Herec Jan Hartl: Menzelův dvorní introvert, který střeží své soukromí

Jan Hartl, herec s nezaměnitelným hlasem a plachým pohledem, patří k největším legendám naší scény. Zatímco jeho kolegové plní stránky bulváru skandály, on zvolil cestu absolutního mlčení. Proč odmítá rozhovory? Co stojí za jeho „zmizením“ z veřejného života a jak dnes žije muž, který se stal symbolem slušnosti v neslušné době? Analýza jeho hereckého typu odhaluje překvapující rozpor: na jednu stranu inteligentní, jemný a lehce nemotorný dobrák, na stranu druhou vnitřně nesmírně silná osobnost, která se nenechá zlomit diktátem popularity.

Zatímco na plátně zářil v rolích nesmělých mladíků, v soukromí prožíval Jan Hartl drama, které by nezvládl ani ten nejzkušenější scénárista. Jeho životní partnerka, lékařka, se kterou vychovával dvě děti, před lety podlehla zákeřné rakovině. Pro herce, který si na rodinném krbu zakládal víc než na slávě, to byl moment, kdy se svět zastavil. Hartl se ze dne na den stal tátou na plný úvazek a svou profesní kariéru odsunul na vedlejší kolej. Právě zde hledejme kořeny jeho dnešní nedůvěry k médiím. Zatímco bulvár lačnil po detailech z jeho truchlení, on se opevnil mlčením, aby ochránil to nejcennější – své děti. Téma samoty se v jeho případě stalo vědomou volbou, nikoliv jen osudovou ranou.

Jan Hartl vtiskl postavě zootechnika Vítka Kaliny ve filmu Vesničko má středisková nezaměnitelnou tvář, díky které se stal symbolem plachého a čestného intelektuála v zemitém prostředí venkovského JZD. Jeho herecký výkon je dodnes hodnocen jako mistrovská ukázka minimalismu. Hartl dokázal pouhým pohledem či rozpačitým gestem vyjádřit celou škálu emocí – od osudového okouzlení Janou Turkovou (Libuše Šafránková) až po strach z  jejího žárlivého manžela Petra Čepka. Právě tato milostná linka, postavená na kontrastu Vítkovy křehkosti a Janiny živelnosti, dodala filmu lidský rozměr, který diváci i kritika vyzdvihují jako jeden z pilířů úspěchu snímku. Hartlovo pojetí postavy bylo natolik civilní a  autentické, že se mu podařilo vyhnout jakékoli karikatuře „městského vetřelce“ a vytvořit postavu, se kterou se divák snadno ztotožní.

Vztah mezi Janem Hartlem a Jiřím Menzelem byl v českém filmu výjimečný. Nebyl to jen vztah režiséra a herce, ale spřízněných duší, které sdílely podobný smysl pro humor a vnitřní slušnost. Menzel v Hartlovi našel ideálního představitele svých hodnot a ztělesnění hrdinů, kteří jsou sice trochu nepraktičtí a v moderním dravém světě ztracení, ale o to víc autentičtí. I když je Jan Hartl v médiích velmi zdrženlivý, v  ojedinělých vzpomínkách na natáčení vždy zdůrazňoval vzájemné porozumění s Menzelem, který mu dával prostor „přirozeně být“, spíše než „hrát“.

Stejně vřele vzpomíná i na své kolegy, zejména na Petra Čepka. Jejich skutečné hluboké přátelství tvořilo protipól k jejich filmovému nepřátelství, které vrcholilo ikonickými scénami se sekerou. Tato profesní cesta vyvrcholila v roce 2013 snímkem Donšajni, kde Hartl ztvárnil operního režiséra Víta. Pro Hartla to byl velký návrat na plátno, který se však nerodil lehce – traduje se, že roli několikrát odmítl, než ho Menzel přesvědčil. Ukázalo se tam to, co Hartl umí nejlépe – hrát stárnoucího muže s klukovskýma očima, který se i přes životní prohry odmítá vzdát svých snů a zůstává oním mužem, který vlastně nikdy nechtěl být příliš vidět.

Pro pochopení Hartlovy současné zdrženlivosti je třeba se vrátit do 70. let. Tehdy jako čerstvý absolvent DAMU nastoupil do Divadla na Vinohradech. V té době působili herečtí bardi jako Miloš Kopecký nebo Vlastimil Brodský. Od nich se naučil, že herectví není jen o potlesku, ale také o disciplíně a úctě k textu. Zlom nastal v Realistickém divadle (dnešní Švandovo divadlo). Zde pod vedením vizionářů tvořil umění, které mělo v době normalizace velký společenský přesah. Hartl nebyl jen známý z televize. Byl to charakterní herec, který se nebál jít do hloubky. Jeho cesta přes Divadlo za branou až do Národního divadla nebyla lemována lacinými komediemi, ale poctivou prací na rolích od Shakespeara po Čechova. Tento historický kontext vysvětluje, proč Jan Hartl nepovažuje za nutné být vidět v každé talk show.

