Hlavní obsah
Lidé a společnost

Když láska bolí: Jana popisuje, co se dělo za zavřenými dveřmi toxického vztahu a proč nešlo odejít

Foto: Charita a její příběhy pomoci

Násilí má mnoho podob. Nejde jen o fyzické rány. Mívá formu manipulace, kontroly, výčitek či trestů mlčením.

Když Jana slyšela, jak se večer odemykají dveře, pokaždé se jí sevřel žaludek. „Prosím, ať má dobrou náladu,“ problesklo jí hlavou. Navenek působila klidně, ale uvnitř v ní vířil strach jako prach v neuklizeném pokoji.

Článek

Ještě před pár lety říkávala, že je Pavel její životní láska. Byl pozorný, něžný, laskavý. „Nikdo mě nikdy neudělal tak šťastnou,“ svěřovala se tehdy kamarádkám. Teď už jen tiše doufala, že dnešní večer nebude „ten špatný“.

Změna je pozvolná

„Toxický vztah nezačne ze dne na den,“ vysvětluje psycholožka Danuše Slánská z Poradny Magdala, která se specializuje na pomoc lidem zažívajícím násilí v blízkých vztazích. „Násilí má mnoho podob. Nejde jen o fyzické rány. Mívá formu manipulace, kontroly, výčitek či trestů mlčením. A když to trvá dlouho, žena ztratí sebevědomí i schopnost odhadnout, co je ještě normální.“

U Jany to začalo nenápadně. Pavel mezi řečí poznamenal, že její kamarádky „na ni nemají dobrý vliv“. Jindy jí nenápadně prošel telefon. Později se vyčítavě ptal, proč nedala vědět, že přijde o deset minut později. A poté už přišly přímé výpady: „Ty to prostě nezvládáš.“ — „Kdybys byla normální ženská, nemusím na tebe řvát.“ — „Jsi úplně k ničemu, víš to? Ale já ti odpouštím, já tě mám rád.“

Izolace a ztráta sebedůvěry

Jana postupně přicházela o přátele. Pavel měl na každého svůj názor. Jednou řekl, že „tohle není prostředí pro matku od rodiny“. Podruhé, když chtěla jet za sestrou, utrousil: „Tam stejně jen pomlouvají.“

Atmosféra doma se změnila. Děti začaly chodit tiše, aby „nerušily tátu“. Jana začínala pochybovat sama o sobě, jestli není přecitlivělá, neschopná, „nenormální“, jak jí často říkal.

„Typickým znakem toxického vztahu je izolace,“ vysvětluje doktorka Slánská. „Čím déle žena v takovém prostředí žije, tím nižší má vědomí sebe sama a téměř nulovou sebedůvěru.“

Proč neodejde hned?

Zvenčí to lidé nechápou: Proč už neutekla? Proč nesbalila děti a neodešla? Jenže překážkou nebyly zamčené dveře ani nedostatek peněz, ale střídání něhy a bolesti způsobené psychickým i fyzickým násilím. Pavel dokázal být po krutých dnech něžný. Jednou jí položil ruku na rameno a řekl: „Vím, že to se mnou nemáš jednoduché. Ale bez tebe bych se rozsypal.“ Jana v tu chvíli cítila lítost, naději i strach. Ze všeho nejvíc převládal příslib nového začátku.

„Neschopnost odejít není otázkou slabé vůle, ale často silnou závislostí na partnerovi,“ vysvětluje doktorka Slánská. „Závislost na střídání krásných okamžiků a etap bolesti a ponižování, ale také rutina a zvyk.“

A do toho se vkrádal ještě strach: Co když zůstanu sama? Co když to nezvládnu? Co když tím dětem ublížím víc, než když zůstanu?

Podle doktorky Slánské je to běžné: „Odejít je proces. Zvlášť když má žena nízké sebevědomí, je to extrémně těžké. Má pocit, že nezvládne být sama. Že zradí partnera. Že dětem ublíží víc než pobytem doma. A taky má strach z neznámého.“

A tak Jana zůstávala. Rok. Dva. Pět.

Jedna noc, která všechno změnila

Byl to obyčejný večer. Děti si kreslily u stolu, Jana sklízela nádobí. Pavel přišel domů tiše, bez pozdravu. Posadil se na židli a dlouho bubnoval prsty o desku stolu. Když se zeptala, co se děje, procedil: „Štvou mě lidi, co neumí udržet pořádek.“

Vzápětí vzal její hrnek a udeřil s ním o linku. Střepy se rozlétly po kuchyni jako bílé kroupy. Děti strnuly. Jana cítila, jak se jí třesou ruce tak, že ani nebyla schopná střepy posbírat.

