Článek
Rodiče Miracla opustili. Ujala se ho babička Jennifer, která ho nosí všude v náručí. „Krmím ho, miluji ho, ale někdy mi síly nestačí,“ říká. „Zvlášť když je chlapec nemocný nebo když není snadno dostupná pestrá strava.“
Když se jednoho rána Miracle začal dusit horečkou, měl nafouklé bříško a přestal jíst, Jennifer věděla, že je zle. Vážit v jeho věku čtyř let pouhých šest kilogramů znamená být na hraně života a smrti. Nafouklé bříško je bohužel známý signál typický pro těžkou formu podvýživy, kdy tělu zoufale chybí bílkoviny. Orgány začínají selhávat a organismus ztrácí sílu bojovat.
Miracle dostal šanci
Miracle pochází z rovníkové Ugandy, z jedné z nejchudších zemí světa, kde žije podle Světové banky každý pátý obyvatel pod hranicí chudoby. Miracle vyrůstá v odlehlé vesnici Nkombwe v oblasti Buikwe na jihu země. Je to místo, kde se většina rodin živí zemědělstvím, a kde je školní docházka, zdravotní péče nebo i obyčejná čistá voda vzácností.
Přesto všechno dostal Miracle šanci. Stalo se to v místě, které by neexistovalo bez podpory lidí v Česku: v České nemocnici sv. Karla Lwangy v Buikwe.
Nemocnice funguje díky individuálním darům českých dárců, bez jediné koruny ze státních dotací z Česka. Ročně tu dokážou poskytnout život zachraňující péči desetitisícům pacientů v místě, kde by ji jinak neměl kdo nabídnout.
Nemocnice pro chudé
V České nemocnici chlapce okamžitě přijali. Nikdo se neptal na peníze — to je právě to, co dary z Česka umožňují.
„Byl strašně slabý,“ vzpomíná zdravotní sestra Grace z nutričního oddělení. „Podali jsme mu léky proti malárii a nasadili výživu, která mu pomohla nabrat sílu. Střídali jsme se u jeho lůžka ve dne v noci.“
Po sedmi dnech mohl domů. Paní Jennifer dostala nejen léky, ale i instrukce, jak z dostupné místní stravy, jako je zelenina, vejce či mléko sestavit výživu, kterou Miracle dokáže přijmout.
Proč se vůbec zajímat?
Mnoho lidí si klade otázku, proč bychom měli pomáhat tak daleko od domova, když i u nás žijí lidé v těžkých situacích. Je to pochopitelná otázka.
Kdo ale někdy poznal podmínky, v jakých žijí nejchudší lidé tohoto světa, ptá se opačně. Proč nepomoci? Rozdíl v cenách je obrovský. Částka, za kterou si u nás dáme oběd, může v Ugandě pokrýt léčbu dítěte s malárií nebo těžkou podvýživou.
Neznamená to, že bychom se neměli starat o lidi kolem nás, pouze to připomíná, že lidskost nezná hranice. Neubývá, když ji dáme dál.
Pro paní Jennifer a jejího vnuka byla Česká nemocnice poslední záchranou. „I když nemám peníze, nemocnice nás nikdy neodmítne,“ říká. „Jsem vděčná, že na péči nejsem úplně sama.“
Co bude dál
Paní Jennifer doufá, že se zdravotní stav vnuka zlepší. Lékaři jí vysvětlili, že onemocnění není progresivní a nebude se zhoršovat. Je odhodlaná pomoci chlapci, aby mohl chodit sám, bez pomoci druhých nebo invalidního vozíku. „Budu se o něj starat a pomáhat mu v každém malém pokroku,“ říká. „Dokud budu moci.“
Miracle možná nikdy nebude běhat jako ostatní děti. Ale dnes žije. Dýchá. Usmívá se.
A to jen proto, že v jedné malé české zemi se našli lidé, kteří věřili, že i dítě, které nikdy neuvidí, stojí za to podržet.