Zásadní zlom v jeho umělecké kariéře přišel v roce 2015. Jan Hartl, opora činohry Národního divadla, oznámil, že po osmnácti letech končí. Oficiální důvody? Odchod do důchodu na vlastní žádost. Mezi kolegy se ale šuškalo o něčem jiném. Hartl, jakožto představitel staré školy a herecké etiky, prý těžko snášel moderní směřování první scény. Pro muže, který byl zvyklý na precizní práci s textem pod vedením legend jako Otomar Krejča, byl svět rychlokvašených experimentů cizí. I když v Národním divadle dodnes vystupuje jako stálý host, jeho odchod z trvalého angažmá byl jasným vzkazem: Raději nebudu hrát vůbec, než abych hrál v něčem, čemu nevěřím. Hartl si vybírá – neuvidíte ho v nekonečných seriálech ani v reklamě na prací prášek. Tato nečitelnost mu paradoxně pomohla zůstat legendou.

Málokterý herec dokázal s takovou lehkostí přepínat mezi polohami plachého outsidera a sebevědomého aristokrata. V kultovní parodii Tajemství hradu v Karpatech Jan Hartl jako hrabě Teleke předvedl mistrovství komické nadsázky, postavené na vážné tváři uprostřed naprostého absurdna. V Andělovi s ďáblem v těle se zase proměnil v bankovního úředníka Justice, pod jehož upjatou maskou nechal probublávat vášeň, což z něj tehdy udělalo nečekaný sexsymbol. Jeho schopnost vnést slušnost i do bizarních situací se potvrdila také v Černých baronech, kde jako nový velitel poručík Honec marně vnášel řád do armádního marasmu.

Zatímco vizuálně se Jan Hartl z veřejného prostoru téměř vytratil, jeho hlas je přítomen v tisících domácností každý den. V oblasti audioknih zůstává Hartl absolutním vrcholem interpretačního umění. Jeho práce pro Český rozhlas je považována za učebnici herecké techniky. Jeho hlasový projev je nezaměnitelný - kultivovaný, s precizní artikulací a schopností vtisknout každé větě hloubku. Posluchači si ho zamilovali například v audioknize Forrest Gump, kde dokázal vystihnout nevinnost i moudrost titulní postavy bez jediného falešného tónu. Pro Hartla je rozhlas ideálním médiem – umožňuje mu tvořit a předávat emoce, aniž by musel čelit bleskům fotoaparátů.

Pokud je rozhlas Hartlovým královstvím, pak legendární pražské divadlo Viola je jeho duchovním domovem. Na tomto komorním pódiu se Hartl proměňuje v  mistra literární interpretace, který sází na sílu textu místo vnějších efektů. Diváci ho zde milují především v humorném večeru o krásách a záludnostech češtiny s názvem „Koupila jsem husu, tak nevím…“, kde po boku Marka Ebena oživuje texty Pavla Eisnera či Karla Čapka. V kontrastu k tomuto vtipu pak stojí jeho výkon v dramatickém čtení novely Adresát neznámý. Společně s Jiřím Dvořákem zde skrze dopisy odkrývá tragédii nastupujícího nacismu, přičemž Hartlova schopnost pracovat s tichem a věcností slova patří k nejsilnějším zážitkům, které může komorní scéna nabídnout.

Pro dokreslení Hartlovy „nezařaditelnosti“ nelze opomenout jeho spolupráci se světově uznávaným surrealistou Janem Švankmajerem. Ve snímku Otesánek (2000) ztvárnil postavu otce, který v bezmezné touze po dítěti vdechne život pařezu. Tato role ukázala další polohu jeho herectví – schopnost balancovat na tenké hraně mezi tragédií, hororem a bizarním humorem. Pod Švankmajerovým vedením Hartl dokázal, že jeho civilní projev skvěle funguje i v těch nejabsurdnějších a nejtemnějších vizích, kde se lidská touha mění v noční můru.

Zkuste si Jana Hartla vyhledat na sociálních sítích. Nenajdete nic. Žádný Instagram, žádný Facebook. Herec žije v domku na okraji Prahy a podle všeho bojkotuje moderní technologie. Je to fascinující úkaz – jak v roce 2026 přežít bez e-mailu? Kontrast mezi jeho digitální absencí a jeho nesmrtelnou přítomností v televizních reprízách je překvapující. Jan Hartl si zkrátka užívá ticha.

Zdroje: Národní divadlo, Prima Ženy, Kinobox, Divadlo Viola