Článek
A on se teď naprosto zbláznil a požádal jí o ruku. Nic neřekl, zkrátka a dobře jí zase přivedl k nám na kafe, a já viděla ten prsten.
Zeptala jsem se patřičným tónem co to má, a ona mi zvesela odpověděla, že se Jakoubek vyslovil. Ihned jsem se na něj podívala, s nevyřčenou otázkou, co to má znamenat. A on se culil jak malý prostoduchý kluk, a prý, že už bylo načase (po roce a půl!), tak se do toho opřeli a chtějí nás pozvat na svatbu.
Šokovaně jsem odložila šálek a v duchu počítala do deseti, abych na syna nespustila, jestli úplně nezešílel a tu jeho nevyhodila ven. Manžel se hloupě uculoval, a že prý rádi přijdeme. Samozřejmě, vždycky dělá ze sebe toho dobráka a ta upřímná a tím pádem zlá mám být já. Nicméně jsem se rozhodla nic neříkat, dokud byla ta holka v místnosti. Jakmile si odskočila, a manžel šel do garáže, zeptala jsem se syna, jestli to má být hloupý vtip.
Zmateně se na mě zadíval a řekl že ne, a proč by měl být? Připomněla jsem mu kolikrát jsem mu už řekla, že si tu holku v rodině nepřeji, a nehodlám jí tolerovat více a déle, než bude nutné. Na to se uraženě (jako pokaždé, zmanipulovaný chudáček) obořil, že ano, že jsem ty své cancy řekla mockrát, ale že doufal, že mě to už jednou přejde a začnu mu přát štěstí. To jsem se musela smát. Štěstí? Tahle hlasitá, hloupá holka, která udělala z poslušného syna hloupého podpantofláka, je štěstí?
Syn se nafukoval jak balón a opět mi začal vyčítat, že si dovoluji mít názor a nehodlám přihlížet něčemu, s čím nesouhlasím. Jemně jsem mu sdělila, že si opravdu nepřeji, aby si jí bral, a pokud to udělá, ať nepočítá s mou účastí na té šaškárně a pochopitelně mu na onu šaškárnu nehodlám nijak přispívat. A on se do mě pustil, že pokud hodlám být taková, že tak ať! A že mé peníze nepotřebuje, rodina nevěstinky nabídla částečnou finanční pomoc, a i kdyby ne, prý že si to uplatí sami!
Z toho jsem skoro až slzela, jak je zmanipulovaný, v tomto hloupý a sobecký. Můj názor je mu úplně jedno, tahá se s takovou nulou, hodlá z ní ještě udělat manželku a vzájemně si pochlebují s její rodinou! No kde to jsme?!
Konečně se pak s tou nádherou sebrali a zmizeli. A já tu sedím nad šálkem a říkám si, co jsem komu udělala, že tohle musím zažívat.
Přemýšlím, že synovi předložím možnost vydědění, pokud si na té hlouposti bude trvat. Ta holka peníze po mně nikdy mít nebude. A však ono mu to třeba dojde, že buď se může mít dobře, nebo si celý život živořit a ještě mít doma takovou husu. Nedejbože aby s ní ještě měl děti - s jejími spratky nehodlám mít nic společného, ač bude bolestné vidět, jak náš rod bude pokažený tak hroznou krví a geny. Snad by to správná výchova spravila, ale co zmůže ubohý prarodič. Už teď musím myslet na to, že má vnoučata by byla spíš ztracená.