A tehdy jí poprvé napadlo: Jestli zůstanu, začnou se děti Pavla bát stejně jako já.

Poprvé si řekla někomu o pomoc

Druhý den ráno, když byl byt prázdný, Jana otevřela počítač a napsala do vyhledávače: pomoc násilí v rodině. Narazila na Poradnu Magdala. Dlouho se na číslo dívala. A pak zavolala.

Na druhé straně se ozval klidný hlas, který nikam nespěchal. První otázka zněla: „Jste v bezpečí?“ Jana měla pocit, že snad poprvé po letech s ní někdo mluví jako s člověkem.

Pracovnice jí vysvětlila, jak poznat eskalaci násilí, jak připravit bezpečný plán odchodu, kde a jak schovat dokumenty i jak mluvit s dětmi, aby je nevyděsila a zároveň je chránila.

Příprava na odchod s odbornou pomocí

V následujících dnech Jana dělala kroky, které by bez podpory nezvládla. Schovala na půdě kopie rodných listů, hotovost, oblečení, léky, nabíječku, zapsaná data Pavlových výbuchů, fotky střepů a modřin. Všechno podle instrukcí pracovníků Poradny Magdala.

„Je potřeba se připravit mentálně i prakticky,“ říká doktorka Slánská. A přesně to Jana dělala — pomalu, pečlivě, ve strachu, ale i s novým zábleskem odhodlání.

Bezpečný odchod

Když Pavel odjel na služební cestu, Jana vzala děti i tašky s věcmi. Zamkla dveře. A poprvé po letech šla bez toho, aby hlídala každý svůj krok. Její rodiče bydlí daleko, sestra žije s rodinou v malém bytě. O zázemí, kam by mohly jít, se Jana musela poohlédnout jinde.

Poradna Magdala jí pomohla zařídit krátkodobé bydlení s utajenou adresou. Časem se mělo ukázat, jestli se zvládne postavit na vlastní nohy, nebo zda bude lepší vrátit se k rodičům do rodného města.

Nejtěžší začátek a první nádechy svobody

Odchod sám o sobě nic neuzavřel. Přibyly úřady, soudy, Pavlovy dojemné i výhrůžné zprávy. Jana ale tentokrát nebyla sama. Začala pravidelně docházet do Poradny Magdala na terapii, právní poradenství i skupinová setkání s dalšími ženami, které rozuměly tomu, co sama nedokázala pojmenovat.

Bylo to vyčerpávající, někdy chaotické, jindy bolestné. Ale děti se po pár týdnech zklidnily a začaly se znovu usmívat. A Jana se pomalu začala vracet sama k sobě.

Doktorka Slánská říká: „Odchod je začátek dlouhé cesty. Ale právě ten krok otevírá možnost znovu najít samu sebe. Ukazuje i dětem, že život s násilníkem není normální.“

Měla jsem jednat ještě dříve

Když se Jana ohlíží zpět, říká: „Nejtěžší bylo přestat věřit, že to jednou bude jako na začátku. Nebude. Ale já už vím, že můj život může být jiný. Klidnější. Bez strachu.“ A dodává: „Měla jsem jednat mnohem dříve. I tak jsem ale ráda, že jsem našla odvahu a zavolala do Magdaly. Bez toho bych možná ještě teď žila ve vězení domácího násilí.“

Jana se rozhodla sdílet svůj příběh, protože věří, že může dodat odvahu ženám, které žijí v podobném strachu, jaký sama roky prožívala. Říká: „Kdybych si tehdy přečetla příběh jiné ženy, asi bych pochopila dřív, že takto už nemohu dál žít a že na řešení nemusím být sama.“

Krizová linka Poradny Magdala pro oběti obchodu s lidmi a oběti násilí:
📞 251 552 790
🕘 pracovní dny od 9 do 17 hod
in

Poradna nabízí anonymní, bezpečnou a empatickou podporu. Stačí zavolat nebo předat kontakt někomu ve vašem okolí, o kom tušíte, že by ho mohl potřebovat. Někdy právě ten malý krok zvenčí dá člověku sílu zavolat o pomoc.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz