Článek
Pokaždé mě rozzuří k nepříčetnosti, ohledně případů zavražděných či napospas ponechaných novorozenců, že se vůbec zkoumá duševní stav matky. A hůře, že soudy dokážou dojít k závěru, že matka trpí poporodní depresí, tak to dostane směšný či žádný trest.
Nechte mne říci, že ano, samozřejmě, poporodní deprese je skutečná. A může opravdu postihnout jakoukoliv ženu, i tu, jež si dítě opravdu vysnila, na svou roli matky se velmi těšila a má i podporujícího partnera, zázemí, vše je v pořádku. I v takovém případě se tento zcela skutečný problém může vyskytnout.
Jenomže. Netvrďte mi nikdo, že má žena být vyviněna kvůli tomuto problému. Tento problém na sobě žena pociťuje, ví o něm - není to tak, že je vše naprosto v pořádku a najednou během pěti minut matce přepne a neví, co dělá. Tak poporodní deprese nefunguje.
Tudíž matka o tomto problému ví, a pokud ho nijak neřeší, nesnaží se s tím pracovat, nevyhledá odborníka, neměl by dle mého názoru na poporodní depresi být brán zřetel.
Matka zanedbala péči o svůj duševní stav. A následkem toho zemřelo dítě. Nevinné miminko, jež nedostalo šanci na život, který sotva začal. Absolutně nesouhlasím s tím, že by takové matky měly být touto poruchou omlouvány.
Zavraždit nevinné dítě, miminko, jež se pláčem dožaduje pouze a jen péče či pozornosti maminky, je ta nejhorší prasárna, kterou může žena učinit.
Žena s poporodní depresí má vyhledat pomoc. Je to zcela jasně rozpoznatelný problém, nevyřešit ho včas je jej důsledek zanedbání. Pokud žena miminko nechce, může ho zanechat v porodnici, dát do babyboxu. Připravit ho o život je ukázka odporného, sobeckého a zlého charakteru matky. Ničím více.
