Článek
V rozhovoru mluví o blížícím se světovém šampionátu, současném rozpoložení národního týmu i proměnách, kterými od svého vzniku v roce 2023 prošla nejlepší ženská hokejová liga světa. Zkušenosti ze zahraničí zároveň promítá do svého pohledu na to, kam by se měl posouvat ženský hokej v Česku: „Cílem je, aby dnešní holčičky nemusely prožívat to, co jsme musely prožívat my,“ říká.
Na mistrovství světa vás ve skupině čeká Rakousko, Švýcarsko, Německo a USA. Jak se Vám takový los zamlouvá?
Typově se jedná o trošku jinou skupinu než v předchozích letech, ale na lehkou váhu samozřejmě nikoho brát nebudeme. K papírově slabším soupeřům budeme přistupovat stejně jako k Americe. Třeba i takové Rakušanky se po postupu mezi elitu jistě budou chtít ukázat, takže rozhodně nesmíme podcenit ani je.
Dříve byly týmy v základní fázi mistrovství světa rozdělené do dvou skupin podle výkonnosti, přičemž ze silnější skupiny postupovaly do čtvrtfinále všechny týmy a ze slabší pouze tři nejlepší. Letos budou obě základní skupiny rovnocenné. Vnímáte tuto změnu pozitivně, nebo se Vám původní formát zdál atraktivnější?
Tuto změnu vnímám jedině pozitivně a myslím, že je to pro všechny zúčastněné férové řešení. Navíc bude zajímavé sledovat, jak budou USA a Kanada přistupovat k zápasům s méně favorizovanými soupeři, s nimiž se dříve běžně neutkávaly.
V posledních zápasech Women's Euro Hockey Tour jsme několikrát viděli podobný obrázek: Český tým měl herní převahu, dokázal si vytvářet šance, ale chyběly góly. Čím si vysvětlujete, že se dobrý herní projev zatím nedaří přetavit ve větší produktivitu?
Je pravda, že se nám od začátku sezony střelecky nedaří. Máme sice k dispozici mnoho hráček, které jsou schopné góly dávat a na něž je v této souvislosti kladen ten vůbec největší tlak, ale není to jen o nich. Nemůžeme se spoléhat na individuality, jelikož gól může dát každá z nás. Jak se říká, bez střelby zápas vyhrát nelze, a navíc je třeba si uvědomit, že dnes jsou již všechny brankářky velmi kvalitní, a tak už zkrátka nestačí jen tak puk plácnout do brány a doufat, že to tam padne. Dalším problémem je, že nám nyní chybí víra v sebe sama a v to, že dokážeme přehrát a porazit jakéhokoliv soupeře. Myslím, že o tom až moc přemýšlíme. Samozřejmě není špatné si celou situaci rozebrat a něco si z ní vzít, ale pokud nad tím budeme neustále hloubat, bude to jen horší.
Před mistrovstvím světa Vás čeká ještě poslední turnaj Euro Hockey Tour. Pokud pomineme již zmíněnou produktivitu, na čem dalším podle Vás potřebuje tým před šampionátem nejvíce zapracovat a co bude na tomto turnaji hlavním cílem?
Chceme se prezentovat agresivním a rychlým hokejem, jehož základem bude kvalitní defenziva s tím, že se obránkyně budou více zapojovat i do ofenzivní činnosti a do útoku budeme postupovat v pěti lidech. Na to by měla navazovat kombinace a zakončení. Musím říct, že naším dalším kamenem úrazu je i to, že se některé akce snažíme zbytečně vyšperkovat, i když by bylo mnohem efektivnější hru zjednodušit a místo mnohdy zbytečných přihrávek zkusit střílet. V dnešní době vykazují už všechny týmy určitou kvalitu a na hezký hokej zkrátka není tolik prostoru.
Měla jste to štěstí být u zrodu profesionální kanadsko-americké ženské hokejové ligy PWHL, která si kladla za cíl sjednotit severoamerické profesionální soutěže a nahradit je jednou ucelenou ligou po vzoru mužské NHL. PWHL teď vstupuje už do čtvrté sezony. Mohla byste popsat, jak se liga během těch několika let proměnila?
Začínaly jsme v šesti týmech, třech kanadských a třech amerických, ale minulou sezonu odehrálo už osm týmů a od nového ročníku jich bude v PWHL působit dokonce dvanáct. Letošními nováčky budou San Jose, Las Vegas, Detroit a Hamilton, což jsou podle mého názoru velmi zajímavé destinace. Kromě toho roste i zájem veřejnosti. Zdá se mi, že obě země ženským hokejem žijí. Většina celků hraje své zápasy v NHL arénách, které bývají ze tří čtvrtin vyprodané. Hráčky navíc ve městech poznávají fanoušci a výborně funguje také společná propagace s NHL. S každou další sezonou se soutěž navíc zkvalitňuje i herně, k čemuž přispívají především nové hráčky, které přicházejí z univerzitních lig. Celkově se tedy dá říct, že se soutěž rok od roku posouvá, i když je stále potřeba doladit některé detaily, konkrétně třeba otázku víz.
Myslíte, že je dvanáct týmů definitivní číslo, nebo se mapa PWHL bude ještě v budoucnu rozšiřovat?
Řekla bych, že v následujících dvou až třech letech se počet týmů dál navyšovat nebude. Kvůli poslednímu rozšíření musel být zaveden systém dvou konferencí, východní a západní, a nemyslím, že by se na tom v dohledné době něco měnilo. Někdy v budoucnu ale k dalším změnám pravděpodobně dojde.
Zažila jste rovněž první rozšiřovací draft, po němž jste se z Ottawy poněkud nečekaně přesunula do Seattlu. Jak s odstupem hodnotíte tuto změnu a co Vám přestup do nového týmu přinesl?
