Článek
V duchu svých učitelů jsem je bránil před médii a snažil se tvrdit, že negativní články o nich jsou náboženským pronásledováním. Byli na mě vždy milí a lhali mi prakticky o všem, co se jejich nauky týkalo.
Zjistil jsem to teprve jednoho červencového dne. Bylo to krátce po děsivém odhalení 12 kmenů a já měl stále zmatek v hlavě. Setkal jsem se s členkou, která mi vyprávěla o tom, jak je v sektě se zapalovačem cvičí oddanosti a poslušnosti. Pálení dlaně mělo být důkazem, že jsou věrní Bohu. Zároveň mi pustila nahrávku, kterou jsem následně zveřejnil a pěkně si tím zavařil (třeba právními stížnostmi ze strany dané sekty, ale také jinými způsoby). Nahrávka byla z tajného nočního cvičení Šinčchondži a vůdce na ně desítky minut křičel. Řval na ně, aby víc makali, že nemusí ani spát nebo moc jíst, ale že mají hlavně sloužit dnem i nocí sektě.
Byl to hrozný zážitek, ale takových nahrávek jsem nasbíral několik desítek. Některé byly jen mnohahodinový brainwashing, ale v jiných se agresivně řvalo a nabádalo k utrpení. Tím začalo moje pátrání po Šinčchondži, které skončilo jejich očerňovací kampaní.
Seznámil jsem se s oběťmi. Bylo jich asi 6 a pocházely z různých dob. Každá byla trochu jiná a vstoupila i vystoupila ze sekty z jiného důvodu. Cosi je ale spojovalo - utrpení a manipulace, kterou v sektě zažily. Jejich příběhy byly otřesné. Sdílel jsem je, kde jsem mohl a komukoliv, kdo dopřál sluchu.
Drsná noční cvičení, při kterých museli v zimě běhat po Střeleckém ostrově v Praze, dokud se nepočůraly, byly sráženy k zemi nebo zavírány do rakví, byla jim na hlavu pokládána krabice a řvali na ně nadávky… Bylo toho hodně. Narazil jsem na hlasové zprávy jedné členky, která brečela a říkala, že si přeje umřít. Myslím, že tam dodnes trpí.
Objevila se svědectví o tom, jak si fanatičtí členové v sektě pravidelně nařezávají dlaně a kapou krev na oltář, jak se ve svatyni v rámci teambuildingu mlátí židlemi. Bylo to skoro bizarní, kdybych podobná svědectví nenašel i v jiných zemích světa.
Divil jsem se, jak snadno jsem se nechal první dva roky oklamat. Že mi lhali ti samí lidé, kteří po nocích trpěli při cvičeních, bydleli ve společných natěsnaných bytech a spali jen 3 hodiny denně. A já jsem to na nich nepoznal. Vypadali trochu unaveně, to ano, ale dokud jsem to nezjistil, tak jsem to neviděl. A znovu jsem si tuto zkušenost spojil se svou zkušeností v sektě. Týraní členové jsou stejné jako členové v soft-sektách: brání svou sektu za každou cenu - z víry, ze strachu, ze zoufalství a hlavně proto, aby se vyhnuli dalším trestům. A tuhle praxi jsem měl brzy poznat ještě blíž…
