Článek
A možná si občas nejste jistá ani sama sebou.
Přeháním?
Nejsem moc citlivá?
Není chyba ve mně?
Právě takové otázky si pokládá mnoho žen, které zažívají domácí násilí. Často trvá dlouhé roky, než si připustí, že to, co doma prožívají, není běžný partnerský konflikt. A ještě déle trvá, než o tom dokážou s někým mluvit.
Od září budou mít ženy procházející touto zkušeností další možnost udělat první krok. Poradna Magdala totiž otevírá novou skupinovou terapii pro ženy, které zažily nebo zažívají násilí v blízkých vztazích. Bezpečný prostor, kde nemusí nic vysvětlovat ani obhajovat. Kde mohou mluvit, ale také jen poslouchat.
A kde často zažijí okamžik, který podle psycholožky Danuše Slánské mění pohled na vlastní život. „Ženy často popisují, že na skupinové terapii najednou slyší svůj vlastní příběh z úst někoho jiného. To bývá jeden z nejsilnějších okamžiků. Ženy zjistí, že v tom nejsou samy. Že někdo jiný zažíval stejné manipulace, stejný strach i stejné pochybnosti o sobě. A často se jim právě tehdy poprvé výrazně uleví,“ říká psycholožka, která skupiny v Poradně Magdala vede.
„Myslela jsem si, že jsem neschopná“
Říkejme jí třeba Jana.
Osmnáct let žila ve vztahu, který ji postupně připravil téměř o všechno. Nechodila do práce, byla izolovaná od okolí, partner kontroloval její život natolik, že si sama nesměla ani zajít k lékaři. Postupně přestala vyjadřovat vlastní názory, přání i potřeby. Přestala věřit sama sobě.
Když poprvé přišla na skupinovou terapii, téměř nepromluvila.
„Vzpomínám si, že měla problém podívat se někomu zpříma do očí. Většinu času jen poslouchala ostatní ženy. Díky jejich otevřenosti ale postupně začala zjišťovat, že podobné věci nezažívala jen ona,“ vzpomíná Danuše Slánská.
Nejprve přidala jednu větu. Pak krátký postřeh. Občas velmi opatrně vyslovila vlastní pocit.
A nic se nestalo. Nikdo ji neokřikl. Nikdo jí nevysvětloval, co si má myslet. Nikdo její zkušenost nezlehčoval.
„Později sama říkala, že pro ni bylo úplně léčivé už to, že ostatní přijímaly její nenápadné vstupy do diskuse bez hodnocení. V bezpečí skupiny se jí postupně podařilo uvolnit vlastní prožívání. Dokonce si začala uvědomovat vztek, o kterém roky nevěděla,“ popisuje psycholožka.
Právě vztek bývá pro mnoho žen po letech násilí překvapivou emocí. Místo něj dosud cítily hlavně strach, vinu nebo bezmoc.
„Díky terapeutické práci a hraní rolí si Jana mohla své nově objevené pocity bezpečně prožít. To jí pomohlo získat odstup od předchozího vztahu a znovu objevit sama sebe,“ dodává Danuše Slánská.
Nešlo přitom o žádnou zázračnou proměnu během jediného odpoledne.
Někdy klientky několik setkání pouze poslouchají. Potřebují čas, aby získaly důvěru. Aby si ověřily, že je nikdo nebude soudit. Že jejich příběh nikdo nezlehčí.
Jak taková skupina vlastně vypadá?
Mnoho žen si pod pojmem skupinová terapie představí kruh lidí, před kterými musí mluvit o těch nejbolestivějších věcech svého života.
Realita je ale jiná.
Setkání probíhají v příjemném prostředí Poradny Magdala. Když je hezké počasí, přesouvá se skupina třeba i ven na louku. Účastnice se oslovují křestními jmény a vše, co zazní, zůstává přísně důvěrné.
„Každá žena mluví jen tolik, kolik sama chce. Nikdo není do sdílení nucen. Nejdřív se společně zastavíme v přítomném okamžiku, uvědomíme si, že jsme tady a teď spolu, a pak se otevírá prostor pro to, co která z účastnic právě potřebuje řešit,“ vysvětluje Danuše Slánská.
Vedle sdílení příběhů se ženy učí také rozpoznávat vlastní emoce, lépe komunikovat nebo pracovat se strachy a nejistotami, které si nesou z předchozích zkušeností.
„Pomáháme jim vnímat signály vlastního těla a lépe rozumět tomu, co se v nich odehrává. Mnoho žen bylo dlouhé roky natolik soustředěných na potřeby druhých, že ztratily kontakt samy se sebou,“ říká psycholožka.
To nejtěžší často přichází až po odchodu
Ve filmech bývá odchod od násilníka vyvrcholením příběhu. Ve skutečnosti je to často teprve začátek.
Najít bydlení. Uživit děti. Vyřešit dluhy. Vybudovat si nový život. Zvládnout úzkosti, nejistotu a následky dlouhodobého traumatu.
Právě o tom mluvila jedna z klientek Magdaly během skupinového setkání.
„Odejít od něj vlastně nebylo to nejtěžší. Daleko těžší byla ta dlouhá cesta potom. Byla jsem jako úplně malé dítě, které se znovu všechno učí. Často jsem si říkala, že se radši vrátím, protože je to pro mě strašně těžké. Ale ta možnost tady být s vámi všemi, uvědomit si, že podobně neschopná si nepřipadám sama, mi dodávala odvahu jít dál. Posílilo mě to i v tom, že si víc uvědomuju souvislosti s původní rodinou a umím se konečně vymezit proti tomu, co nechci.“
Podle Danuše Slánské právě v této fázi bývá podpora ostatních žen mimořádně důležitá.
„Ve skupině ženy vidí, že některá z účastnic už zvládla něco, čeho se ony samy bojí. Někdo si našel práci, někdo vyřešil bydlení, někdo dokázal znovu navázat zdravý vztah. Dodává jim to naději, že se mohou posunout i ony.“
Prostor, kde nemusíte být silná
Mnohé ženy, které zažily domácí násilí, se potýkají s úzkostmi, nespavostí, pocity viny, ztrátou sebedůvěry nebo depresivními stavy. Vedle skupinové terapie často využívají také individuální psychoterapii a někdy i psychiatrickou pomoc.
Skupina jim ale nabízí něco, co žádná odborná diagnóza ani lék nahradit nedokáže.
Pocit sounáležitosti.
„Klientky často přicházejí s přesvědčením, že jsou slabé nebo že selhaly. Ve skupině postupně zjišťují, že jejich reakce jsou normální reakcí na nenormální situaci. A to může být začátek velmi důležité změny,“ uzavírá Danuše Slánská.
