Článek
Narodil se 26. září 1933 v Kroměříži, ale rodinné zázemí mu klidné dětství nedopřálo. Ve třech letech mu matka zemřela na tuberkulózu a otec, který neunesl nezdar druhého sňatku, spáchal sebevraždu. Tím však řetězec tragédií neskončil – dobrovolně ze světa odešel také otcův bratr a jedna z otcových sester. Malého Bořivoje a jeho staršího bratra Jiřího po smrti rodičů vychovávala teta, se kterou po nástupu komunistického režimu a zatčení strýce přišli o byt a dospívali ve velmi nuzných materiálních poměrech.
Únik z těchto tísnivých podmínek mu nabídl poválečný skauting, který silně formoval jeho morální povahu a pevnou vůli. Právě v oddíle potkal dva celoživotní přátele – budoucího scénografa Luboše Hrůzu a herce Svatopluka Malého. Všichni tři si tehdy chlapecky přísahali, že své životy bezvýhradně zasvětí divadelnímu umění.
Od ochotníků po první triumf
Divadelní premiéru si odbyl dost kuriózně — na letním táboře ztvárnil v barokní Hře o svaté Dorotě titulní ženskou roli. Při studiích v Jihlavě pak začal docházet do Horáckého divadla, kde ho starší kolegové mimo jiné úspěšně odnaučili ráčkovat.
Mladý Bořivoj Navrátil s podmanivým pohledem. Už na počátku kariéry vyzařoval charisma, které z něj udělalo výraznou tvář naší scény.
Skutečný průlom ale přišel na brněnské JAMU. V ročníku se sešel s Josefem Somrem či Blaženou Holišovou a ještě jako student zazářil v roli syfilitika Osvalda v Ibsenových Strašidlech. Představení naprosto ovládlo přehlídku divadelních škol a bylo natolik výjimečné, že ho Československá televize odvysílala v přímém přenosu.
Z oblasti přímo do zlaté kapličky
Po absolutoriu prošel divadly v Těšíně, Opavě a Ostravě. Na jevišti sázel na charisma, nebezpečný výraz i výborný jevištní šerm. Právě v Ostravě si ho všiml legendární režisér Otomar Krejča a v roce 1961 ho přivedl do pražského Národního divadla.
První scéně pak Navrátil zasvětil jednatřicet let. V Tylově dramatu Drahomíra a její synové pojal bojovníka Tyra jako nebezpečného divocha a v této roli se střídal s Janem Třískou. Oba herci byli tehdy na vrcholu sil a v Shakespearově tragédii Romeo a Julie se ukázali jako naprosto rovnocenní partneři – Navrátil měl stejný sex-appeal jako Tříska a v drsných šermířských soubojích s dýkami mu byl nebezpečným soupeřem. Jeho všestrannost navíc potvrzovaly i další role: v kultovní hře Jejich den jezdil po jevišti na motocyklu, zatímco jako Edgar v Králi Learovi musel věrohodně předstírat šílenství a mistrovsky ovládat těžký dvouruční meč.
Od milovníka ke gestapákům: Provokace holou hlavou
Zásadní zlom v jeho kariéře přinesla role Vynálezce v Čapkově hře Ze života hmyzu (1965), kvůli které se nechal ostříhat dohola. V šedesátých letech tím vyvolal poprask: „Dneska máte holohlavého kdekoho, ale tenkrát, když jsem vlezl do tramvaje, měl jsem jistotu, že nějaké děťátko vypískne: ‚Maminko, proč ten pán nemá vlasy?‘ Maminka byla v rozpacích a já už měl připravenou odpověď: ‚Víš, proč nemám vlasy? Protože jsem nejedl polívku. A co ty, jíš polívku?‘ Dítě zděšeně přikyvovalo, maminka byla zachráněná a já měl pokoj.“ Extravagantní vizáž mu však změnila osud. „Do té doby jsem hrál zamilované chlapce a najednou bum prásk — začali přicházet gestapáci a podobné potvory,“ vzpomínal.
Bořivoj Navrátil byl díky své vizáži – ostrým rysům a holé hlavě – vždy nepřehlédnutelným. Na snímku z roku 1974 s Klárou Jernekovou.
V roce 1962 se oženil s tanečnicí Marií Steinovou, s níž měl syna Kryštofa. V divadle šel z role do role a exceloval v Macháčkových satirických inscenacích. Mimo jiné hrál Dauphina v Jindřichu V. či ve Vévodkyni valdštejnských vojsk. Mezi lety 1974 a 1994 také vyučoval na Pražské konzervatoři.
Protestní odchod z Národního divadla
Zprvu nedotknutelné angažmá na první scéně skončilo v roce 1992. Nebyl spokojený s novým vedením činohry a odmítal hrát v titulech, které mu nic neříkaly. „Oni mě vyhladověli. Když nastoupili režiséři Rajmont s Kačerem, obklopili se jinými lidmi a pro nás zbývaly drobky. Když jsem si na fermanu přečetl obsazení další sezóny, šel jsem pryč,“ popisoval bez obalu.
Snímek ze zkoušky Jindřicha V. (1971), zleva: Luděk Munzar, režisér Miroslav Macháček, Bořivoj Navrátil, Ladislav Pešek
S divadlem chtěl původně úplně skončit, jenže o dva dny později mu zavolal režisér Petr Lébl, který potřeboval narychlo zachránit situaci. Chytil tak druhý dech v Divadle Na zábradlí a následně hostoval v Činoherním klubu i ve Spolku Kašpar.
