Článek
Když režisér Jaroslav Papoušek v roce 1969 hledal představitelku pro roli babičky v rodící se filmové trilogii o rodině Homolkových, záměrně se vyhnul známým pražským divadelní hvězdám. Hledal tvář, která by v sobě nesla absolutní přirozenost, věcnost a životní zkušenost českého venkova nebo maloměsta. Našel ji v tehdy jednapadesátileté člence kladenského divadelního souboru. Marie Motlová se pro celou zemi stala symbolem rázné, ale v jádru laskavé české babičky. Její skutečný životní příběh měl však k idylickému rodinnému teplu daleko a nesl se ve znamení profesních zvratů i osobních tragédií.
Útěk od zdravotnictví k jevišti
Marie Motlová se narodila 1. května 1918 v Boru u Tachova. Její rodiče měli o její budoucnosti odlišné představy. Přáli si, aby se stala hospodyňkou a matkou. Divadelní prostředí pro ně představovalo nestabilní a nejistý svět, kterému se měla vyhnout. Podlehla tehdy rodinnému tlaku, vystudovala zdravotnickou školu a krátce pracovala jako zdravotní sestra. Touha po herectví však byla silnější než snaha vyhovět rodičům a zajistit si klidnou existenci.
Za druhé světové války, v roce 1943, úspěšně absolvovala dramatické oddělení Státní konzervatoře v Praze. Následně prošla známými scénami, jako bylo Divadlo E. F. Buriana nebo Studio Národního divadla pod vedením Jindřicha Honzla. V roce 1950 se však její slibně nastartovaná pražská kariéra náhle přerušila. Následoval nucený odchod z Prahy a celých pětadvacet let práce na oblastních scénách v Mladé Boleslavi a Kladně. Právě tam, daleko od hlavního města, si vybudovala svůj typický úsporný, civilní projev, který byl zcela prostý jakéhokoliv patosu a divadelní strojenosti.
Kontroverze kolem odchodu z první scény
Okolnosti jejího odchodu z Národního divadla v roce 1950 provázejí dodnes diskuse o jejích údajných problémech s alkoholem. Její kamarádka, herečka Antonie Hegerlíková, k tomu po letech otevřeně řekla: „Bohužel pila, protože uvnitř byla nešťastná ze svého vzhledu. Zničilo jí to život. Jednou přišla opilá na představení do Národního divadla, a kvůli tomu ji vyhodili. Z venkova se díky talentu dostala do Národního, a když o místo v něm přišla, skončila zase ve venkovských divadlech.“
Marie Motlová v době svého působení v Národním divadle v Praze.
Zlom po automobilové nehodě
Podle dalšího svědectví měl blízký vztah k alkoholu i jinou příčinu, mohl za něj vážný úraz při automobilové nehodě. Lékaři po havárii konstatovali, že v důsledku zranění už nebude moci mít tehdy sedmadvacetiletá Marie Motlová vlastní děti, po kterých v té době velmi toužila. K nehodě došlo při cestě na prvomájový průvod, kam společně s ostatními herci jela na korbě nákladního vozu.
Tuto tragickou událost později přiblížila její tehdejší divadelní kolegyně Luba Skořepová: „Seděli jsme na korbě náklaďáku, který se vyboural. Všichni jsme spadli na dlažbu. Já jsem byla těhotná, takže jsem potratila. Od té doby jsem už děti mít nemohla.“ Nehoda tak měla pro obě herečky těžce traumatizující osobní následky, které poznamenaly i jejich partnerský život.
Fenomén rodiny Homolkových
Když v roce 1969 vstoupila do kin komedie Ecce homo Homolka, diváci byli přesvědčeni, že Marie Motlová a Josef Šebánek tvoří skutečný manželský pár. Jejich společné dialogy vykazovaly tak vysokou míru autentičnosti, že tehdejší filmová kritika o Motlové často mluvila jako o neherečce z lidu. Ve skutečnosti však byla precizní divadelní profesionálkou, která pouze dokázala dokonale skrýt jakoukoliv hereckou techniku. Role babičky, která s rukama v bok rázně koriguje chod celé rodiny, ji vynesla na absolutní vrchol popularity.
Rodina Homolkových se stala zrcadlem života běžných českých domácností.
Tuto specifickou polohu civilního herectví později rozvinul scenárista Jaroslav Dietl v televizním seriálu Nemocnice na kraji města (1978). Její postava hospodyně Emy, která se obětavě starala o domácnost ovdovělého primáře Sovy v podání Ladislava Chudíka, představovala další variantu jejího životního typu. Ztvárnila zde ženu věcnou, pracovitou a hluboce loajální, která sice mluví málo, ale jedná vždy přímo a bez okolků.
Vydělala miliony, kolegové ji využívali
Díky tomu, že se po padesátce konečně stala populární a začala inkasovat i zajímavé honoráře, dosyta si užívala, často po hospodách a vinárnách. Chodila i do divadelních barů, kde si mohla po představení poklábosit s kolegy. Když někdo neměl na útratu, zaplatila za něj účet, půjčovala těm, co si o to řekli, a někdy peníze jen tak darovala.
Ale vůbec neměla přehled o vlastních financích, co vydělala, brzy prošustrovala. „Jednou jí přišlo z finančního úřadu psaní, že vydělala milion korun a že je musí zdanit. Marie se tomu hrozně divila, že prý to není možné, že žádný milion nemá, kde by ho vzala,“ vzpomínala Antonie Hegerlíková. „S jejím přístupem k penězům si ale ani nevšimla, že tolik opravdu vydělala.“
Na Šumavu jela taxíkem
Když měla plné kapsy peněz, dokázala utrácet naprosto bizarním způsobem. „Odjela třeba na tři dny taxíkem na chalupu, kde na ni řidič čekal, a po celou dobu se mu počítalo rito,“ smála se po letech Hegerlíková.
O svých příjmech a výdajích neměla nijak zvláštní přehled. Občas tedy peníze znenadání došly. Vždycky si ale nějak poradila. Traduje se například, že na černém trhu prodala svoji občanku za čtyřicet tisíc korun.
Herečka vydělala za svoji kariéru miliony, rozevlátý způsob života se však podepsal na jejím zdraví.
Kolovaly také fámy, že měla dva rodné listy, jeden s jejím rokem narození 1918, kde bylo uvedeno pravé jméno Mottlová, a druhý o dva roky „mladší“, kde už byla zkrácená verze jen s jedním „t“, kterou používala. Měla je různě střídat podle toho, který se jí v ten daný moment víc hodil.
Práce do posledního dechu a společný hrob
V posledních letech života trápily herečku bércové vředy, přesto až do posledního dechu natáčela. „Filmování mě stále baví, nedovedu si představit, že bych jen tak seděla a užívala si penze. Vždy se raduju, když pro mě mají nějakou roli. A že je maličká, mi vůbec nevadí,“ svěřovala se. Důchodu si však příliš neužila, zemřela 26. srpna 1985 v sedmašedesáti letech.
Osud Marii Motlovou a její kamarádku Antonii Hegerlíkovou propojil ještě více – Hegerlíková se o několik let později provdala za vdovce po Motlové, herce Karla Fridricha. Ostatky své celoživotní přítelkyně nakonec uložila do rodinné hrobky na pražském Ďáblickém hřbitově s dojemným vysvětlením: „Chtěla jsem své blízké mít u sebe, nechtěla jsem je opustit.“
Zdroje:
Černý, Jindřich. Osudy českého divadla po druhé světové válce: divadlo a společnost 1945-1955. Vyd. 1. Praha: Academia, 2007. ISBN 978-80-200-1502-0.
Skořepová, L., Formáčková, M. Luba Skořepová: nejsem už holka. Praha: XZY, 2014. ISBN 978-80-7505-014-4.
