Radim Fiala: Doktor z Ordinace, který pro ostřejší slovo nejde daleko

Radim Fiala se narodil 9. ledna 1971 v Brně. Rodina žila v městské části Bohunice, na svůj původ je herec patřičně hrdý: „Moje rodina tady byla zakořeněná od konce 19. století. Kolem byly staré grunty, zahrady, pole, lány. Vyrůstal jsem v krásném idylickém prostředí, pak si komáři řekli, kur**, je tady moc místa, postavíme tady zas** paneláky.“ Tím venkovské prostředí radikálně změnilo svůj charakter. Jak je patrné, herec ve svém projevu nešetří peprnějšími výrazy.

Již v dětství začal chodit do souboru Pírko, který rozvíjel jeho kreativitu a improvizaci, ovlivnil jej zásadně i v dalších ohledech: „Z Pírka mám své první sexuální zážitky už v časném věku, tady jsem taky dostal v deseti letech knížku Kdo chytá v žitě.“ Vliv na jeho další směřování měla babička, která pracovala v hereckém bufetu v Mahenově divadle, díky ní měl příležitost vidět na jevišti velké herce brněnské scény, např. Ladislava Lakomého, Josefa Karlíka nebo Vlastu Fialovou.

V závěru studia na základní škole se rozhodoval, kam bude pokračovat dál, problémy s matematikou a fyzikou jej nasměrovaly na konzervatoř, ostatně vlohy pro herectví měl. Ke svérázné babičce se váže ještě jedna historka: „Když jsem byl na konzervatoři, už jsem někde hrál, přišel jsem za ní do Mahenky. Byl podzim nebo zima, babička byla trochu od rány a řekla: „Kde máš šálu, ty sviňo?!“ A letěla facka z jedné i druhé strany.“

Následovalo studium na brněnské JAMU, o další zážitky neměl nouzi: „Půl roku si nepamatuji, popravdě řečeno. Nastoupil jsem v roce '89, měl jsem 18 let, najednou bylo všechno možné, uvolnilo se to. Cinkali jsme klíči, pak jsme šli po Národní třídě, někdo nám dal do rukou prapor, řvali jsme „Jdeme na Hrad“ a vydali se po Karlově mostě. Ale zjistili jsme, že celý průvod jde po nábřeží, zašli jsme k Bonapartovi a tam jsme to završili.“ Devadesátá léta přinášela různé možnosti, dnes trochu lituje, že je naplno nevyužil: „My jsme chtěli dělat kariéru tady, ale mohli jsme to udělat jinak, jít ven, získat tam zkušenosti a potom se vrátit. Pár lidí to takhle udělalo, třeba Karel Roden nebo Marek Vašut jeli do Ameriky, naučili se jazyk, přičuchli k filmovému řemeslu.“

Jeho snem bylo získat angažmá v činohře Mahenova divadla, kde to dobře znal, ale ve třetím ročníku na JAMU ho oslovil režisér Peter Scherhaufer z Divadla Husa na provázku: „Ty, Radi, ty tak jinak hraješ než všichni ostatní, nechtěl bys jít k nám? Víš, Donutil odešel, nechal nás tady a je tam místo. Vzal bys všechny věci po Dóňovi.“ Fiala oponoval, že chce jít do vysněné „Mahenky“, ale nekompromisní režisér rozhovor uzavřel: „Dobře, jsme domluveni, jdeš k nám.“ Jeho angažmá v Divadle Husa na provázku začalo v roce 1994, poslední představení, ve kterém tu hrál, mělo premiéru v roce 2006. Na zdejších prknech účinkoval v téměř pěti desítkách inscenací. Mimo zmíněného Scherhaufera pracoval s řadou dalších režisérů, jako byli třeba Vladimír Morávek, Eva Tálská, Ivo Krobot, Petr Oslzlý nebo Luboš Balák. Divadelní působení výrazně omezil, v současné době vystupuje někokolikrát měsíčně v inscenacích Divadla Bolka Polívky.

Přestěhoval se z Brna do Prahy a začala jeho vysněná práce před kamerou. Zanedlouho se stal jednou z hlavních postav nekonečného seriálu Ordinace v růžové zahradě 2, kde hraje doktora Petra Hanáka. Sám si je vědom pozitivních a negativních hodnocení herecké práce v tomto vysoce komerčním projektu, účinkování v Ordinaci v jednom ze starších rozhovorů komentoval následovně: „Nejsledovanější, a i nejprofláknutější seriál u nás. Herec potřebuje publikum, a když dvakrát týdně vstupuje do obýváku více než dvěma milionům diváků, je to špatně, nebo dobře? “

Součástí Ordinace je Radim Fiala už 16 let a neměnil by: „Je tam fajn parta lidí, ve které si rozumíme. Jsme jako rodina, někteří tam povili děti, pár kolegů nás taky opustilo, to je život.“ O spektru diváků má jasnou představu: „Je to pro ženy, které umývají nádobí nebo žehlí a koukají se u toho na televizi. Je to žánr, který má být milý, a aby u toho slzely. Musí tam být city.“ Postava doktora Hanáka má reálný předobraz, je jím královéhradecký lékař Robert Čáp, který jezdil na zahraniční mise. Fiala vzpomíná, jak ho Čáp připravil na roli chirurga: „On mi ukázal, jak se léčí rozstřílení lidé. Vydupal jsem si, že chci jít na jeden, dva dny do nemocnice. Přijel jsem v sedm ráno do Hradce Králové, otevřu dveře a tam byl můj kamarád kaskadér, měl na hlavě obrovský hematom, někde se praštil. A doktor to začal řezat, nebylo mi zrovna dvakrát nejlíp.“ Doktor Čáp ho vzal i na operační sál, probíhalo to následovně: „Tam ležela nějaká ženská, byla připravená na operaci karpálních tunelů. A on mi říká: „Je to jednoduché, tady se to rozšvihne, ty podržíš háky.“ A já: „Cože?“ A ta ženská, která byla napíchnutí na Epidural, říká: Pane docente, ten mladý doktor tomu moc nerozumí.“ A on jí odpověděl: „Paní, to není doktor, to je herec.“

Diváci se Radima Fialy ptají, proč s tak příjemným hlasem nedabuje, on však ví, jaké jsou jeho slabé stránky: „Hodně herců dabuje, ale mně to moc nejde, tudíž mě to ani moc nebaví.“ Před kamerou je však jako doma: „Při natáčení filmů mě naopak baví sledovat, jak vznikají, ten šrumec kolem, tu atmosféru při natáčení. Když pak s odstupem času vidíte výsledek, můžete srovnávat, co si pamatujete, s tou fikcí, která je finálně prezentována. Někdy to může vyvolat i šok.“ Dva filmy jsou pro něj zcela zásadní: „Jedním je Tmavomodrý svět. Pracovat s Honzou Svěrákem, sledovat, jak tvoří, pro mě byla skvělá zkušenost. Naprosto mě ex post konsternovalo, jak viděl film z naprosto jiného úhlu než my ostatní. Druhým nejzásadnějším filmem byl pro mě Tobruk. Neopakovatelných zážitek po všech stránkách.“

Zdroje:

1) RADIM FIALA - Ordinace v Růžové zahradě 2 mě provází už 15 let

2) Národní institut pro kulturu, Virtuální studovna Divadelního ústavu