Můžu říct, že tu jsem spokojená, i když jsem s přestupem původně vůbec nepočítala. Neměla jsem žádnou indicii, že by o mě Seattle stál, takže to byl tak trochu šok. Když jsem tehdy poslouchala přenos z draftu a uslyšela jsem jméno své tehdejší spoluhráčky, tak jsem si myslela, že jsem z toho venku, protože nebylo příliš pravděpodobné, že by z jednoho týmu odešlo více hráček, ale stalo se. V Ottawě se mi líbilo, takže jsem z toho nebyla úplně nadšená, ale po prvním dni v Seattlu jsem musela uznat, že si nemůžu na nic stěžovat. Tým sice vznikal narychlo a vše bylo šité horkou jehlou, takže nějakou dobu trvalo, než se vše stabilizovalo a než nám bylo poskytnuto adekvátní zázemí, ale teď jsem tu šťastná. Byl o mě zájem i odjinud, ale slíbila jsem, že jinde nepodepíšu a že zůstanu tady.
Kanada a USA jsou v ženském hokeji světovými lídry. Ačkoliv je někdy obtížné převést severoamerické koncepty do českých reálií, v čem se podle Vás Česká republika ve výchově hokejistek a v přístupu k nim může inspirovat?
Je velmi složité něco vypíchnout. Jak všichni víme, svět se točí kolem financí a ani ženský hokej bez nich fungovat nemůže. Český hokejový svaz se snaží holky podporovat prostřednictvím různých projektů. Výbornou práci v tomto směru odvádí především Tereza Sadilová a Markéta Mlíkovská, které za rozvoj českého ženského hokeje bojují ze všech sil. Jak ale říkám, bez peněz, kvalitních tréninků, zázemí a realizáku Švédsko či Švýcarsko napodobíme jen těžko. Pokud se na celou situaci podívám z osobního hlediska, tak mi taky dochází, že jsem už čtrnáctou sezonu pryč, každý půlrok trávím v jiném bytě a opouštět rodinu je pro mě čím dál těžší. Proto jsem si jistá, že by hokejistky ocenily, kdyby tu vznikla kvalitní liga, a jsem přesvědčená, že by k jejímu rozvoji mnoho hráček přispělo třeba tím, že by kariéru dohrávaly v Česku a pak by se věnovaly trénování.
S postupným růstem ženského hokeje se mění také zájem veřejnosti a médií. Jak se během Vaší kariéry proměnila mediální pozornost věnovaná ženskému hokeji? Vnímáte dnes ze strany médií výrazně větší zájem než v době, kdy jste začínala?
Ano, zájem se za ty roky jednoznačně zvýšil. Zlom nastal zhruba před pěti lety, kdy jsme se kvalifikovaly na olympiádu, po níž následovaly naše bronzové úspěchy na mistrovství světa. Ženský hokej se od té doby těší mnohem větší pozornosti a ke zviditelnění přispívá i sám svaz a projekty, které pořádá. Mám velkou radost z toho, že se o hokej zajímá stále více malých holčiček a že je na této cestě mohou doprovázet jejich ženské vzory. Když jsem s hokejem začínala já, tak jsem pomalu ani nevěděla, že ženský hokej existuje, a už vůbec jsem netušila, kdo hraje za ženskou reprezentaci.
Kvůli angažmá v zahraničí jste musela předčasně odejít ze střední školy. Po letech jste se ale ke studiu vrátila a nedávno úspěšně odmaturovala. Co Vás přesvědčilo, že chcete školu nakonec dokončit?
Když je vám sedmnáct, tak nad tím tolik nepřemýšlíte a docela se vám uleví, když můžete odejít hrát hokej do ciziny a věnovat se místo školy tomu, co skutečně milujete. Postupem času jsem si ale uvědomila, že se ve sportovní kariéře může přihodit cokoliv, a bez maturity a praxe se případné zaměstnání hledá těžko. Před pěti lety jsem tak uznala, že nastal ten nejvyšší čas, a s pomocí spoluhráčky jsem se přihlásila na střední školu, která studentům umožňuje distanční studium. Sice jsem musela začít od prváku a znovu se učit věci, které jsem dávno zapomněla, ale ve výsledku to za to stálo. Když teď vidím mladé lidi, kteří jsou krůček od složení maturity, ale rozhodnou se upřednostnit sportovní kariéru, snažím se jim to vždy rozmluvit a přesvědčit je, aby maturitu přece jen složili.
Patříte ke generaci, která český ženský hokej posunula na historicky nejvyšší úroveň, a sama se dnes věnujete také mladým hokejistkám. Jak důležité pro Vás je předávat své zkušenosti dál a přispívat k tomu, aby na úspěchy Vaší generace mohly navázat i ty další?
Cílem je, aby dnešní holčičky nemusely prožívat to, co jsme musely prožívat my. My jsme byly téměř neviditelné, začínaly jsme od nuly a zkrátka jsme neměly zrovna ty nejlepší podmínky. Zároveň bych byla ráda, aby má generace předala dalšímu pokolení český ženský hokej na vrcholu, tedy ne v současném stavu, ale v pozici, v níž byl pár let zpátky. Poté bude důležité, aby co nejvíce z nás u hokeje zůstalo, předávalo své zkušenosti a rady dál a provázelo malé hokejistky na jejich cestě. Já osobně jsem nyní spolu s Michaelou Hesovou součástí projektu, který pomáhá mladým talentům dostat se na střední a vysoké školy v Kanadě a USA, aby mohly skloubit studium se sportem. Samozřejmě by ale bylo ideální, kdyby tato možnost existovala i v České republice.
Redaktorka: Terezie Šenkyříková
