSD.10
Dále je posílena „top-down“ emoční kontrola díky většímu zapojení částí prefrontálního kortexu. Je zde tedy větší míra konektivity a propojení kognitivních a emocionálních složek naší mysli, což vede k jejich větší integraci a možné inhibici nechtěných automatických vzorců chování v reakci na stresový stimul.
Proces neidentifikace a hranice našeho já
Skrz praktikování meditace se mění u jedince vnímání sebe sama, svých emocí a myšlenek. Praktikující se méně identifikuje se svými myšlenkami, pocity a podněty, které vnímá. Tento proces tzv. neidentifikace nám umožňuje větší odstup od obsahů naší mysli. Z hlediska neurobiologie nejde ani tak o kognitivní kontrolu (ve smyslu, že si říkáme např. „tato úzkostná myšlenka není pravdivá a snažím se ji kognitivně vyvrátit“), ale spíše jde o změnu procesu vnímání daného fenoménu, kdy podnět vnímáme reálně jako méně bolestný, zatěžující apod. Podílí se na tom aktivace předního cingula a insuly.11
Ve východních filozofiích se pracuje s pojmem ega a hranicí našeho já. Díky vytváření odstupu od našich myšlenek a pocitů v průběhu meditace je začínáme vnímat jako proud, který je produktem něčeho vnějšího, jelikož jsou determinovány činností našeho mozku. My nad nimi vlastně nemáme kontrolu a objevují se v mysli samovolně. Při meditaci jsme schopni rozlišit mezi vědomou přítomností a pozorováním tohoto proudu jevů asociovaných s našim já, egem. To vede k upozadění egocentrické perspektivy.
Tento jev je spojen s větší aktivací laterálních částí kůry jako jsou somatosenzorický kortex a insula. Celý proces vede k určitému zpochybnění konceptu našeho já.
Modulární teorie mysli
V moderní psychologii existuje teorie mysli, která tento fenomén dovysvětluje. Jedná se o tzv. modulární teorii mysli, která vychází z evoluční psychologie. Podle této teorie se do naší mysli promítá několik neurálních modulů (sítí), které vznikly jako evoluční adaptace s určitou funkcí. Moduly se vzájemně překrývají a interagují a týkají se evolučních cílů – reprodukce a přežití. Společným zájmem modulů jsou právě tyto cíle, cesty k nim se ale liší podle charakteristiky modulu. Myšlenky z těchto modulů se vynořují do našeho vědomí a my se s nimi za normálních okolností identifikujeme a máme pocit, že jsme tvůrci těchto myšlenek. Který modul vyhraje, záleží na kontextu prostředí. Kontext prostředí umocní určitý pocit a ten umožní vítězství příslušného modulu (např. častý konflikt mezi krátkodobým vs. dlouhodobým uspokojením, úzkost z neznámého vs. potenciál pro rozvoj atd). V procesu meditace se tedy jakoby vytrácí ono sjednocující ego, které integruje jednotlivé moduly. Vnímáme činnost modulů více jako samostatně fungující jednotky, které bojují o naši pozornost a chtějí, abychom se jimi zabývali. Neurobiologickým podkladem je snížení aktivace částí DMN.
Psychedelika a meditace?
Na závěr následuje shrnutí určité podobnosti v účinkování psychedelik a meditace na neurobiologické a psychologické úrovni.
Podobnost vidíme především v narušení interních modelů mysli. Obě metody vedou ve svém důsledku k narušení těchto interních modelů a zaběhnutých interpretačních schémat. To umožní v psychologické oblasti jiný náhled na realitu a potenciál pro kognitivní a emoční restrukturalizaci daného problému.
Další společnou charakteristikou je práce se změnou vědomé zkušenosti. V případě psychedelik se jedná o významnou změnu ve fázi akutního účinku. Při meditování je změna spíše pozvolná, jak dochází k postupnému uklidnění mysli a snížení aktivace DMN. Právě tato síť je cílem neurobiologických účinků jak u psychedelik, tak meditačních praktik.
Dále u obou metod můžeme vidět překryv v uvolňování potlačených nebo nechtěných emocí do vědomí z limbických struktur a možností se s nimi vyrovnat. To je důležité především při práci s traumatem.
Prožitek tzv. „rozpuštění“ ega je intenzivnější při užití psychedelik, ale existuje zde podobnost se stavem, který do jisté míry zažívá člověk praktikující meditaci, a to je odstup od svých vlastních myšlenek a emocí. U lidí, kteří se meditací dlouhodobě zabývají, jsou popsány podobné zkušenosti, jako např. pocit jednoty s okolím, transcendence a neexistence ega. Společným jmenovatelem je snížení aktivity DMN a větší aktivace struktur prefrontálního kortexu. Kontemplativní prostředí meditace v tomto ohledu prohlubuje psychedelický zážitek a naopak.12
U obou metod také dochází k podpoře učení a neuroplasticity, tedy schopnosti nervového systému se změnit v reakci na zkušenost.13 Psychedelika mají účinky přesahující rámec samotné psychedelické zkušenosti a stejně tak praktikování meditace.
