Václav Krška: Kriminál kvůli orientaci. Před smrtí prožil románek s mladíčkem

Václav Krška se narodil v roce 1900 v Písku, ale velká část jeho života je spojená s nedalekou Heřmaní, kde po smrti rodičů převzal rodinný mlýn. V celém kraji byl velmi uznávaný. Založil tam ochotnický soubor, který hrál tak dobře, že lidé obci začali přezdívat „jihočeské Athény“. Místní sice tušili, že jeho osobní život se vymyká tehdejším představám, ale vážili si ho za to, co dělá pro vesnici, a před okolním světem ho v podstatě brali pod ochranu.

V roce 1934 se odehrála kauza, kterou spustila tragická sebevražda teprve sedmnáctiletého studenta Vladimíra Zanášky, s nímž se režisér znal. Když v září toho roku dorazili do Krškova domu četníci, režisér podle dobových protokolů zpanikařil. Ve snaze odvést pozornost od vztahu se zesnulým chlapcem udal vyšetřovatelům dva své zaměstnance z mlýna a dva kamarády od divadla. Samotné četnické hlášení přímo konstatuje, že o jeho orientaci se v Písku a okolí vědělo naprosto všeobecně – jenže homosexualita byla podle tehdejšího trestního zákoníku stále definována jako trestný čin „smilstvo proti přírodě“.

U soudu nakonec většina předvolaných všechno popřela a vztah se studentem se neprokázal. Zlomem se stalo až svědectví šestadvacetiletého Jana Mejdy. Ten byl sice už rok ženatý, ale v režisérově souboru hrál hlavní role. Mejda jako jediný u výslechu loajálně přiznal, že s ním před třemi lety intimně žil. Na základě tohoto jediného svědectví byl odsouzen ke čtyřem měsícům podmíněně a ztratil volební právo do obcí. Psychiatrická vyšetření z téže doby navíc ukázala, že svou orientaci vnímal pod tlakem okolí jako těžké břemeno. Trpěl depresemi a v mládí vážně uvažoval o odchodu ze světa, protože nedokázal naplnit očekávání, že si založí klasickou rodinu.

Druhý proces ho zasáhl v momentu, kdy se jeho filmová kariéra teprve rozjížděla. Na jaře roku 1939 spolupracoval s režisérem Františkem Čápem na filmu Ohnivé léto. Dne 4. května 1939, pouhé dva měsíce po zřízení Protektorátu Čechy a Morava, byl Krška zatčen. Obvinění se opět týkalo jeho kontaktů s mladými muži v Písku a okolí, které měl podle policie zvát do své vily.

Soud jej poslal na pět měsíců do vězení. Pro osmatřicetiletého umělce mělo odsouzení vážné následky. Výkon trestu na počátku nacistické okupace znamenal nejen ztrátu svobody, ale také trvalé riziko. Nacistický režim lidi s homosexuální orientací krutě pronásledoval a hrozila jim deportace do koncentračních táborů. Krška prožil válečná léta v existenční nejistotě, kdy každý další film natáčel s vědomím, že okupační úřady nebo policie mohou jeho spis kdykoliv znovu otevřít.

Protože nemohl žít otevřený partnerský život, vkládal své city a prožitky do umělecké tvorby. Své emoce a potlačovanou sexualitu transformoval do filmové řeči. Tento princip se projevil již v meziválečné literární tvorbě, například v románu Chlapec a kozlonoh, ale plně se rozvinul až v kinematografii padesátých let.

Krškův režijní styl se vyznačoval specifickou prací s mužskou postavou a psychikou. V době, kdy tehdejší kultura vyžadovala portréty robustních dělníků, rolníků a úderníků, on do svých filmů prosazoval diametrálně odlišný typ hrdinů. Jeho postavy byli zjemnělí, citliví a zranitelní mladíci procházející vnitřními krizemi. Snímky jako Stříbrný vítr (1954) nebo Měsíc nad řekou (1953), adaptace děl Fráni Šrámka, se staly prostředkem pro zobrazení melancholie a nepochopení, které autor sám zažíval. Filmová kamera v těchto dílech ukazovala velký cit pro mužský půvab, což byla jeho vlastní cesta, jak do tehdejší kultury legálně vnést homoerotické prvky.

V Praze Krška pracovně i osobně působil už od meziválečných let, ale až po válce se natrvalo usadil v domě ve Sněmovní ulici na Malé Straně. Zde žil ve společné domácnosti se svým partnerem a filmovým asistentem Jaroslavem Beránkem. V padesátých letech, kdy totalitní režim stupňoval perzekuce a Státní bezpečnost využívala homosexualitu ke kompromitaci a vydírání občanů, se jeho byt proměnil v bezpečné útočiště.

Kolem režiséra se zformovala pražská skrytá komunita, která stála na absolutní důvěře a přísných utajených pravidlech. Do bytu ve Sněmovní ulici nebo na Krškovu chatu ve Velkých Popovicích neměl přístup nikdo zvenčí, aniž by se za něj zaručil stálý člen skupiny. Tento uzavřený svět sdružoval přední osobnosti tehdejší kultury, které čelily stejnému tlaku. Patřil sem kostýmní výtvarník Ferdinand Vácha, Jan Skalický nebo režisér František Čáp.

