Článek
Od letošní zimy najdete v karlínském azylovém domě Arcidiecézní charity Praha ošetřovnu, která je pro lidi žijící na ulici často jedinou možností, jak se dostat ke zdravotní péči.
Všeobecná sestra Bc. Karolína Wichová se tu denně setkává se zanedbanými zdravotními problémy. „Nejčastěji ošetřuji chronické rány – bércové vředy, diabetickou gangrénu,“ popisuje. Za každou nehojenou ránou stojí neléčená cukrovka či vysoký tlak. A také systém, který k lidem bez domova přistupuje s předsudky.
Představte si, že máte bolestivou ránu, ale k lékaři se bojíte jít. Ne proto, že se obáváte bolestivého ošetření, ale protože máte zkušenost, že na vás budou pohlížet skrz prsty. Že nemáte doklad, že nemáte kam dostat pozvánku na kontrolu. Že vás možná rovnou odmítnou.
O šestnáct let života méně
Že jde doslova o život a smrt, potvrzuje nedávná analýza Platformy pro sociální bydlení. Lidé se zkušeností s bezdomovectvím umírají v Česku v průměru o 16 let dříve než zbytek populace. V Praze činí tento rozdíl téměř 20 let. Bezdomovectví se přitom netýká jen nejchudších, ale stále častěji postihuje i domácnosti z nižší střední třídy.
„Nedávno přišel pacient s chronickou ránou v tak vážném stavu, že jsem ho musela okamžitě poslat na chirurgii,“ vzpomíná Karolína Wichová na situaci, kdy šlo o život. Neudělala to ale tak, jak jsme zvyklí. Osobně zavolala do nemocnice, ověřila kapacitu, vysvětlila situaci. Připravila personál na to, co můžou čekat.
„Tehdy mi došlo, jak zásadní je ten první kontakt,“ říká. „Lidé na ulici často vůbec nevědí, kam se obrátit. A když konečně přijdou, potřebují někoho, kdo je provede systémem.“
Z nemocnice k lidem bez domova
Právě možnost pracovat samostatně a vidět přímý dopad svého úsilí přivedla Karolínu Wichovou k lidem bez domova. „Po několika letech v nemocnici jsem si uvědomila, že mi chybí možnost fungovat více operativně a autonomně a využít své teoretické znalosti i klinickou praxi tam, kde cítím, že je to nejvíce potřeba. Tady má moje práce konkrétní smysl.“
