Ladislav Mrkvička: Bouřlivák, kterého zocelil vyhazov z DAMU i represe StB

Ladislav Mrkvička se narodil v únoru 1939 v Praze do skromné rodiny leteckého konstruktéra a kuchařky. Před kamerou debutoval ve čtrnácti letech v dramatu Olověný chléb, avšak o skutečné profesní dráze rozhodla až studentská láska ke spolužačce Jaroslavě Tvrzníkové. „Na gymnáziu jsem chodil s Jarkou, která se proslavila jako Robinsonka. Jakmile se stala známou osobností, tak mě opustila. Ve mně se probudil děsnej furiant, truc. Říkal jsem si: Já budu taky herec, a až za mnou polezeš, ani tě nepozdravím,“ vzpomínal později s úsměvem.

Cesta na pražskou DAMU však nebyla přímočará. Přijímací komise ho dvakrát odmítla pro nedostatek talentu. Než uspěl na třetí pokus, pracoval v letňanské Avii a jako ošetřovatel zvířat v pražské zoo, kde získal neobvyklou pracovní příležitost. „Ředitel cirkusu mi tehdy nabízel, abych šel k nim dělat krotitele šelem. No, nedomluvili jsme se, protože mě napotřetí vzali na DAMU,“ popsal své tehdejší dilema. Na fakultě nakonec studoval pod vedením přísného Miloše Nedbala v silném ročníku s Josefem Abrhámem, Jiřím Krampolem a Petrem Čepkem, který se stal jeho nejbližším celoživotním přítelem.

Tvůrčí atmosféru na akademii nekompromisně přeťala politika v roce 1962. Těsně před závěrečnými zkouškami se studenti účastnili pražského majálesu, který sledovaly bezpečnostní složky. Když dav mladých lidí zablokoval ulice a hrozil střet s tramvají, reagoval Ladislav Mrkvička velmi spontánně. „Z legrace jsem vylezl na tramvaj a sundal kladku, aby tramvaj nemohla pokračovat v jízdě. Uměl jsem to, dělal jsem kdysi brigádu jako průvodčí,“ popisoval později svůj čin, který vyfotografovala Státní bezpečnost. Zatýkací komando si pak pro nadějného herce přišlo přímo na zkoušku absolventského představení.

Vedení školy podrobilo celý ročník tvrdému nátlaku a o vyloučení zatčeného studenta museli jeho kolegové povinně hlasovat. Ze strachu o budoucnost zvedli ruku všichni, s výjimkou jediného. Petr Čepek se nenechal zlomit výhrůžkami a jako jediný se svého přítele veřejně zastal. „Jen Petr jako jediný řekl ne a na protest taky, spolu se mnou, ze školy předčasně odešel. Byl tak čestnej, až byl nesnesitelnej,“ vzpomínal dojatě Mrkvička. Kvůli chybějící loajalitě k totalitnímu režimu tak museli těsně před absolutoriem opustit DAMU oba dva.

Soudní verdikt po studentské revoltě zněl nekompromisně. Mladý buřič, kterému blízcí přátelé neřekli jinak než Mrkva, dostal trest veřejně prospěšných prací a politickou převýchovu měla zajistit povinná vojenská služba. Díky předchozím filmovým úlohám se mu podařilo zajistit zařazení do Armádního uměleckého souboru v Praze. Temperamentní herec však pokoru neprojevoval. Se svým kamarádem Jiřím Kodetem podnikli divokou jízdu noční Prahou a s alkoholem to přehnali. V době vrcholící kubánské krize, kdy byla armáda v nejvyšší pohotovosti, z toho byl obrovský průšvih. „Někdo nás udal, pak nás sebrali. A měli jsme velký strach. Vyhrožovali nám prokurátorem, že v době mezinárodního napětí narušujeme bojeschopnost armády,“ vzpomínal později Mrkvička.

S uměleckým souborem byl okamžitý konec a následovalo exemplární převelení k bojovému útvaru do Piešťan. Po roce a půl strádání se však u brány kasáren objevil režisér Jiří Sequens a nabídl mu klíčovou roli rotmistra Josefa Gabčíka ve válečném dramatu Atentát. Mezi oběma muži tehdy proběhla rázná výměna názorů. „Říkal jsem mu: Pane režisére, ale já jsem zakázanej! A on na to: O to se nestarejte, to je moje věc,“ popisoval Mrkvička osudové setkání. Snímek měl po premiéře v roce 1964 kolosální úspěch a dřívější hříchy byly herci rázem smazány.

Po štaci v ostravském Divadle Petra Bezruče se v roce 1968 vrátil do Prahy do Divadla S. K. Neumanna. V té době mu přišel oficiální dopis, že diplom z DAMU přece jen dostane. Byl pod ním podepsaný stejný profesor, který ho dříve vyhazoval. „Vzal jsem si od kolegyně rtěnku a přes ten dopis jsem napsal: Polibte mi prdel! A poslal jsem jim to zpátky,“ smál se po letech herec s tím, že diplom mu za čtrnáct dní stejně přišel poštou.

Po srpnové okupaci roku 1968 začal v kultuře opět foukat ledový vítr. Když nový ředitel divadla přikázal hercům zúčastnit se přátelského setkání s okupačními důstojníky, hrdý herec vstal, zjednal si ticho a před všemi oznámil okamžitou výpověď. Následoval absolutní zákaz činnosti v divadle i v televizi. Z existenční krize ho znovu zachránil režisér Jiří Sequens, který mu nabídl roli nadporučíka Stejskala v propagandistickém seriálu 30 případů majora Zemana. Nezkrotný umělec pod tlakem okolností politicky podbarvenou roli přijal, protože ho Sequens chránil před úplnou profesní likvidací. „Věděl jsem, že když do toho nepůjdu, tak mě zlikvidují,“ přiznal později tehdejší bezvýchodnou situaci.

