Článek
Autoři dokumentu Amiřiny děti sledují Amiru Alhariri a její rodinu během deseti let jejich života v České republice. Vidíme, jak nejmladší syn začne mluvit lépe česky než arabsky, jak se teenageři snaží vybalancovat očekávání rodičů s vlastní identitou, a jak Amira sleduje – někdy s dojetím, jindy s obavou – jak se její děti začleňují do nového světa rychleji než ona sama.
Její dcera řeší dilema, které se v jedné větě zdá jednoduché, ale ve skutečnosti znamená mnohem víc: nosit hidžáb, nebo zapadnout mezi české vrstevníky? I v běžných drobnostech dokument odhaluje napětí, které lidé vyrůstající mezi dvěma kulturami prožívají každý den.
Návrat o deset let nazpátek
Na premiéře filmu se vedle tvůrců filmu sešli také lidé, kteří rodinu před lety provázeli během jejich prvních krůčků v nové zemi. Mezi nimi i Světlana Porsche, vedoucí Střediska migrace z Arcidiecézní charity Praha. V roce 2015 pomáhala rodině zorientovat se v neznámém prostředí: „Při sledování dokumentu jsem měla pocit, jako bych se v čase vrátila o deset let nazpátek. Sledovat na plátně osud syrské rodiny, kterou jsme v rámci vládního programu přesídlení doprovázeli při jejich prvních krocích v České republice, byl pro mě silný zážitek. Před očima mi ožily vzpomínky na intenzivní rok 2015, na práci našich sociálních pracovníků, tlumočníků a dobrovolníků.“
Rodina Amiry k nám přišla ze syrsko-jordánského pohraničí, z uprchlického tábora, kam utekla před hrůzami války. Jejich příchod byl spojen s programem MEDEVAC, vládním projektem zaměřeným na humanitární evakuaci občanů v ohrožení a poskytování zdravotní péče těm, kterým v jejich domovině nelze pomoci. Jeden z Amiřiných synů totiž trpěl vážnou srdeční vadou. První operace, kterou podstoupil v Sýrii, se nezdařila, a tak jeho druhou šanci na život vzali do rukou lékaři v pražském Motole.
„Zatímco specialisté zachraňovali srdce dítěte, my v Charitě jsme se snažili zahojit rány na duši celé rodiny a pomoci jim najít nový domov, školu a práci,“ říká Světlana Porsche.
S migranty a uprchlíky pracuje už více než pětadvacet let. Ona a její tým provázely lidi v jejich nejtěžších chvílích, ale jen výjimečně mají možnost vidět, jak jejich příběh pokračuje po deseti letech. „Dokument Amiřiny děti nám toto zrcadlo nastavil,“ dodává.
Střet očekávání s realitou
Dnešní Amira je žena, která ušla obrovský kus cesty. Píše básně, přednáší je českému publiku, vede komunitní skupinu. Otec rodiny si otevřel vlastní kebabové bistro. Jejich děti dospěly, mluví česky a míří vstříc vlastní budoucnosti. Navenek by se mohlo zdát, že jde o příběh úspěšného začlenění.
Světlana Porsche ale upozorňuje: „Integrace je mnohem křehčí a složitější proces, než se může zdát. Je to neustálý střet očekávání s realitou.“ Vděčnost za nový život se podle ní mísí se steskem, pochybnostmi i s otázkami, zda byl odchod skutečně tou nejlepší cestou. Česká republika se po letech může stát domovem, ale vzpomínky, příbuzní a vazby na domovinu zůstávají.
Setkání po letech
„Na premiéře jsme se s Amirou po dlouhé době opět setkaly,“ líčí Světlana Porsche. „Objaly jsme se a dlouze hovořily. Přesto z jejích slov nedokážu jednoznačně říct, zda je spokojená. Nejsem si jistá, jestli to v tuto chvíli ví ona sama, když se znovu dívá na příběh své rodiny v Česku. Jednoznačně ale ví, že přesídlení a integraci podstoupila kvůli lepší budoucnosti svých dětí.“
Příběh rodiny Alhariri připomíná, že integrace není přímočarý příběh se smutným nebo šťastným koncem. Je to příběh, který se píše dál v meziprostoru odlišných kultur, jazyků a náboženských přesvědčení. „Integrace není stav, kterého se jednou provždy dosáhne a ‚je hotovo‘. Je to celoživotní proces, který vyžaduje trpělivost, pokoru a vzájemné pochopení,“ uzavírá Světlana Porsche.
