Článek
Seznámili jsme se přes internet. Našel jsem starý článek, kde s ním byl rozhovor, a rozhodl jsem se mu napsat. Odpověď přišla během jednoho nebo dvou dnů. Prý se se mnou rád setká. První sraz jsme dohodli ve vegetariánské restauraci Haré Krišna (nic lepšího nás nenapadlo). Dušan byl postarší muž s vousem, který působil uvolněným a pozitivním dojmem. Nebylo na něm vůbec znát, že strávil 20 let v celibátní sektě, která ho připravila o rodinu i svobodu.
Vyprávěl mi svůj příběh a dostal jsem dokonce knihu, kterou o svém životě v sektě napsal. Jmenovala se Se slonem na zádech a její název odkazoval na jedno z učení Sri Chinmoy. Velký guru vždy nabádal žáky, aby neměli děti, protože by se pak naplno nemohli věnovat jemu. Pokud už nějaké děti (nebo manžely/manželky) měli, museli k nim zaujmout neutrální vztah a v podstatě se jim věnovat jen v minimální míře. Ale nejlepší, jak říkal guru, bylo břemeno odhodit.
Dušan mu tehdy věřil. Odhodil své břímě (manželku a dítě), aby mohl plně sloužit guruovu Světlu. Netušil, že jeho idealizovaný vůdce je nejen šarlatán a podvodník, ale také sexuální zneužívatel žen. Vše, co si o svém vůdci myslel, bylo falešné, a tak nakonec odešel.
Díky Dušanovi jsem poznal celou řadu dalších exčlenů. Sri Chinmoy byla první z východních sekt, kterým jsem se začal v rámci boje proti sektám více věnovat. Viděl jsem na učení mnoho pozitiv, ale všechno jako by bylo svázáno fanatickými pravidly a učením vrchního gurua. Zákaz citových vazeb mezi členy byl nezdravý rys, který jsem určitě nemohl podporovat. Stejně tak rozbíjení rodin a další problematické aspekty učení.
Od Dušana jsem se dozvěděl, že Sri Chinmoy kdysi v Praze postavil svou sochu. Dostal ji tam podvodem, jelikož oklamali Medu Mládkovou, ředitelku muzea Kampa, a nabídli jí „sochu Buddhy“. Meda nadšeně souhlasila a samozřejmě vůbec netušila, že místo starověkého Buddhy dostane podobiznu gurua Sri Chinmoye. Socha byla nazvána „Meditující mnich“ a stala se hlavním propagačním nástrojem této sekty v ČR. Vůdcova socha na Kampě jako by legitimizovala všechno, co v této zemi dělali.
Bylo mi jasné, že se s tím musí něco dělat. Začít kampaň proti praktikám sekty Sri Chinmoy byla jedna věc, ale já věděl, že pouhé blábolení věc nevyřeší. Tuhle sektu bylo nutné porazit lidsky - symbolicky. Bylo nutné odstranit tu sochu a tím ukázat, že éra této sekty v Praze končí. A tak jsme začali hledat řešení.
Možnost jakéhokoliv poškození sochy jsme hned na začátku odmítli. Nechtěli jsme se prezentovat jako vandalové. Bylo zapotřebí dotlačit Muzeum Kampa k tomu, aby tu sochu stáhlo samo. To však nebyl nejsnadnější úkol.
Začali jsme na sochu upozornňovat - v médiích, na sociálních sítích i v odborných kruzích. Vznikl krátký dokumentární film na České televizi. Zároveň jsme začali problém řešit i na správní a úřední úrovni, kde to bylo ze začátku hodně pomalé a nejisté. Podařilo se nám však během půl roku vytvořit takový tlak, že se Muzeum Kampa na konci roku 2023 konečně rozhodla, že sochu odstraní.
Jednoho krásného prosincového dne jsme šli okolo řeky a socha tam najednou nebyla. Byl to takový malý zázrak - nic velkého, nic slavného, ale malé symbolické vítězství, které nám dalo na vědomí jasnou věc: že naše taktika může fungovat. Pomocí médií jsme upozornili na další problematické projekty sekty Sri Chinmoy, třeba tzv. Peace Run, v rámci něhož sekta jezdí do velkých měst a pořádá tam „běhy míru“. To, že jsou tyto běhy plné podobizen gurua a že se tam zpívají jeho písně, je asi jasné. Slouží to jako reklama a nábor zároveň.
Díky Peace Runu jsem si uvědomil další problém sekt. Mnohé skupiny totiž organizovaly sportovní akce, které samy o sobě nebyly špatné, protože přiváděly lidi ke zdravému pohybu. Zároveň však tyto akce sloužily k sebepropagaci sekty a podpoře jejího mediálního a společenského vlivu. Byl to problém, který neměl snadné řešení.
A tehdy mi poprvé došlo, že některé (extrémně nebezpečné) sekty musím veřejně odhalit, přivést k zodpovědnosti a rozložit, ale u jiných se tato taktika nevyplácí. U sekty typu Sri Chinmoy je mnohem lepší vynaložit veřejný tlak na organizaci, aby reformovala svoje rysy a proměnila se k lepšímu. Zní to skoro bláznivě, že? Sekta, co se změní k lepšímu. Jenže to je přirozený proces. Sekta se mění a vyvíjí, a buď se radikalizuje, stagnuje nebo se modernizuje.
Byla to bláhová naděje a navíc dost riskantní. Vzpomněl jsem si na své učitele, jak se pokoušeli uplatňovat stejný přístup a propadli mu natolik, že obhajovali i únosy a týrání dětí. To se mi nikdy nesmělo stát. Ale zároveň jsem se nesměl stát inkvizitorem, který bude pronásledovat sekty a snažit se je zničit. Musel jsem být obojí - zlý i hodný polda, lovec sekt i člověk, který má pro členy sekt pochopení.
Balancovat na té linii není snadné, ale snažím se, jak to jen jde. A tenhle blog je pokusem ukázat vám, zda mi tenhle přístup vyšel nebo se ukázal být mylným. V obou případech jsem však z kauzy Sri Chinmoy vyšel obohacen - získal jsem přítele, který mi nejen rozuměl, ale který sám zažil psychický teror a manipulaci sekt a dokázal se proti nim vzbouřit. Dušanům příběh mi dal odvahu. Snad ji dá i vám.
