Článek
Pavlovi je třiapadesát let, rok bydlel ve stanu. Úřednice mu nevěřila, že je bezdomovec, protože byl čistý a oholený. Chodil se totiž mýt ke kamarádce, aby neztratil zbytky důstojnosti. Do komunitního centra začal chodit pro jídlo. Dnes tam pracuje, organizuje výdej potravinové pomoci a vede sklad.
Markovi je čtrnáct, trpí autismem. Záchvaty vzteku doma eskalovaly, rodiče nevěděli, jak reagovat. Od té doby, co dochází do denního stacionáře, vědí. Jejich každodenní život už není plný zoufalství, zažívají jako rodina mnoho hezkých chvil.
Za každým z těchto příběhů stojí jedna nezisková organizace.
Když se řekne neziskovka
Neziskové organizace v Česku zahrnují přes sto tisíc velmi různých subjektů s veřejným zájmem: spolky dobrovolných hasičů, dětské volnočasové organizace, včelaře a zahrádkáře, ale také hospice, azylové domy, linky důvěry, střediska rané péče o děti s postižením nebo poradny pro oběti domácího násilí.
Velké množství neziskových organizací nepobírá žádné státní dotace. Fungují díky členským příspěvkům a práci dobrovolníků. Ty, které dotace dostávají, většinou poskytují služby, které by jinak musel zajistit stát.
Hospic pro jednoho pacienta vyjde zdravotní systém výrazně levněji než stejná péče v nemocnici. Každý člověk, který díky sociální poradně nespadne do dluhové pasti a udrží si práci, nebude čerpat dávky. A každé dítě, které díky rané péči zvládne běžnou školu místo speciální, ušetří vzdělávacímu systému roky nákladné podpory.
Vedle ekonomických argumentů stojí přínos, který pocítí ti, kterým neziskovky pomáhají. Vyšší kvalita života seniorů, lidí s postižením, dětí ze sociálně slabých rodin a těch, kdo se ocitají na okraji společnosti.
Ano, problém existuje
Slovo „neziskovka“ dostalo v poslední době negativní nádech. V rámci debaty o škrtech je na neziskovky pohlíženo téměř jako na pijavice, které žijí z peněz daňových poplatníků a které přinášejí pofidérní užitek. Situaci není potřeba lakovat na růžovo. I takové neziskovky existují.
Házet však všechny do jednoho pytle je zavádějící. Nezisková organizace zahrnuje jak hospic, tak aktivistický think-tank; linku důvěry pro děti v krizi i lobbistické platformy financované ze zahraničí. Ranou péči o děti s postižením stejně jako mediální projekty s nejasným dopadem.
Část neziskového sektoru si kritiku zaslouží. Existují organizace, jejichž hlavním výstupem jsou výroční zprávy, stanoviska, konference či „osvěta“, jejíž dopad nelze změřit.
Problematické jsou i organizace, jejichž náplní je politický aktivismus a které zároveň čerpají veřejné dotace. Ne, že by byl politický aktivismus sám o sobě špatný, ale veřejné peníze by neměly financovat lobbying jedné části politického spektra. Pokud chce organizace ovlivňovat politiku, měla by být financována čistě těmi, kteří s jejími cíli souhlasí.
Požadavek na transparentnost a měřitelné výsledky je rozumný. Ale než se řekne „seškrtat“, stojí za to se zeptat: Kdo pak zaplatí za to, co přestaneme financovat? Komu přijde účet a jak bude vysoký?
