Článek
Václav se narodil jako druhý ze čtyř sourozenců. „Byl velmi neklidný, ničil věci a hlavně ubližoval sourozencům,“ vzpomíná maminka Jitka Zimová. Diagnóza těžkého mentálního postižení sice rodině přinesla odpověď, ale rozhodně ne úlevu. Spíš strach: Jak to vůbec zvládnout, aby rodina zůstala pohromadě?
Pro rodiče žijící tehdy na venkově byla realita tvrdá. Nebyly dostupné žádné služby, žádná osobní asistence, žádná odlehčovací péče. Jedinou možností byl ústav sociální péče vzdálený sto kilometrů.
Návštěvy jednou měsíčně. Dlouhé cesty. Ticho v autě při návratu. A pocit, o kterém se mezi rodiči moc nemluví: že rozhodnutí „dát dítě do ústavu“ je sice bolestné, ale někdy jediné možné.
Zlomový okamžik
Zásadní změna přišla po přestěhování rodiny do Prahy. Zimovi se dozvěděli o Domově sv. Rodiny, o kterém předtím neslyšeli, ale které během prvních návštěv zcela převrátilo jejich představy o tom, jak může péče o lidi s postižením vypadat.
„Do té doby jsme si nedokázali představit, že může existovat tak vřelý vztah personálu k lidem s postižením, že je možné v tomto soužití vytvářet atmosféru plnou pohody,“ říká Jitka Zimová a dodává: „Překvapilo je, s jakou úctou zaměstnanci mluví o svých svěřencích a s jakým pochopením se k nim chovají.“
Domov tehdy vedla sestra Akvinela Ludmila Loskotová z Kongregace Školských sester de Notre Dame. Pod jejím vedením se podařilo vytvořit prostředí, které vypadalo spíš jako velká rodina než jako instituce. A právě to se stalo pro Vaška zásadním.
Proměna, která trvala roky
Nebylo to rychlé. Ani zázračné.
Trvalo roky, než se Vašek přestal bránit světu kolem sebe. Než začal důvěřovat, zklidnil se, přestal bojovat sám se sebou. Laskavý přístup pracovníků a jasná struktura dne se postupně projevily tam, kde předtím vládla nepředvídatelnost.
A pak přišlo to, v co rodina ani nedoufala:
Vašek se mohl začít vracet domů. Ne jednou za měsíc. Ale každý víkend.
Někdy se o „umístění do ústavu“ mluví jako o konci rodinného života. Pro Zimovy to bylo přesně naopak.
Byl to začátek nové rovnováhy. „Díky tomu jsme měli úplně obyčejný, normální život. Chodili jsme do práce, vychovávali ostatní děti. Celá rodina je dodnes vděčná, že Vašík má své místo, kde je šťastný,“ říká maminka.
Dodává ještě jednu věc, která vystihuje podstatu jejich vztahu s Domovem:
„Je to pořád stejné. Stejná laskavost, stejný zájem. Tatínek každý pátek čeká u dveří a těší se na Vašíka. Je to pro nás dar z nebe.“
Trvalo roky, než se Vašek přestal bránit světu kolem sebe. Než začal důvěřovat, zklidnil se, přestal bojovat sám se sebou.
Nemohou uvěřit, že jim kdysi ubližoval
Dnes je Vaškovi přes čtyřicet let. Tři desetiletí bydlí v Domově svaté Rodiny.
Jeho rodiče říkají, že když občas vyprávějí svým třem dospělým dětem, jaké to bylo, když byli malí, nemohou tomu uvěřit.
„Nejde jim do hlavy, že ten tichý, laskavý člověk, který je má tolik rád, jim kdysi ubližoval,“ říká paní Zimová.
Vašek dnes bydlí na pokoji s Honzou, svým nejlepším přítelem — vlastně skoro bratrem. Po smrti Honzových rodičů se paní Zimová stala jeho opatrovníkem. „Jsme vděční, že patříme do Domova sv. Rodiny. Díky Vaškovi a Honzíkovi jsme jeho součástí,“ dodává.