Závěr
Celkově lze shrnout, že z hlediska neurobiologického a psychologického působení existuje potenciál pro synergistický efekt meditace a psychedelik. Meditace je metodou spíše dlouhodobou, kterou můžeme zařadit do každodenního režimu. Člověk praktikující meditaci je schopný lepší interocepce a má větší terapeutický užitek z užití psychedelik.
Současně se může jednat o komplementární metodu například k psychedeliky asistované psychoterapii nebo integraci psychedelického zážitku.
Adam Kucharský
Všeobecné lékařství 3. LF, 4. ročník
Pokud chcete podpořit aktivity CZEPS, můžete tak učinit na této stránce. Děkujeme!
Primární zdroje a knižní tituly:
Banks, M. I., Zahid, Z., Jones, N. T., Sultan, Z. W., & Wenthur, C. J. (2021). Catalysts for change: the cellular neurobiology of psychedelics. Molecular Biology of the Cell, 32 (12), 1135-1144.
Carhart-Harris, R. L., Leech, R., Hellyer, P. J., Shanahan, M., Feilding, A., Tagliazucchi, E., … & Nutt, D. (2014). The entropic brain: a theory of conscious states informed by neuroimaging research with psychedelic drugs. Frontiers in human neuroscience, 20.
Eagleman, D. (2012). Inkognito: aneb Tajný život mozku. dybbuk.
Esch, T. (2013). The neurobiology of meditation and mindfulness. In Meditation–neuroscientific approaches and philosophical implications (pp. 153-173). Cham: Springer International Publishing.
De Vos, C. M., Mason, N. L., & Kuypers, K. P. (2021). Psychedelics and neuroplasticity: a systematic review unraveling the biological underpinnings of psychedelics. Frontiers in psychiatry, 12, 724606.
Rubia, K. (2009). The neurobiology of meditation and its clinical effectiveness in psychiatric disorders. Biological psychology, 82 (1), 1-11.
Smigielski, L., Scheidegger, M., Kometer, M., & Vollenweider, F. X. (2019). Psilocybin-assisted mindfulness training modulates self-consciousness and brain default mode network connectivity with lasting effects. NeuroImage, 196, 207-215.
Vollenweider, F. X., & Kometer, M. (2010). The neurobiology of psychedelic drugs: implications for the treatment of mood disorders. Nature Reviews Neuroscience, 11(9), 642-651.
Yates, J., Immergut, M., & Graves, J. (2017). The mind illuminated: A complete meditation guide integrating Buddhist wisdom and brain science for greater mindfulness. Simon and Schuster.
Wright, R. (2017). Why Buddhism is true: The science and philosophy of meditation and enlightenment. Simon and Schuster.
Internetové zdroje:
1 Banks, M. I., Zahid, Z., Jones, N. T., Sultan, Z. W., & Wenthur, C. J. (2021). Catalysts for change: the cellular neurobiology of psychedelics. Molecular Biology of the Cell, 32 (12), 1135-1144.
2 Tamtéž
3 Vollenweider, F. X., & Kometer, M. (2010). The neurobiology of psychedelic drugs: implications for the treatment of mood disorders. Nature Reviews Neuroscience, 11(9), 642-651.
4 Eagleman, D. (2012). Inkognito: aneb Tajný život mozku. dybbuk.
5 Carhart-Harris, R. L., Leech, R., Hellyer, P. J., Shanahan, M., Feilding, A., Tagliazucchi, E., … & Nutt, D. (2014). The entropic brain: a theory of conscious states informed by neuroimaging research with psychedelic drugs. Frontiers in human neuroscience, 20.
6 Smigielski, L., Scheidegger, M., Kometer, M., & Vollenweider, F. X. (2019). Psilocybin-assisted mindfulness training modulates self-consciousness and brain default mode network connectivity with lasting effects. NeuroImage, 196, 207-215.
8 Smigielski, L., Scheidegger, M., Kometer, M., & Vollenweider, F. X. (2019). Psilocybin-assisted mindfulness training modulates self-consciousness and brain default mode network connectivity with lasting effects. NeuroImage, 196, 207-215.
9 Tamtéž
10 Esch, T. (2013). The neurobiology of meditation and mindfulness. In Meditation–neuroscientific approaches and philosophical implications (pp. 153-173). Cham: Springer International Publishing.
11 Tamtéž
12 Smigielski, L., Scheidegger, M., Kometer, M., & Vollenweider, F. X. (2019). Psilocybin-assisted mindfulness training modulates self-consciousness and brain default mode network connectivity with lasting effects. NeuroImage, 196, 207-215.
13 Tamtéž
