Článek
Podle aktuálního poselství z akademických výšin (ombudsmanky Univerzity Karlovy, Kateřiny Šámalové) totiž učitelé považují prváky za lovný revír, vztahy mezi vyučujícími a studenty jsou často ničivé, ale zakázat je by byla „cesta do pekel“.
A to bychom přece nechtěli. Peklo je přece plné zákazů, pravidel a odpovědnosti – zatímco univerzita má být svobodný prostor. Svobodný hlavně pro ty, kteří mají moc, zjevně.
Z amerických slátanin, z jejich romantizace toxických vztahů, jsme se už dozvěděli, že vztah učitele a žáka, šéfa a mladičké pracovnice apod., zkrátka vztah starší, nadřazené osoby a mladší, submisivní osoby, je přece tak romantický.
Realita?
Obhajování či rovnou adorace nezdravých, až toxických vztahů. Ve vztahu má být rovnost, nikoliv nadřazenost a podřízenost.
Zneužívání moci učitele nad studentkou není sexy, ale odporné a predátorské. Normální by bylo, kdyby měl každý z nás záklopku, že komu jsem nadřízeným, a/nebo mu věkem můžu dělat rodiče, tam je to jasné ne, nepřichází v úvahu.
No kéžby.
Nemorálnost a neetičnost kvůli věku je ovšem jedna věc, druhá je z pozice oné moci.
Umíme si asi každý, kdo máme alespoň kapku rozumu v hlavě, představit, že taková studentka na univerzitě, která na ni nastoupila nejspíš s úmyslem ji také absolvovat, může mít strach odmítnout návrhy učitele. Co když ji pak bude dělat zle, a kvůli němu se na škole prostě neudrží?
Z druhého pohledu, je fér, aby učitel svého mazlíčka do postele protěžoval, že bez snahy může všeho dosáhnout, a ostatní, kteří s ním večer nevlezou do postele, holt musí vynaložit nějaké úsilí, aby školu dokončili?
Je morální, aby rodič posílal v dobré víře dítě na školu, svěřoval ho tamějším profesorům, aby se pak dozvěděl, že jeho dítě dělá spolunocležníka učiteli?
Paní ombudsmanka by si měla dát mokrý hadr na hlavu a posléze si připomenout, co je náplní její práce. Protože obhajování predátorství by to být vážně nemělo.
Zdroj:
DVTV
