Článek
Trávím osamělý večer, zatímco můj kamarád je na nebezpečné misi za sektami. Poslouchám hudbu a vzpomínám na nejděsivější zážitky, co jsem za poslední rok zažil. A moje myšlenky se znovu vrací ke Dvanácti kmenům.
Už jsem vám o té sektě říkal. Ale nevysvětlil jsem vám, co doopravdy s dětmi dělali. Hovoří o tom nejen záznamy FBI, ale také svědectví mnoha členů a samotné uniklé materiály této sekty. Pomocí psychického a fyzického trýznění se pokoušeli vychovat děti, které nebudou mít žádné vlastní já. Žádné ego. A to brali jako něco skvělého.
Co však obvykle neříkají je i to, v jak radikální rovině se tohle učení neslo před německým zásahem proti této sektě. Jeden z nejhorších rituálů se nazýval „rány Jašuovy“ a šlo o speciální přechodový rituál, kterým se chlapec stával mužem. Byl tři dny o hladu a žízni, načež byl několik hodin bičován prutem. Dospělí členové komunity se na tomto rituálu podíleli, protože jak sami účastníci říkají: Je opravdu náročné bít dítě tolik hodin v kuse. Ta myšlenka dobře ukazuje povahu této sekty.
Dospělí se střídali v bití tak dlouho, dokud se na těle chlapce neobjevilo „Jašuovo (Ježíšovo) znamení“ - velký modrý flek způsobený týráním . Tímto znamením byl chlapec očištěn, stal se mužem a stvrdil sektě svou věrnost. Za poslední rok jsem kontaktoval několik lidí, kteří se s touhle praktikou setkali, a pro klid vašeho svědomí raději nebudu psát víc. Stačí snad jen to, že podobně chorých tajemství má sekta 12 kmenů více.
Věděl jsem, že musím konat. Ale jak? Odborníci z UK tuhle sektu bránili a tvrdili, že se tam týrání neděje. Přitom mi sami řekli, že v těch sklepeních na bití dětí nikdy nebyli. Ale zda jim to mám věřit, netuším. Každopádně bylo zřejmé, že musím přinést důkaz. A tím mohla být pouze videonahrávka bití. Zní to jako nemožný kousek, ale třeba německému novináři Wolframu Kuhnigkovi se to povedlo. Infiltroval se do sekty a několik týdnů tam strávil otrockou prací. Jenže pak si jeden z členů všiml jeho speciálních brýlí (uzpůsobených na nahrávání) a Wolfram musel utéct. Trvalo mu mnoho dalších měsíců, než ho zoufalství a myšlenka na týrané děti donutila k riskantní volbě: pokusí se do sekty vrátit. Tušil, že ho možná hned vyženou, ale po několika minutách přemlouvání je přesvědčil, aby ho tam znovu pustili. Dávali si na něj však pozor. I tak se mu jednoho odpoledne podařilo na několik minut uniknout pozornosti členů a umístit do dvou sklepních prostor kamery. Byly tam na pouhých 24 hodin a byly to pouze 2 místnosti. Takových místností přitom bylo ve vesnici mnoho a bití bylo prováděno i v jednotlivých domech. I tak se na nahrávce objevilo několik desítek záznamů s týráním dětí. Část záběrů odvysílala televize, ale kvůli žalobám byla nucena většinu reportáže smazat. Já však získal plnou verzi od samotného novináře pro vaše užití. Pokud umíte německy, budete mít hororovou noc.
Po zhlédnutí reportáže bylo zřejmé, že se musím pokusit o něco podobného. Ale znovu se objevila otázka: jak? Sekta si od té doby dávala mnohem větší pozor. Dříve měli schody do sklepních prostor přímo v hlavní místnosti, kde tancovali s návštěvníky a večeřeli. Po policejním zásahu se však rozhodli své domy přebudovat. Jelikož jsem hlavní sál (určený k tancování a jezení) navštívil, věděl jsem, že tam sklepení není. Také jsem viděl, že jsou děti odváděny pryč. Po několika týdnech pátrání jsem pochopil, že jsou odváděny přímo do domu Aleše Heulera, českého vůdce této sekty. Do hlavního domu tedy nebylo možné se dostat. Zvažoval jsem jiné alternativy.
Odjel jsem s kamarádem do Skalné, kde má tato sekta další komunitu. Kromě hlavní čtyřpatrové budovy s týrací místností ve sklepě tam mají také další domy a jednu farmářskou lokalitu. Ta však byla úzkostlivě střežena. Věděl jsem, že někde na této farmě mají další sál a další sklepní prostory. Ale jak se tam dostat?
Svou farmu vybudovali u lesa na česko-německé hranici. Právě přes tento les pašují děti z Německa, jelikož hned na druhém konci lesa leží vesnice s jejich usedlostí. Lesem vedla řada stezek a kromě samotných farem na obou koncích byl pozemek veřejný. A tak jsem se tam rozhodl jít. Skryli jsme se s autem na okraji lesa. Kamarád zůstal ve voze, zatímco já jsem vyrazil na cestu. Podle Google map jsem se cestami dostal až na okraj jejich usedlosti. Mezitím začalo pršet. Přišlo mi to jako schválnost osudu, ale později mi došlo, že to bylo štěstí. Déšť totiž skryl zvuky, co jsem při chůzi natropil.
