Článek
Další pamětnice říká: „Pocházím z jižních Čech. Můj tatínek ze židovské rodiny, moje maminka z nežidovské, ale když si vzala tatínka, přestoupila na židovskou víru…“
Když se manželství stane otázkou rasy
Ještě v 19. století bylo něco jako „smíšené manželství“ spíš společenské faux pas než politická věc. Jenže s nástupem občanských sňatků a sekularizace se svět začal míchat.
Židé se asimilovali, křesťané přestávali řešit původ, a tak vznikaly rodiny, které spojovala obyčejná lidskost. Láska bez podmínek a zkoumání víry.
Až do chvíle, kdy přišla ideologie, která to zakázala.
Počet smíšených manželství rostl až do konce 30. let — a pak se zlomil. Láska přestala být soukromá záležitost. Stala se otázkou „rasové čistoty“.
Vše záleželo na zápisu v matriční knize
V Protektorátu bylo důležité, kolik máš židovských prarodičů. Dva znamenali „míšenec prvního stupně“. Jeden — „míšenec druhého stupně“. Rozhodoval původ.
Pro děti ze smíšených manželství to znamenalo absurdní životní loterii.
Pokud byly vedené v židovské matrice nebo zapsané jako členové židovské obce, čekal je transport do Terezína, pracovního koncentračního tábora, po dosažení čtrnácti let.
Některé tam zůstaly natolik dlouho, aby mohly přežít. Některé byly transportovány do vyhlazovacích táborů.
Pokud nebyly uvedeny jako Židé nebo členové židovské obce — mohly zůstat doma.
Jedna rodina se nedokázala dohodnout, jak děti zapsat. Dcery skončily v židovské matrice, syna pokřtili.
Dcery byly transportovány do Terezína, bratr mohl zůstat doma a navštěvovat gymnázium.
Když původ změní celý život
Úřady v roce 1941 začaly vytvářet seznamy všech, kdo měli „židovskou krev“. Nešlo pouze o čistě židovské zaměstnance — ale i o míšence, jejich manžele a příbuzné.
Ztráta práce byla jistá. Stejně jako společenská izolace.
Školy? Pro míšence 1. stupně se zavřely úplně. Druhý stupeň mohl pokračovat — pokud bylo „volno“.
Židovská obec zřídila aspoň útulky, kam mohly děti docházet. Ale učit se tam nesmělo.
Režim začal rozvody přímo podporovat
Cílem bylo „očistit“ nežidovské manžele.
Někteří to udělali jen papírově — formálně rozvedení, v reálu spolu dál žili. Jiní to brali jako jedinou šanci zachránit děti.
„Rodiče se rozvedli. Přišli domů a prostě to oznámili. My jsme začaly brečet. Nerozuměly jsme tomu.“ vzpomíná jedna z pamětnic.
Jiná žena vypráví:
„Máma tvrdila, že její společenské postavení jí brání rozvodu, takže s tátou žili potají u babičky.“
Rozvod mohl zachránit – nebo zabít. Nikdo nevěděl, co zrovna platí.
Maminka herce Miloše Kopeckého měla skončit v Terezíně. Ale rozvodem byla již zcela jistě odsouzena k smrti - byla transportována rovnou do Osvětimi. Vyhlazovacího tábora.
Kdo se odmítl rozvést, riskoval všechno
Od roku 1943 začali být míšenci a jejich partneři posíláni do pracovních táborů.
Jeden z nich, pražský Hagibor, byl původně hřištěm. Pak přišla gestapo, ploty a baráky.
„Gestapo otce přemlouvalo, aby se rozvedl. Neudělal to, i když věděl, že kvůli tomu skončí v koncentráku“ říká pamětnice.
Další vzpomínka:
„Když maminku odvezli do Terezína, bratra poslali do Klettendorfu a otce taky. Já zůstala sama, než se mě ujali sousedé.“
Míšenci starší čtrnácti let museli do Terezína.
„V Holešovicích nás naložili do vlaku. Bylo to první z transportů míšenců,“ vypráví žena, které tehdy bylo třicet.
Jiná říká: „Esesák přišel a řekl: Doprovod ven. Rodiče plakali. Mně bylo čtrnáct. V Terezíně jsme byli ubytováni ve Veletržním paláci.“
Děti, které často ani nevěděly, že jsou Židé, se staly pouhými čísly.
Život míšenců v Terezíně
Míšenci měli v Terezíně výjimky.
Mohli dostávat balíky, často od nežidovských rodičů, a právě ty jim zachránily život. Mísily se víry, zvyky, celé odlišné světy.
„Děvčata si postavila malý vánoční stromek. Byly zvyklé slavit Vánoce. Přišel Willy Groag, velký sionista, a rozčílil se — mrštil stromkem o zem.“
Tohle byl Terezín.
Z více než 3 650 deportovaných míšenců většina přežila. Na rozdíl od mnoha jiných se měli ke komu vrátit. Rodiny, které se nerozpadly. Domy, které ještě stály.
Jak se ale dá znovu věřit světu, který tě už jednou posuzoval podle původu?
Děti dvou světů přežily díky neústupnosti, náhodě a lásce. Byly mezi dvěma světy, napůl údajně bezcenní, napůl občané.
Ale my víme, že byly lidé. Prostě lidé.
A to se, navzdory všem pokusům o vymazání, ukázalo být silnější než jakékoliv rasové předsudky.
Zdroje:
