Článek
Svět není láskyplný
Nežijeme v ideálním světě. Lidé se k sobě sice umějí chovat hezky a s porozuměním, ale i když bychom zapomněli (což samozřejmě není dost dobře možné) na to, k čemu nedávno došlo, přesto je naprosto evidentní, že stejně tak zvládají úplný opak. A jdou do toho dokonce s neuvěřitelnou vervou. Jen během 21. století, které teprve váhavě započíná svůj běh, již na naší planetě proběhlo nejméně pět desítek válečných konfliktů, některé stále trvají. Proč tomu tak je, k tomu se patrně vrátím v některém z příštích článků, teď ale tuto příčinu řešit nebudeme. Spokojme se prozatím s konstatováním, že přízvisko Sapiens, tedy rozumný, si člověk v tomto ohledu určitě nezaslouží. Jsme součástí živočišného druhu, který sám k sobě dokáže být neuvěřitelně krutý, a jednotlivec s tím nic nezmůže – zbývá mu jen přiznat si skutečnost a přizpůsobit se jí, jak nejlépe se mu to podaří. Taková je realita našeho světa a života vůbec.
Mír neznamená bezpečí
Pomiňme teď válečné konflikty, jelikož v žádném z nich momentálně explicitně nefigurujeme. V tom máme oproti jiným národům rozhodně štěstí. Nenechme se ale uchlácholit tím, že se naše krásná vlast nachází na osmé příčce mezi nejbezpečnějšími zeměmi světa. Za prvé ještě nedávno byla na příčce sedmé a předtím dokonce šesté, její rating se tedy (i když ne moc velkými skoky) momentálně snižuje. A za druhé, jak jsme bohužel před pár dny zjistili, ani v jedné z nejbezpečnějších zemí světa se nedá vyloučit, že narazíte na šílence, který se vás nebo vaše blízké bude pokoušet zbavit života. Tahle možnost tu byla, je a bude. Vždycky. Nezbavíme se jí. Ani přes vynikající práci našich bezpečnostních složek, zejména policie, která při posledním konfliktu se šíleným střelcem ukázala, že ví, co a jak dělat, a zabránila tak katastrofě mnohem větších rozměrů, než do kterých tato tragédie dokázala narůst.
Zlo není ve zbraních – je v lidech
Právě jste přečetli vyjádření myšlenky, která jistě vzbudí spoustu odporu. Nicméně je to myšlenka logická a veskrze pravdivá. Zlí lidé zbraně nepotřebují. Páchali, páchají a nadále zlo páchat budou – a je jedno, jestli k tomu budou mít k dispozici prostředky, které zbraněmi běžně nazýváme. Jistě, že jim pomohou. A podstatně. Tito lidé ale dokážou použít jako zbraň cokoliv, co mají po ruce. Ti, kdo jsou jimi napadeni, pak musí mít možnost se bránit, jinak se vracíme do temných věků zlovůle moci, zahazujeme veškerou podstatu svobodné společnosti, ke které jsme se po mnoha útrapách propracovali. Není normální doufat, že se zrovna nám nic nestane, že se těm zlým nějak dokážeme vyhnout. Normální je postavit se jako svobodný a sám za sebe zodpovědný člověk na vlastní nohy a být schopen klást zlu odpor. Jistě, že nám k tomu v naší úžasné zemi napomáhá policie a armáda a patří jim za to nesmírné díky. Jenže tyto složky bohužel nemohou stát každému za zády. Jsou situace, kdy může život zachránit jen rychlá a bezprostřední akce. A v takové situaci čas obrátit se na policii rozhodně nezbývá.
Zlého člověka se zbraní zastaví jen dobrý člověk se zbraní
Přes veškerou úctu k čestným výjimkám a k mistrům bojových umění, kteří dokážou zastavit útočníka beze zbraně v rukou, jedná se opravdu jen o výjimky. Tváří v tvář odhodlanému, ozbrojenému padouchovi, má běžný, slušný člověk šanci jedině, pokud může svou pozici vůči němu nějak zvýhodnit. Zbraň – a palná zbraň zejména – takovou výhodou bezesporu je. Každý z nás má právo na život garantované Ústavou. Ovšem každé právo je třeba bránit. Jinak nejde o právo, jen o bezduché tlachy. V případě, že jste napadeni, může tak vlastnictví palné zbraně znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Mezi životem a smrtí buď vaší, nebo vašich blízkých. Chcete se připravit o možnost bránit své právo na život? Nebo život těch, na kterých vám záleží? Jistěže ne.
Zkusme se podívat na několik výroků vynikajících osobností lidstva vůbec, které se práva život a obranu dotýkají.
„Když mě někdo napadne, aby mě zabil, budu se bránit, a nebude-li jiné pomoci, zabiju násilníka; když už jeden ze dvou má být zabit, ať je zabit ten, kdo má zlý úmysl.“
Toto jsou slova T.G. Masaryka. Člověka, díky kterému žijeme ve svobodném, vlastním státě. Sice nehovoří přímo o zbraních, které jsou naším tématem, ale myšlenka je to jasná. Násilí se nesmí ustupovat.
„Chci-li mír, neznamená to, že přijímám bez ochrany útok; právě naopak. Já chci mír prakticky, ne utopicky; to znamená, že pro udržení míru vynaložím všechnu sílu důvtipu a lásky k národu i člověčenstvu, ale je-li třeba i všechnu sílu obrany.“
Opět ten samý velikán naší historie. Pro udržení míru (a přeneseně i života dobrých lidí obecně) prostě musíme vynaložit maximální sílu obrany. Jinak to nejde. Že se zde opět přímo nemluví právě o zbraních? Pravda. Existuje ale vyšší forma obrany osobní integrity, než je právě palná zbraň? Asi těžko, jinak by jimi nebyly vybaveny ochranky důležitých osobností, ba ani silové složky všech zemí světa.
Zákaz nic nevyřeší
Jistě, že se nabízí zákaz – a ideálně absolutní. Prostě zakázat všem bez výjimky jakoukoliv zbraň vlastnit. Jenže ten, jak je vidět, nikde nefunguje. Ve Velké Británii již nějakou dobu nesmíte u sebe nosit ani kapesní nůž, protože by mohl být použit jako zbraň. Velmi podobné je to i ve většině dalších evropských zemí. Vede to však ke snížení násilné kriminality? Ani náhodou. Konkrétně ve zmiňované Británii narostla právě násilná kriminalita od dob zákazu palných zbraní o stovky procent. A naprostá většina zbytku Evropy je na žebříčku bezpečnosti, zmiňovaném ze začátku tohoto článku, hluboko pod pozicí ČR. Přesto, že u nás může bezúhonný, slušný občan, zbraň vlastnit a v jiných zemích buď vůbec, nebo pouze za velmi omezených podmínek. On totiž grázl si zbraň vždy dokáže obstarat. Pokud pak ti zákona dbalí ozbrojeni být nesmí, dostává do rukou obrovskou, neférovou výhodu. Tu mu ovšem nesmíme ponechat. Ne ve svobodné společnosti, která dbá na práva svých občanů.
Zbraně a demokracie
„Puška visící na zdi dělníkova příbytku je symbolem demokracie. Je naší povinností zajistit, aby to tak i zůstalo.“
Výše uvedená slova patří Georgi Orwellovi. Tomu Georgi Orwellovi, který napsal Farmu zvířat a 1984. Toho jistě nemůžeme podezírat z malomyslnosti. Chceme si zachovat svobodu a demokracii? Jistěže ano. Pak nám ovšem nezbývá než přijmout tato slova za svá. Skutečně svobodný stát se nemá proč obávat ozbrojených občanů. Naopak, veškeré totalitní režimy začínaly tak, že obyvatelstvu zbraně odebraly.
„Jeden člověk s puškou je schopen kontrolovat sto neozbrojených…provádějte plošné prohlídky a za nalezené zbraně popravujte.“
Tak toto řekl jeden z nejhorších tyranů lidské historie vůbec. Byl to J.V. Stalin. A ještě jednoho si připomeňme:
„Němci, kteří chtějí používat zbraně, by měli vstoupit do SA nebo SS - obyčejní občané zbraně nepotřebují, protože v jejich rukou státu k ničemu nejsou.“
Kdo hádal Heinricha Himmlera, hádal správně. A ano, je pravda, co z toho všeho vyplývá. Zákaz zbraní je vlastní totalitním společnostem. A nic neřeší, naopak – bere slušným lidem možnost bránit se nejen před bezprávím jako takovým. Bere jim i šanci hájit své právo nejzákladnější – právo na život.
Šílencům zbraně do rukou nepatří
…ale pokud chtějí, vždy si je dokážou obstarat. A to přesto, že náš zbraňový zákon, právem považovaný za nejlepší na světě, automaticky vylučuje všechny duševně nemocné z okruhu těch, kdo mají šanci zbraň legálně získat. Ano, stává se, že někdo vyšinutý zbraň legálně vlastní a zneužije ji k tomu, aby páchal bezpráví a působil bolest, případně dokonce rozséval smrt kolem sebe. Jenže, ač se jedná o opravdu emotivní oblast, hlavně ve světle nedávných událostí, stává se to jen ve vzácných chvílích selhání systému. Zbrojní průkaz by měl být – a vskutku i bývá – odebrán, jakmile jeho vlastník spáchá nějaký závažnější přestupek, nebo se u něj podstatným způsobem zhorší psychický stav. Problém je v tom, že k tomu může dojít zlomově, v podstatě v okamžiku a potom ani náš perfektně propracovaný systém nestihne zafungovat. Navzdory vlhkým snům některých méně chápavých jedinců se tomu nedá zabránit masovým zaváděním psychotestů – zločiny se zbraní čas od času spáchají i členové elitních policejních a armádních útvarů – nejsou tedy samospásné. Bylo by ovšem trestuhodnou chybou kvůli tomu zbraně zakazovat plošně, pro všechny. Psychicky narušený jedinec bude vraždit čímkoliv, co najde po ruce. A tomu, koho napadne, prostě nesmíte brát možnost se mu efektivně ubránit. Protože tím mu současně berete šanci hájit své právo na život. To právo, které nám všem zaručuje Ústava. Krev pak bude na vašich rukou a na rukou všech, kdo přispěli k tomu, aby mělo bezpráví výhodnější pozici. Nepodlehněme tedy těm, kdo si naivně myslí, že zbraně do rukou běžných občanů nepatří, nedopusťme, abychom všichni museli spoléhat na milost agresorů a aby naší jedinou šancí bylo vyčkávat, zda nás policie stihne zachránit.