Byl páteční večer a kmeny slavily sabat. Došel jsem k jedné z jejich budek na dříví. Ozval se zvuk hlasité trubky, která mě trochu vyděsila. Znělo to, jako by mě spatřili a vyslali varovný signál ostatním. Jenže se jednalo o pouhé svolání k sabatu. Skrčil jsem se v křoví a pozoroval, jak se ze všech budov i aut loudají lidé směrem do hlavního sálu. Stále pršelo, ale já musel být půl hodiny skrytý v křoví. Pak jsem si všiml, že nějaká žena vyvedla ven dítě. Byla to malá holčička a maminka se na ní mračila. Tahala ji za ruku do karavanu postaveného na okraji farmy.
Teď nebo nikdy! Lehl jsem si na břicho a začal se plazit promáčenými borůvkami a spadaným jehličím. Nikdo mě nesměl vidět. Podle mapy jsem se stále nacházel na veřejném území. Sekta si postavila ten karavan na veřejném pozemku, což bylo pro mě ideální. Byla to vzdálenost pouhých 30 metrů. Plazil jsem se jako zběsilý. Zastavil jsem se teprve u posledního stromu, abych se nadechl. Zevnitř se ozývaly zvuky. Urychleně jsem se doplazil pod karavan a spustil nahrávání. Teprve z této blízkosti bylo slyšet detaily hovoru. Maminka se zlobila. Chlapec (zdálky vypadal jako holčička) zapomněl jít na záchod a teď kvůli tomu museli odejít ze sabatu. K mému zklamání jsem se nacházel pod záchody s mobilní koupelnou. Připadal jsem si jako hlupák. Ale pak ho maminka upozornila, že bude potrestán. Vylezli z karavanu (bylo jen štěstí, že si mě nevšimli) a k mému údivu nezamířili do hlavního sálu. Místo toho stočili své kroky k jedné ze šedých budov se sklopenou střechou. Byl tam boční vchod a pokud jsem jako naprostý laik mohl soudit, vypadalo to, že tam vedou nějaké schody do podzemí.
Nějakou chvíli mi trvalo, než jsem se zpoza karavanu vysoukal a přelezl na druhou stranu farmy. Tam jsem strávil další hodinu v dešti, abych si potvrdil, že jsou děti odváděny právě do mnou podezřívané budovy. A opravdu - dospělí odcházeli s dětmi vždy na jedno konkrétní místo, zatímco na záchod, pro jídlo nebo hudební náčiní chodili jinam. Děti se vzpíraly, když tam šly, a byly skleslé a apatické, když odtamtud odcházeli. Konečně jsem věděl, kde se nachází sklep na týrání děti.
Promočený a znavený jsem se vrátil lesem k autu. Můj kamarád tam mezitím usnul, ale hned, jak mě spatřil, probudil se k plnému vědomí. „Tak co? Úspěch?“ Sevřel se mi žaludek. Když jsem se nad tím zamyslel, nezjistil jsem vlastně nic. Teda kromě polohy té místnosti. Ale neměl jsem žádný plán na to, jak se dovnitř dostat, ani jak odtamtud pořídit záběry. „Spíš ne. Zjistil jsem, kde je ten sklep, ale nemůžu se tam dostat. Jsme ve slepé uličce.“ Byl jsem tehdy docela na dně. Můj kamarád se však usmál a řekl: „Tak to je přece skvělý, žes to objevil! To je přece první krok. A snad jsi nečekal, že všechno vyluštíš hned napoprvý?“ Zakroutil jsem hlavou. „To ne…“
„Tak vidíš,“ zahlásil znovu kamarád a nastartoval auto. „Bude to nějakou dobu trvat. Ale nakonec to zvládneš. Protože ty si jdeš za svým stůj co stůj. A uděláš pro ty děti všechno.“
A tak jsem nakonec odjížděl s pocitem, že to nebylo možná úplně zbytečné. Trvalo rok, než jsem se vám s tím mohl svěřit. Ale byla to jen první z mnoha cest k Dvanácti kmenům - vstříc odhalení jejich strašlivého tajemství.
Někdy jsem dlouho do noci vzhůru a nemůžu spát. Myslím na všechny ty děti, co ve Dvanácti kmenech drží. A na to, že jejich sekta každým dnem roste. Myslím na to, jak bezradná je policie i úřady, a jak je za nos vodí tzv. odborníci. Už se mi párkrát stalo, že jsem propadl beznaději a řekli si, že toho nechám. Jenže se pokaždé objevil další příběh, další člověk, co mi napsal svoje hrůzné svědectví, a já stejně jako Wolfram Kuhnigk musel sebrat veškerou svou odvahu, abych tu situaci zvládl a dovedl do zdárného konce.