Ani během natáčení seriálu si však nedokázal dát pokoj. Při návštěvě moravského vinného sklípku se pod vlivem alkoholu pustil do přítomných příslušníků Státní bezpečnosti, nadával jim do fašistů a fyzicky na ně útočil. Ráno zpytoval svědomí. „Ráno jsem potkal režiséra Sequense ve sprše. Říkal mi: Ty blázne, okamžitě si klekni na kolena a běž je prosit o odpuštění,“ vzpomínal Mrkvička. Zachránil ho kolega Vladimír Ráž, který s estébáky proseděl celou noc a namluvil jim, že je Mrkvička duševně chorý a za své záchvaty nemůže. Sequens pak jeho postavu raději ze seriálu elegantně odstranil jako pravicového odpadlíka, aby ho uchránil před vězením.

Po dvou letech bez práce a nuceném hraní v pohádkách se na něj usmálo štěstí v roce 1977. Divadlo Na zábradlí tehdy naléhavě potřebovalo rychlou záskokovou náhradu za nemocného Václava Sloupa. Tímto okamžikem odstartovalo Mrkvičkovo nejlepší umělecké období. Stal se jednou z hlavních opor éry režiséra Evalda Schorma a vynikl v inscenacích Bratři Karamazovi nebo Maratón. V roce 1991 přestoupil do Národního divadla, kde ztvárnil desítky velkých postav, počínaje Jacquesem v Shakespearově komedii Jak se vám líbí. Od roku 1998 navíc působil jako uznávaný pedagog na pražské DAMU, tedy na škole, ze které ho kdysi vyhodili. K sametové revoluci se stavěl skepticky. „Byl to týden euforie a pak trvající sled zklamání,“ hodnotil tehdejší politický vývoj.

Stejně jako na jevišti, i v soukromí žil jako na houpačce. Prožil nespočet vztahů a zplodil pět dětí se čtyřmi partnerkami. Ty nejkrutější rány však v jeho životě přišly přes potomky. Nejtěžší zkoušku mu připravil syn Jakub, který už ve třinácti letech začal experimentovat s pervitinem a velmi rychle propadl plné závislosti na heroinu. Pro rodinu se rozjelo dlouhé peklo plné krádeží, vykrádání lékáren, marných pobytů v léčebnách a hlubokého rodičovského zoufalství, ze kterého nebylo úniku. Syn nakonec skončil na rok ve vězení. „To bude kaňka nadosmrti. Tam, kam chodil do školy, se scházela feťácká parta a stáhli ho s sebou,“ komentoval se smutkem v hlase synův tragický osud, který ho trápil až do konce života.

V pokročilém věku se k rodinnému trápení přidaly vážné zdravotní komplikace. Parkinsonova choroba dříve společenského muže drasticky změnila, donutila ho opustit výuku na DAMU a izolovala ho od přátel. Nemoc navíc vyvolala hluboké psychické potíže. „S depresemi si hraji už tak deset, možná patnáct let a chvílemi to bylo až sebevražedné. Měl jsem stavy, že jsem nemohl vylézt z baráku, bál jsem se lidí, měl úzkosti,“ svěřil se. Z divadla nakonec odešel záměrně, protože měl panickou hrůzu z toho, že by kvůli svému fyzickému stavu nemohl na jeviště odvádět dobrou práci.

Jeho absolutní uměleckou labutí písní se stal oceňovaný film Staříci z roku 2019. V této netradiční road movie ztvárnil paralyzovaného mstitele na invalidním vozíku, a přestože sám kvůli nemoci těžce mluvil, podal úchvatný výkon. Za tuto roli obdržel svého vůbec prvního Českého lva. V témže roce dostal prestižní Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru činohra. Když mu zprávu o ocenění volali, původně si myslel, že jde jen o povedený žert jeho kolegů.

Nezničitelný chlap, který si v životě mnohokrát sáhl až na samotné dno, ke konci své pozemské pouti přiznával, že by pro něho byla smrt největším vysvobozením. Sám si s předstihem vybral i oblečení do rakve. Přál si být pohřben v divadelním kostýmu, konkrétně v plášti a klobouku, ve kterém pětatřicet let předtím hrál Hanťu ve slavné inscenaci Hlučná samota v Divadle Na zábradlí. Významný filmový a divadelní herec Ladislav Mrkvička zemřel náhle 27. prosince 2020 v Praze ve věku 81 let.

csfd.cz – Ladislav Mrkvička

reflex.cz – Ladislav Mrkvička nemohl dokončit DAMU kvůli žertu. Ze spolužáků se ho zastal pouze Petr Čepek

kvety.cz – Ladislav Mrkvička: StB ho sebrala přímo v divadle. Z každé šlamastyky ale vždy vyvázl, na rozdíl od syna

Český rozhlas – 13/2020 Ladislav Mrkvička: Nejhorší je povrchnost

Život v Česku.cz – Každá role byla pro mě těžká, řekl v posledním rozhovoru před smrtí Ladislav Mrkvička

iDnes.cz - Revoluce přinesla týden euforie a pak jen zklamání, řekl Mrkvička v Rozstřelu