Článek
Na prahu devátého století, v době, kdy Evropa oscilovala mezi řádem křesťanských tradic a chaosem nově vznikajících národů, se zrodil epochální příběh dvou bratří ze Soluně. Konstantin, později známý jako Cyril, a jeho starší bratr Metoděj se stali kulturními reformátory, jejichž odkaz se dotýká samých kořenů naší jazykové a duchovní identity.
Jejich misie započala žádosti Rostislava adresovanou byzantskému císaři Michaelovi III. Velkomoravský kníže žádal o vyslání misionářů schopných kázat v jazyce srozumitelném místnímu lidu. V kontextu mocenského soupeření mezi Franky a Byzancí měla byzantská misie i diplomatický rozměr. Tento požadavek znamenal pokus o odtržení od západní latinské církevní sféry vlivu.
Jazyk se stal nejen nástrojem evangelizace, ale také symbolem kulturní identity a nástrojem autonomie. V době, kdy moc a slovo byly nerozlučně spjaty, představovala tato misie čin, který měl sílu přepsat nejen liturgii, ale především politickou mapu střední Evropy.
Hlaholice: písmo s duchovním a kulturním rozměrem
Konstantin vytvořil nové písmo – hlaholici – abecedu s vizuálně jedinečnými znaky a duchovním rozměrem. Každé písmeno neslo význam i symboliku. Například první znaky tvoří akrostich: „az buki vědi glagoli dobro jest život žělě zemlja…“ – tedy „Já, jenž znám písmena, pravím: dobře jest žít na zemi.“
Zavedení bohoslužby v lidovém jazyce bylo na tehdejší dobu zcela výjimečné. Hlaholice sama vznikla jako kulturní most – v jejímž tvarosloví se odrážely prvky řecké minuskuly a hebrejských znaků, což jí dodávalo sjednocující vizuální charakter.
S pomocí Metoděje byly do staroslověnštiny přeloženy evangelia, žalmy a liturgické texty. Tento krok zpřístupnil víru především těm, kdo neovládali latinu – otevřel cestu k duchovnímu a kulturnímu rozvoji všem obyvatelům Velké Moravy.
Konflikt se Západem a cesta do Říma
Misie Cyrila a Metoděje vyvolala silný odpor u franské církve, která vnímala slovanskou liturgii jako ohrožení své autority. Oba bratři byli povoláni do Říma, kde čelili obvinění z hereze. Papež Hadrián II. však jejich liturgický jazyk uznal. Tato výjimka potvrzovala napětí mezi oficiální jazykovou doktrínou a místní praxí.
Po Cyrilově smrti roku 869 pokračoval Metoděj v misii jako moravský arcibiskup. I přes opakovaný tlak latinské církve hájil slovanskou liturgii až do své smrti. Jeho žáci byli později vyhnáni, našli však útočiště v Bulharsku, kde jejich práce vedla k vytvoření cyrilice – písma, které se rozšířilo po slovanském světě a slouží dodnes stovkám milionů lidí.
Sláva a ticho Velehradu
Na mapě českých duchovních i kulturních dějin je Velehrad místem s hlubokou vrstvou paměti. Každoroční poutě sem přivádějí nejen věřící, ale také ty, kteří touží po symbolickém dialogu s odkazem Cyrila a Metoděje. Ačkoliv 5. červenec není historickým datem příchodu bratří na Velkou Moravu, stal se dnem, kdy se jejich odkaz připomíná. V období národního obrození byl tento svátek zvolen jako symbol duchovní a kulturní kontinuity.
V roce 1985, při příležitosti 1100. výročí úmrtí Metoděje, se Velehrad stal dějištěm jedinečného shromáždění. Přes policejní zákazy dorazily desetitisíce lidí, aby v tichém protestu vyjádřily věrnost odkazu, který totalita nedokázala umlčet. Klášterní zahrady a staré fresky se staly pozadím pro liturgii paměti, která se zapsala hluboko do kolektivního vědomí.
Dnes je Velehrad nejen poutním místem, ale i živým centrem kulturní paměti. Je to prostor, kde se minulost prolíná se současností – v kameni, který nese stopy modliteb, v tónech liturgií, ale také v tichu mezi slovy. Místo, kde se jazyk, víra a dějiny setkávají v jednom neviditelném časoprostoru.
Co šeptá hlaholice dnes?
Kdyby hlaholice mohla dýchat, její dech by byl tichý a hluboký jako krypta pod chrámem. A kdyby mluvila, tak by pouze šepotala, protože skutečně hluboké věci se nevykřikují. Možná právě tímto jazykem psali bratři ze Soluně – jazykem, který se nevnucuje, ale v šepotu písmen přetrvává dodnes.
Dnes může hlaholice působit jako záhadný ornament ve starých muzeích nebo na stránkách učebnic. Ale pod svým povrchem skrývá kód, jehož prostřednictvím k nám promlouvá především jiný způsob myšlení – pomalejší, obraznější a hlubší.
Tento prastarý systém písma není jen záznamem jazyka. Je to rytmus, ornament i modlitba. V jeho znacích se zrcadlí jak duchovní obsah, tak vizuální i estetické sdělení. Představme si ji jako fyzický objekt – pergamen vonící pryskyřicí a kadidlem. Barevný inkoust vybledlý staletími. Znaky, které se vlní po stránkách jako stíny z vitráží.
Hlaholice propojuje slovo a obraz, čímž vytváří vizuální jazyk, který překračuje čas i prostor. Dnes se vrací do zájmu lingvistů, typografů, výtvarníků i historiků. V Chorvatsku je glagolice považována za národní kulturní dědictví, v pravoslavném prostředí zůstává součástí liturgie. A pro některé tvůrce představuje návrat ke kořenům – způsob, jak se dotknout hloubky jazyka, který není jen nástrojem, ale i krajinou.
Hlaholice je písmo, které neřve. Šeptá. Vede k zamyšlení. A možná právě proto má co říct i dnes – v době, kdy se komunikace zrychluje a slovo ztrácí váhu. Je výzvou k zastavení, k přečtení i toho, co není vysloveno.
Použité zdroje
• Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001.
• Václav Blažek: Písmo a jazyk u Slovanů. Brno: Masarykova univerzita, 2017.
• František Dvorník: The Slavs: Their Early History and Civilization. Boston: American Academy of Arts and Sciences, 1956.
• Jan Royt: Zrození obraznosti: Studie z dějin středověkého umění. Praha: Karolinum, 2019.
• Ivana Bozděchová (ed.): Paměť písma: Glagolice ve střední Evropě. Praha: Filozofická fakulta UK, 2018.
