Natočil jsem tajně nejznámější čtvrť červených luceren v Ósace

V Ósace existuje místo, o kterém se moc nemluví, ale přitom ho zná skoro každý Japonec. Jmenuje se Tobita Shinchi a jde o jednu z nejslavnějších čtvrtí červených luceren v Japonsku. Rozhodl jsem se trochu zariskovat a zajít tam osobně a natočit, jak to tam ve skutečnosti vypadá.

Už první dojem byl překvapivý. Místo neonů, hlučné hudby a klubů tu jsou úzké uličky s tradičními dřevěnými domy, které vypadají skoro jako staré japonské čajovny. Kdyby člověk nevěděl, kam přišel, mohl by si myslet, že je někde v historické čtvrti.

Jakmile jsem vešel do jedné z ulic, začalo být jasné, o jaké místo jde. V každém domě seděla u vstupu žena, často velmi elegantně oblečená – někdy ve vyzývavých šatech, jindy uniformě školačky, nebo dokonce v tradičním kimonu. Vedle ní je vždy starší žena, která podnik spravuje.

Mají to velmi dobře vymyšlené, Většina z nich má u vchodu nakloněné zrcadlo tak, aby viděli své zákazníky o vteřinu-dvě napřed, aby se mohli rozhodnout, jestli vás mají lákat nebo si třeba zakrývat obličej. Jakmile k nim zajdete „na konzultaci“ (byly vždy vidět schody do patra), postarší dáma čeká dole a krom toho že na vše dohlíží, je i skvělým kontrastem pro mladou dívčinu vedle sebe, která vynikne ještě o něco více.

Celý systém je velmi jednoduchý. Muž prochází ulicí a vybírá si podnik. Pokud ho přijmou, vstoupí dovnitř a domluví se na krátké návštěvě. Ceny se většinou pohybují zhruba okolo 15–20 tisíc jenů (2-3.000,- Kč) za hodinku.

V Japonsku je prostituce oficiálně zakázaná. Tobita Shinchi ale funguje díky právní kličce. Podniky jsou totiž registrovány jako restaurace nebo zábavní podniky, kde si zákazník platí společnost ženy. Co se děje dál, je prý „soukromá záležitost“.

Je to typický příklad japonského systému, kde něco může být oficiálně zakázané, ale přesto existuje způsob, jak to provozovat v rámci zákona.

Nemohu vám to přímo říci z vlastní zkušenosti, protože jsem k žádné dívčině nešel blíže. Ale většina na mě pokřikovala a ukazovala signál, abych k nim šel, dá se tedy předpokládat, že cizince neodmítají, je možné, že si za ně ale řeknou například vyšší částku.

Fotografování je zde přísně zakázané a v uličkách chodí zřízenci se světélkujícími kužely, kteří na vše dohlížejí. Není to však zakázané zákonem, ale pouze místní komunitou. Mně se podařilo minitaurní gopro kamerku dobře ukrýt na stranu pod batoh, takže nebyla skoro vidět. Skoro říkám hlavně proto, že jednou za mnou zřízenec opravdu přišel a ptal se, jestli nenatáčím telefonem, ukázal jsem volné ruce, že v nich nic nemám a tak mě nechal jít. Těžko říci, jestli mu přišlo, že mám něco v ruce, nebo dostal tip od místních „podnikatelek“, které mohly zahlédnout třeba odlesk čočky kamery.

Mým záměrem však nebylo nahrát obličeje dívek, pouze celkovou atmosféru a jak to zde chodí, což se mi dostatečně podařilo a bez újmy.

Bral jsem to jako místní zajímavou atrakci a necítil jsem se zde v nebezpečí. Nepatřičně určitě ano a nejednou se začervenal. Ale šel jsem tu více dnů i ve skupině, kde byly ženy a nebyl to žádný problém. Na jednoho mého kamaráda pravda pár dívek pokřikovalo v negativní anotaci, nebo si některé před námi zakrývali obličej. Většina z nich mě ale lákala dovnitř jako harpie lákají námořníky, jen s tím rozdílem, že tyto z vás vysají spíše peníze, než život.

Zdroj: CestoMichal