Nejvýznamnějším činem solidarity byla Krškova pomoc mladému Eduardu Cupákovi. Toho kvůli jeho orientaci vyhodili z divadelní fakulty a hrozil mu úplný zákaz činnosti. Krška Cupáka fakticky přijal do své komunity, zajistim mu byt ve stejném domě a obsadil ho do hlavních rolí ve svých nejúspěšnějších filmech, čímž mu zachránil profesní i osobní život.

Jak moc byla Krškova orientace veřejným tajemstvím, ukazuje vzpomínka divadelníka Milana Heina. Ten se s ním jako dvacetiletý mladík náhodně dal do řeči během přestávky na Hamletovi v Národním divadle. Pětašedesátiletý režisér mu tehdy řekl, že hledá neherce pro svůj chystaný film Poslední růže od Casanovy, a na papírek mu napsal své telefonní číslo a adresu Sněmovní 7. Když pak Hein přišel k tetě, u které tehdy v Praze spal, a lístek jí ukázal, její okamžitá reakce mluvila za vše: „Ježíšmarjá, homosexuál Krška!“

Hein se však nenechal odradit a režiséra později navštívil. Setkání pro něj znamenalo obrovský zlom. Do té doby byl z tehdejší atmosféry a vyprávění o lidech, kteří kvůli své orientaci skončili v kriminále, vyděšený. U Kršky doma ale uviděl úplně jiný svět. Byt byl vkusně zařízený, plný knih a režisérovi běžně telefonovaly největší tehdejší hvězdy jako Dana Medřická, Bohuš Záhorský nebo skladatel Václav Trojan. Krška byl v jejich očích respektovaný, kultivovaný a vážený člověk. Pro Heina to byl první jasný důkaz, že být gay nemusí znamenat ostudnou existenci nebo zničený život.

Mezi oběma muži vznikl blízký vztah. Hein vzpomíná na Kršku jako na nesmírně laskavého a vroucího člověka, který v sobě nezapřel syna mlynáře z jižních Čech. Během návštěv v Praze došlo mezi oběma muži i na bližší intimní kontakt. Ze strany Heina šlo však spíše o projev vděčnosti a velké okouzlení světem uznávaného intelektuála, který pro něj byl životním vzorem.

Vztah doprovázely i úsměvné momenty. Když Krška vzal tehdy dvacetiletého Heina do jižních Čech, aby mu ukázal rodný mlýn v Heřmani, Hein si prosadil, že nebudou spát u známých, ale postaví si stan přímo u rodného mlýna, který kdysi Krškovi patřil. Vážený šestašedesátiletý filmový režisér se tehdy přizpůsobil a do stanu se nasoukal s ním.

Po Krškově smrti Hein neztratil kontakt s jeho malostranským okruhem a dál se vídal s Eduardem Cupákem. Zde však narazil na úplně jiný přístup k životu. Zatímco Krškův svět byl spíše tradiční a skromný, Cupák se svým celoživotním partnerem praktikoval na tehdejší dobu velmi otevřený a svobodný model soužití.

Cupákova filozofie byla přímá. Tvrdil, že nevěrní jsou si lidé i v běžných heterosexuálních vztazích, akorát to pokrytecky zatloukají. Protože homosexuálové byli tehdejší většinovou společností stejně odsuzováni, Cupák neviděl důvod, proč si cokoli odpírat nebo předstírat monogamii. Se svým partnerem žili otevřeně, netajili si společné ani vlastní milence a vsadili na naprostou pravdivost. Pro Heina, který tehdy pod tlakem rodiny i doby ještě oficiálně chodil s dívkami, to představovalo další důležitý pohled na to, jak lze v tehdejším režimu žít svobodně.

Krškův soukromý život provázely obrovské protiklady. V prostředí Filmového studia Barrandov se oficiálně prezentoval jako zasloužilý umělec, jehož díla reprezentovala stát na mezinárodních festivalech. V kuloárech však čelil narážkám a jízlivosti. Kvůli jeho aristokratickému vystupování, jemným způsobům a otevřenému soužití s mužem se v zákulisí ujala přezdívka „paní Kršková“.

Václav Krška zemřel 17. listopadu 1969 v Praze ve věku 69 let. Dožil se sice dekriminalizace homosexuality, ke které v Československu došlo v roce 1961, společenské nastavení se však měnilo jen pomalu. Pohřben je na hřbitově v jihočeské Heřmani, kousek od mlýna, kde prožil mládí a kam se celý život vracel.

Zdroje:

Seidl, Jan et al. Teplá Praha: průvodce po queer historii hlavního města 1380-2000. Brno: Černé pole, 2014. 295 s. ISBN 978-80-260-6547-0.

Odnaproti.cz - Václav Krška - literát, divadelník, homosexuál a trestanec

Qult.cz - „Být gay za totality? Znal jsem muže, kteří za to skončili ve vězení, kde je krutě trýznili. Z mladých mám radost.“