Horská lekce smrti v Himálajích
Byl známý svým věcným přístupem a neobyčejným sebeovládáním. Poprvé si hranici mezi životem a smrtí vyzkoušel v roce 1987 při natáčení filmu Sagarmatha pod Mount Everestem, kde těžce onemocněl. „Věděl jsem, že když se nedostanu zpět do tábora, tak zemřu. A věděl jsem, jak daleko jsem a jakou cestou jsme šli nahoru. Bylo to zvláštní, úplně bez emocí,“ vzpomínal.
Záchrana ve vysokohorských podmínkách připomínala divokou komedii s tragickým podkresem: „První tři dny mě v nosítkách z lana nesli na střídačku dva Šerpové. Byli dost malí, takže jsem nohy coural po zemi a neudržel je výš, protože jsem upadal do bezvědomí. Pak jsme týden zkysli v nějaké díře, než nám poslali tři jaky. Na jednoho přivázali mě, druhý nesl zavazadla, třetí seno. Majitel jaků vzal každou chvíli klacek a mlátil je, aby ukázal, že jim velí. Jenže měl někde schovanou flašku a během dne se ožral tak, až jsme ho museli mlátit my.“
Spasení přišlo až ve výchozím městečku: „V Namče Bazaru jaky vyměnili za kobylku a ta už mě vlekla k přistávací ploše. Kobylka sice byla březí a po skalách jí to moc nešlo, ale jmenovala se — poslouchejte dobře — Doma, což pro mě byla obrovská psychická vzpruha.“
Na jevišti Národního divadla vytvořil desítky postav. S Janou Hlaváčovou v Králi Learovi (1980).
Za odvahu zaplatil zdravím
Schopnost čelit krizím s chladnou hlavou si přenesl i do běžného života. Během normalizace se v Národním divadle nebál zastávat pronásledovaných kolegů a čelit režimu, který mu mimo jiné zakázal oblíbenou inscenaci Jindřich V. Neustálý tlak a konflikty s mocí si však vybraly daň — skončil s těžkými žaludečními vředy a podstoupil několik vážných operací. Přesto si až do vysokého věku udržoval obdivuhodnou kondici, chodil tak svižně, že mu v pražských ulicích málokdo stačil.
Zápas s krutou diagnózou
Zlom přišel v roce 2010, kdy mu lékaři diagnostikovali rakovinu tlustého střeva. Zprávu přijal věcně, i když otevřeně popisoval brutální dopad chemoterapie: „V látce, kterou mi dávají, je něco, co způsobuje ochablost svalů. Hůř vidím, slyším i mluvím. Měl jsem problémy s rukou, pak jsem zase nemohl chodit,“ líčil během natáčení svého posledního filmu Školní výlet. Vnímání nemoci shrnul výstižně: „Jeden den máte chuť skákat přes kaluže a druhý den máte chuť skákat z balkonu.“
Navzdory těžkému stavu se po třech měsících vrátil k práci. Vedle seriálu Ulice načítal audio knihy pro nevidomé. Nové dlouhodobé projekty už ale nabírat odmítal, aby nezkomplikoval práci kolegům. Na dotaz ohledně dobrovolného odchodu ze světa odpovídal příměrem z onkologie: „Troufnu si tvrdit, že každý pacient na onom oddělení o tom intenzivně přemýšlí, když vidí tu hrůzu kolem. Tento luxus si ale odpustím.“
Bořivoj Navrátil vyzařoval přirozenou autoritu a respekt. Jeho podmanivý pohled a charisma z něj udělaly nepřehlédnutelnou tvář.
Otázku „Proč zrovna já?“ si nikdy nepoložil. Věřil, že vědomí smrtelnosti dává životu smysl. V době nemoci se o něj obětavě starala jeho bývalá žena Marie, se kterou byl v té době už čtyřicet let rozvedený. Na dotazy ohledně bilancování reagoval s klidem: jeho život byl podle něj docela pěkný.
Poslední přání: Umřít doma
Své poslední přání vyslovil přibližně měsíc před odchodem v sanatoriu Na Pleši, kde ho lékaři po měsících převáděli z umělé výživy na normální stravu: „Chtěl bych zemřít doma, ale nechci být svým blízkým na obtíž. Už tak se o mě rodina, a především syn, obětavě stará.“
Ze sanatoria nakonec odešel. Když se jeho stav dál zhoršoval, opustil i pražskou nemocnici, protože odmítal strávit poslední dny v ústavní péči. Uchýlil se k rodině do strašnické vily a 31. října 2011 zemřel ve věku 78 let.
Lidé z branže na něj vzpomínali s neskrývaným dojetím. „Bořek zvládal své role i boj s nemocí s nadhledem a humorem. Byl statečný i ve stáří,“ uvedla Hana Maciuchová. Dlouholetý kolega Rudolf Hrušínský dodal: „Byl to skvělý herec a hlavně znamenitý člověk.“
Zdroje:
Kazda, Jaromír. Bořivoj Navrátil. Vyd. 1. Praha: Brána, 2010. ISBN 978-80-7243-472-5.
Opožděný rozhovor s Bořivojem Navrátilem: Podlehl jsem klamu, že jsem hodný člověk. Divadelní noviny 19, 15. listopadu 2011, strana 12.
