Článek
Jak něco takového může říct americký prezident, byť v kanonádě poměrně nesmysluplných vět, se mě neptejte. Buď je jeho intelekt opravdu tak mizerný, jak někteří kritici tvrdí, anebo to dělá zcela záměrně. V obou případech se jen potvrzuje, že Amerika s tímto mužem v čele nemůže být opět „Great“, pokud to neznamená vytěžit o pár barelů ropy navíc nebo dělat silácká gesta na všechny světové strany. Je mi vlastně líto těch milionů Američanů, kteří se za svůj národ možná poprvé musí v posledních týdnech stydět a tím ostatním, co ho volili a plácají mu nyní po zádech v jejich zaslepenosti frustrací nebo nenávistí, jim ho možná trochu škodolibě přeji, oni jeho politiku nakonec pocítí také. A nebude to „Great“.
Co má ale Trump společného s mojí zbývající hrdostí na mé evropanství? Vlastně mně opět vrátil k úvahám o svobodě, kterou Amerika začíná kvapem ztrácet. Ano, o svobodě, nad kterou se i v Evropě stahují mračna, ale které se přece ještě drží. Nemyslím však tím tu obyčejnou svobodu, která nám do cesty neklade překážky. Takhle si ji bohužel většina z nás představuje, protože jsme o ní takto snili za minulého režimu. Ale to není svoboda v pravém slova smyslu, to je jen její následek. Svobodný člověk může žít i v nesvobodném státě, jak nás učí historie. Skutečná svoboda tkví v něčem jiném. Je schopností si sám zvolit, sám se rozhodnout na základě mnohdy protichůdných informací, které mám, nenechat se snadno ovlivnit, a zejména za své rozhodnutí nést odpovědnost. Svobodný člověk je člověk zodpovědný, nesvobodný člověk hledá stále vinu v někom druhém. Také vám to něco připomíná? Poslechněte si předvolební kampaně, a poslouchejte slova politiků. Můžete začít tím oranžovým pánem. Téměř všude na světě scénář vypadá dnes podobně. Politici nechtějí být zodpovědní, a tak hledají nepřátele všude kolem. Počátek toho je v jejich individuální nesvobodě. Avšak ona je nesmírně nebezpečná, protože vytváří další a další rozkoly a nepřátele. A tím nás přibližuje k agresi či dokonce k válkám. Svobodný člověk nepotřebuje nepřítele, nesvobodný ano. Svobodný člověk naopak hledá přátele, aby měl s kým sdílet a budovat své hodnoty a zejména ctí svobodu a zodpovědnost, protože zná jejich skutečnou hodnotu. Proto následkem skutečné svobody, může být ten svobodný prostor, který se nám otevřel v roce 1989, a který jsme od té doby mylně za svobodu považovali.
Evropa a nemnoho dalších zemí napříč světem jsou dnes posledními pevnostmi této pravé svobody, která se nebojí zodpovědnosti. Posledními chatrnými pevnostmi, které jsou dobývány a ničeny politickým populismem a dezinformovanou populací. Jak dlouho tyhle zdi vydrží, raději nechci vědět, bojím se, že příliš dlouho ne. To, že se Evropa postavila za Ukrajinu a pomohla jejímu prchajícímu obyvatelstvu, i to, že přistoupila ke stále méně populárnímu Green Dealu a stále se ho drží, jsou jen dva z důkazů o tom, že umí být zodpovědná, zodpovědná za hodnoty, které Evropě dala právě ona svoboda. A pokud umí být zodpovědná, je stále ještě svobodná. V takovém světě chci žít. Ve světě, kde si vážíme lidských hodnot, kde myslíme na budoucí generace, kde jsme zodpovědní za své činy, i když stojíme proti všem, kde můžeme být vzorem a zároveň i strašákem všem, kteří svobodu chtějí pošpinit.
Proto jsem hrdý na to, že jsem Evropan. Nezajímá mě, zda naše HDP stoupne o tři procenta nebo o jedno, zda vytěžíme zásoby nerostů nebo ne, zda budeme mít nejvyšší mrakodrapy, nejpočetnější armády, zda vyrobíme více nebo méně aut. Ostatně zodpovědnost je vždy i jistou formou oběti. Proto se mnozí vládci dnešního světa - a myslím i tebe Elone - nikdy nemohou stát zodpovědnými, protože by to pro ně znamenalo snížit jejich vlastní ego. Dát kus svého někomu jinému. Já chci být svobodný, a obětuji pro to klidně díl pohodlí. Co chci je, abych se za sebe nemusel stydět, abych mohl být vzorem svým dětem, abych se nemusel stydět ani za místo, ve kterém žiji. Aby lidské hodnoty, ty složité a krásné hodnoty, které vznikaly v hrůzách a v krvi dlouhých tisíciletí, byly nadále tím, co určuje rysy Evropy. V oblasti hodnot, etiky, v oblasti zodpovědnosti se Evropa po druhé světové válce dostala nejdál, kam se kdy nějaká větší civilizace dostala, a to, že se od této cesty odvrací, je obrovskou chybou, kterou bychom měli všichni společně chtít napravit.
Říkejte mi klidně sluníčkář, vy noční tvorové! Víte, to slunce svítí, měsíc jeho světlo jen chabě odráží. A jen ve světle můžeme vidět věci takové, jaké opravdu jsou. Jen ve světle dokážeme rozpoznat to podstatné od toho nedůležitého, a tak neuvěřit každému klamu. To bez světla není růstu. Sluníčkář - tak jak ho označujete, věřte, často není člověk, který má růžové brýle a je slepý vůči nebezpečí, ale člověk, který navzdory nebezpečí, které ho obklopuje, chce stát za svými morálními hodnotami, protože ví, že ony jediné mají smysl. Člověk, který přebral díl zodpovědnosti za svět, ve kterém žije, i když nad ním není ochrana a nemá k tomu dostatek prostředků. To není slabošství, ale mnohem větší frajeřina než přehazování zodpovědnosti na druhé a poměřování si pindíků za zdmi nejstřeženějších pevností, kterého jsme nyní ve světě svědky.
